Počet akcí s rasistickým podtextem stoupá, přibývá i běžných lidí, kteří se jich po boku extremistů účastní. Jak je na tom pomyslná protistrana, tedy v jakém stavu je protirasistické hnutí v České republice?

Největším úspěchem je vznik platformy Blokujeme!, která sdružuje široké spektrum aktivních jednotlivců a organizací napříč republikou. Platforma Blokujeme! vznikla během léta, krátce před protiromským pochodem ve Vítkově, kde před několika lety rasisté málem upálili malou romskou holčičku Natálku. Je to tedy už podruhé, kdy malé městečko Vítkov vyvolalo vlnu solidarity s Romy.

Zdá se, že dochází k pozvolné aktivizaci lidí, kterým není jedno, co se děje - 24. srpna kdy rasisté pořádali protiromská shromáždění najednou ve více městech, se akcí na podporu romské komunity a protirasistických demonstrací účastnilo stejné množství lidí, jako akcí rasistů.

Čerstvou věcí jsou aktivity typu Nicneznazor.cz, nebo koordinované vstupování do diskusí na rasistických skupinách na sociálních sítích. Lidé, kteří se z nějakého důvodu nemohou zapojit přímo do aktivit v čase a místě krize, tak získávají možnost udělat něco proti rasismu a růstu nenávisti i z tepla svého domova.

Jak jsi prožil letošní horké léto, v němž absentovala „okurková sezóna“, ty osobně a sdružení Konexe vůbec?

Prožíváme hektické období. Dříve dobrovolníci Konexí pracovali jen v severních Čechách, v posledním období fungujeme v celé České republice. Je to logickým důsledkem situace, kdy řešíme klíčový společenský problém: protiromské pogromy. To mi prostě občas přijde absurdní, nejsme na to stavěni a nemáme zdroje.

Došli jsme na hranice svých možností, coby malá dobrovolnická grasrootová organizace s téměř nulovým rozpočtem. Kvůli současné vlně nenávisti nestíháme nic jiného, zanedbáváme naší běžnou agendu. Dovolenou jsem neměl.

Myslíš, že je správné označovat nedávné protiromské demonstrace slovem pogromy?

Ano, myslím, že je to dost přesné pojmenování. Kdyby na místě nebyli policejní těžkooděnci a dav by se dostal k romským domovům, co by se asi stalo? Byly to pogromy zastavené policií. Nazývejme věci pravými jmény. Co budeme dělat?

A co znamená výraz „grasrootová organizace“?

No „grasroot“ znamená „zdola“. Grasrootová neziskovka je organizace tvořená místními angažovanými členy komunity, kteří skrze ni pomáhají sami sobě a hájí práva svojí komunity. Grassrotové organizace můžou být líhní pro budoucí lídry, mohou se stát pojítkem komunity. V České republice takových organizací moc není, ale věříme, že situace se změní. Jde o takový protipól neziskových řetězců.

Neziskové řetězce? Je takové srovnání korektní?

Neziskový řetězec je velká společnost s centrálou většinou v Praze, která má pobočky po celé České republice a každá pobočka poskytuje standardní nabídku služeb. Jde o to, že když někde ve městě otevře svou pobočku obchodní řetězec, nastane efekt, že v místě zkrachují menší místní prodejny, které neobstojí v jeho konkurenci.

Nemůžou konkurovat jeho nabídce, propagaci, lobbingu. Stejný efekt nastává, když v místě soutěží malá romská grassrootová organizace s neziskovým řetězcem, nemá proti němu šanci. Nemá tak dobré fundraisery, projektové a finanční manažery, vztahy s místními politiky. Peníze, které jsou jen jedny nevysoutěží.

To je důvod, proč je sdružení Konexe bez prostředků?

Ne. S našimi penězi a podporou našich projektů je to bohužel mnohem složitější. Situace, kterou jsem popsal, se týká malých lokálních romských neziskovek, které by chtěly mít své sociální pracovníky, provozovat nízkoprahový klub, nebo fotbalové družstvo. Tedy poskytovat sociální služby nebo volnočasové aktivity pro děti a mládež.

To Konexe nechtějí. Chceme dělat něco jiného. Problém je to, že na aktivity, které chceme realizovat (comunity empowerment, community organizing, advocacy) nejsou v ČR vypsány žádné grantové výzvy, tyto aktivity nejsou podporovány, nemáme si své projekty kam poslat. Peníze jdou do sociálních služeb.

