Je třeba se podívat pravdě do očí
Táňa FischerováPokud nebudeme hledat a tvořit systém, ve kterém bude lidská bytost a její důstojnost uznávána a ctěna, pak si přiznejme, že lidstvo je někde u konce své existence.
Byla jsem v Referendu požádána, abych napsala článek o lidských právech. Po Anně Šabatové jsem se stala předsedkyní Českého helsinského výboru a stavem lidských práv se zabývám i z tohoto titulu. Každý z nás se s otázkou lidských práv setkává každý den, protože se nás dotýká osobně.
Nejen tehdy, kdy vidíme žít a umrzat lidské bytosti na ulici, kdy jsme diskriminováni kvůli věku, rase, zdraví, pohlaví nebo nedostatku peněz, ale i proto, že žijeme ve světě přetvářky, kde se o základních právech pouze mluví, ale ve skutečnosti probíhá ta nejhorší likvidace důstojnosti člověka.
Socha svobody v USA, jež bývala symbolem naděje je dnes pouhým šklebem a karikaturou. Lidská práva jsou právem člověka, aby se s ním zacházelo jako s lidskou bytostí a aby byla uznávána a chráněna jeho lidská důstojnost, která dělá člověka člověkem. Proto vzniklo už tolik deklarací, proto je Listina základních práv a svobod součástí naší Ústavy, proto neustále probíhá zápas o jejich ochranu.
Jenže, už když se podíváme na Všeobecnou deklaraci lidských práv, přijatou 10. 12. 1948 Valným shromážděním OSN a její preambuli — „Všechny lidské bytosti se rodí se stejnými a nezcizitelnými právy a základními svobodami" — zůstávají tato vznešená slova dodnes pouze na papíře a jejich naplnění je v současném světě nemožné.
Jakmile dostanete nálepku pravdoláskařky (což se, obávám, už máte), jste už automaticky vyřazována z veřejné debaty jako někdo, kdo vlastně "neví, jak to dnes chodí".
Změna hodnot a diskurzu je prostě pro většinu lidí příliš abstraktní. Chtějí konkrétní změny - nejlépe v číslech. Co s tím?
Nicméně, natolik důsledně humánní vize člověka a společnosti by zasloužila - či měla zapotřebí - také konkrétnější pojmenování, o co se vlastně jedná.
Ten stávající systém, který právě NEuznává a NEctí lidskou bytost jako nejvyšší hodnotu, není nikým jiným nežli systémem kapitalismu. Ten si svým zabsolutizováním principu maximalizace zisku přímo vynucuje, aby člověk sám byl pojímán jenom jako tržní element, čili víceméně jako věc. Jakákoli humanizace společnosti je podmíněna tím, že se nalezne altermativa právě k tomuto kapitalismu.
Jenom hlásat za daných okolností lidská práva - něco takového novodobým kapitalismem - s jeho politickým systémem formální občanské demokracie - nikterak neotřese. Ten pouze nevzrušeně odpoví: Máte přece všichni stejná občanská práva, všichni jste si před zákonem rovni - tak co ještě chcete?