Říkáš, že nechcete dělat sociální služby. Je to proto, že podle tebe nefungují? Ptám se, protože jsi kritizoval například činnost Člověka v tísni v tomto směru.

Ne, tak takhle ostře to nevidím. Vím, že někteří terénní sociální pracovníci z neziskovek jsou zapálení idealisté v tom nejlepším slova smyslu, kteří se snaží pomoci svým romským klientům do roztrhání těla. Klaním se jejich práci a zápalu. Někteří z nich však instinktivně tuší, že jejich úkol je podobný jako přelít kávovou lžičkou oceán.

Sociální služby bych přirovnal k paralenu, na chvíli uleví od horečky nebo bolesti, ale nemoc neléčí. „Klientům“ sociální služby na chvíli možná uleví od bolesti, ale jejich situaci nedokáží změnit. Takže ano - dávejme nemocným s horečkou paralen, ale zároveň musíme léčit i jejich nemoc. Založit léčebný program čistě na paralenu, je nesmysl. Jak to dopadlo, vidíme všichni.

V České republice se věřilo, a mnoho lidí tomu ještě snad i věří, že problém romské chudoby vyřeší jakýsi kouzelný koktejl, elixír. V tom koktejlu se spolu namixují sociální služby- sociální pracovník do každé romské rodiny, klub pro děti a teenagery, aby si hráli pod dozorem, nekvalifikovaná, pomocná práce pro rodiče, snad i nějaké doučování pro děti, a přidá se hodně represe - dohledová služba, asistenti prevence kriminality, kamerové systémy. Simsalabim a... nic. Koktejl nefunguje.

Jsme v situaci, kdy máme nepřeberné množství organizací, které poskytují Romům sociální služby, ale téměř nemáme organizace, které by hájily romská práva. Neziskové řetězce úplně ztratily svou watchdogovou roli, chovají se dokonce leckdy opačně.

Vysvětli to blíže, prosím.

Watchdog znamená anglicky hlídací pes. Jeho práce je hlídat. Když se děje nějaká nekalost, hlídací pes začne štěkat, vrčet, přitáhne pozornost, všechny zalarmuje. Ve zdravé občanské společnosti je watchdogová role jednou z nejdůležitějších funkcí neziskovek- děje-li se jejich „klientům“ nějaké bezpráví, jejich situace je kritická, tak neziskovka začne štěkat.

Volá novináře, píše otevřené dopisy odpovědným, ukáže prstem na toho, kdo nese politickou odpovědnost a podrobí ho kritice, snaží se vytvářet tlak, aby byl problém řešen a nezameten pod koberec. Tuto roli české neziskové řetězce dávno zapomněly, protože jsou závislé na dobrých vztazích s lokálními politiky a úřady a svými grantodárci.

A celá situace došla bohužel ještě dál, některé organizace se chovají přímo anti-watchdogově. Vysvětlím to třeba na příkladu Ústí nad Labem. Situace v předlickém ghettu je strašná, jde podle mne o nejhorší ghetto v ČR. Jsou tam domy bez vody, některé hrozí okamžitým zřícením a zavalením obyvatel, jsou tam masivní skládky, potkani, štěnice, švábi, nemoci, drogy a lichva, prostě katastrofa.

Pekelná situace nevznikla ze dne na den, postupně se zhoršovala, do stádia akutní krize došla dejme tomu v posledních čtyřech letech. První domy v Předlicích spadly už v roce 2010, tenkrát se jako zázrakem ještě nikomu nic nestalo.

Ve městě má pobočky několik neziskových řetězců, které jsou příjemci vysokých dotací na pomoc chudým Romům ve městě a práci v Předlicích. V Ústí donedávna, po několik let, působila i vládní Agentura pro sociální začleňování.

Kdyby tyto organizace měly watchdogovou roli, v uplynulých letech by se snažily přitáhnout k předlické katastrofě pozornost, informovaly by veřejnost, co se v ghettu děje, podrobily by otevřené kritice odpovědné lokální politiky, snažily by se vyvinout tlak na to, aby se věci začaly řešit.

To se nedělo, ba právě naopak. Pročteme-li si webové prezentace těchto organizací z uvedeného období, dočteme se, jak se všechno vyvíjí dobře, sociální integrace ve městě se daří, úspěch stíhá úspěch, spolupráce s městem jde dobře, světlé zítřky jsou na dosah. Ani náznak kritiky nebo popisu skutečné situace.

Tomu říkám anti-watchdogové chování. Hlídací pes v době, kdy se dějí největší nekalosti a hrozí akutní nebezpečí, vrtí ocáskem a vesele si hraje, až se mu podaří některé přesvědčit, že je vše v pořádku a nic se neděje, přece by jinak musel štěkat.

Jak se podle tebe neziskovky chovají teď, v době krize, kdy jsou jejich klienti cílem pogromů?

To je různé. Třeba v Duchcově spolupracujeme s malou místní neziskovkou Květina, která poskytuje sociální služby a volnočasové aktivity pro děti a mládež. Se svými skromnými zdroji se snaží, co jí síly stačí, zastavit příval nenávisti. Dělá úplné maximum.

A samozřejmě to úžasné Brno. Do platformy Blokujeme! se zapojily brněnské neziskovky. Spolupracuje se s nimi skvěle, rozumíme si. Akce platformy Blokujeme! ve Vítkově byla především výsledkem jejich dobré práce a organizačních schopností, udělaly maximum.

Chápu, že neziskové organizace jsou velmi často pod velkým tlakem. Ono totiž není vůbec jednoduché získat z dotačních zdrojů prostředky na své fungování. Města nestojí o watchdogové aktivity neziskovek. Třeba už zmíněné občanské sdružení Květina z Duchcova se postavilo proti principu kolektivní viny, uplatňovanému proti romské komunitě ve městě, jejíž členové ostatně ve sdružení pracují.

Od té doby sdružení čelí nepřátelství představitelů města. Přestože je jediným poskytovatelem sociálních služeb ve městě, patrně bude čelit existenčním problémům.

Nejde jen o neziskovky, k současné vlně protiromského násilí a nenávisti dlouho mlčela občanská společnost, snad se to pomalu mění. Jako první vystoupili proti současné vlně pogromů Skauti a jedna organizace Sokola z Brna, přidali se zástupci několika církví a náboženských obcí.

Na začátku června jsme otevřeným dopisem oslovili občanskou společnost s žádostí o podporu. Zareagoval Český helsinský výbor a Agentura pro sociální začleňování, obě organizace vydaly prohlášení proti pogromům a na podporu nenásilných akcí směřujících k podpoře Romů, kteří čelí nenávistným pochodům. Protesty v posledních dnech probíhají po celé republice. Každý tak může pomoci tam, kde je mu to blízké. A podpora může mít různou formu.

Je v pořádku, když se někdo nechce vystavovat zvýšenému bezpečnostnímu riziku, které sebou účast na shromáždění na podporu romské komunity v době, kdy se ve městě odehrává pokus o pogrom, jistě nese. Platforma Blokujeme! potřebuje i jiné formy pomoci. Potřebujeme ajťáky, lidi, co umí psát, zápůjčky audiotechniky, dodávek, pomůcky pro pořádání dětských dnů, je toho hodně.

V minulosti jsme se ovšem během protiromských pochodů setkávali i s vyloženě škodlivým jednáním některých neziskovek. Jejich sociální pracovníci zneužili svého postavení a před pochodem, či protiromskou demonstrací, přesvědčovali Romy, proti kterým akce směřuje, aby byli pasivní, poslušní, nedělali nic. „Nic se neděje, zamkněte se a koukejte na televizi, o všechno se postará policie“. Takové rady, to je cesta do pekel.

Proč jste zvolili tuto taktiku? Nebylo by opravdu bezpečnější nedělat v den pochodu další akci, přenechat prostor policii?

Rozhodně ne. Rasisté v pochodu usilují o jednu ze dvou variant. Buď chtějí mít střet, bitku - třeba s policií, s Romy - to je jedno. Druhá varianta, o kterou usilují, je dopochodovat bezprostředně před romský dům a tam si zakřičet protiromská hesla, postrašit Romy.

Pokud jedné z těchto dvou variant dosáhnou, pochod považují za úspěšný. Vypozorovali jsme, že v takovém případě se vždy na místo vrátí a pochod opakují, je to pravděpodobně součást taktiky - je jednodušší opakovat akci v místě, kde už jsi ji organizoval, znáš to tam, máš tam kontakty a podobně.

Naše aktivity jsou zaměřeny v podstatě tak, abychom zabránili oběma těmto variantám, fyzickému střetu a násilí, stejně jako situaci, kdy dav rasistů skanduje „Cikáni do plynu“ pod okny romských rodin. Pro Romy, kteří něco takového zažili, to byl většinou nejhorší zážitek v jejich životě. To ponížení, nenávist, to nebezpečí. Křik davu, muž brousící u kuchyňského stolu mačetu, plačící děti s matkou vyzbrojenou pánví, zamčeni v koupelně.

Koho to zajímá? Koho zajímá, jak prožívají nenávistné pochody jejich oběti? Kde se o tom dočteme? Kde je pomoc a podpora pro tyhle lidi? Vycházíme z toho, že tam, kde jsme my, nemůže být zároveň protiromský dav. To je základ naší taktiky.

Vaše akce jsou legální, podáváte vlastní ohlášky shromáždění. Blokujete ulice, kde bydlí Romové.

Ano pracujeme s tím. Nic nikomu přímo neblokujeme, jen využíváme svého práva na shromáždění a dobré znalosti situace. Když vidíme, že v nějakém městě propuká krize, nenávist je na vzestupu, nahlásíme si v tom městě vlastní shromáždění na podporu sousedských vztahů.

Místo volíme tak, abychom v případě, že se ve městě bude konat pokus o pogrom, mohli působit v roli lidského štítu. Někdy to vyjde. Jako první jsme podali ohlášky v Duchcově a v Budějovicích. Když si později rasisté nahlásili pochody do ulic, kde bydlí Romové, úřady jim to snadno zamítly, už jsme tam svá shromáždění měli my.

Podobně to dělali křesťanští afroameričtí aktivisté na americkém Jihu v 50. letech — pódium si postavili na místě, kam směřoval pochod Kukluxklanu.

Jak se vaše aktivity líbí policii? Jaké s ní máte vztahy?

No to je různé. Jak kdy. Je třeba si uvědomit, že z hlediska policejní taktiky jsou naše aktivity vlastně problémem navíc. Další lidé na ulici, komplikace už tak složité bezpečnostní situace. Policie musí nasadit více sil, jen aby nás hlídali.

Na druhou stranu se můžou spolehnout, že naše akce jsou vždy nenásilné, jde nám stejně jako policii o zabránění střetu. Často působíme v roli jakéhosi dalšího antikonfliktního týmu¨, naši dobrovolníci mají v komunitě samozřejmě větší důvěru a lepší pozici než ten opravdový policejní antikonfliktní tým.

Záleží také na tom, kdo tu kterou policejní akci vede, kteří konkrétní policejní důstojníci mají tu kterou demonstraci na starost. Někdy se v klidu na všem dohodneme, vyjdeme si navzájem vstříc, společně se snažíme, aby vše dobře dopadlo, aby nedošlo na fyzický střet.

Jindy nás jiní důstojníci asi vyhodnotí jako nežádoucí riziko a policie nám potom aktivně hází klacky pod nohy a dokáže nám naše aktivity na podporu místní komunity velmi zkomplikovat.

Takovému tlaku jsme někdy čelili během našich akcí na podporu komunity v Duchcově, které jsme v tomto městě organizovali už čtyřikrát, vždy ve stejném čase, kdy se ve městě konal protiromský pochod.

Čelili jsme například situaci, kdy jsme během našeho shromáždění měli standardní pořadatelskou službu. Po zahájení shromáždění jsme najednou zjistili, že v prostoru našeho shromáždění začala působit druhá, (ne naše) pořadatelská služba, složená z nám neznámých Romů ve svítivě oranžových vestách.

Tato druhá organizační služba vyvolala na naší demonstraci chaos a zmatek. Velmi nám samozřejmě komplikovala řízení demonstrace. Běžní účastníci demonstrace nedokázali odlišit, která pořadatelská služba je pravá, nedokázal to odlišit ani policejní antikonfliktní tým, jehož členové za mnou okamžitě přišli a stěžovali si, že jsme povinní mít pořadatelskou službu označenou jen jedním způsobem, buď pásky přes rukávy, nebo oranžové vesty.

Ukázalo se však, že druhou „pořadatelskou službu“ si vytvořil policejní styčný důstojník pro menšiny a na naší demonstraci působila pod jeho velením.

Takové situace je pro nás velmi obtížné ustát, moc s tím neumíme pracovat. Víme už dopředu že to může nastat a snažíme se tomu předcházet, ale jak už jsem řekl, záleží to vždy na konkrétních lidech.

Policii se ovšem zatím daří ochránit ty, proti nimž je nenávist rasistů napřena.

V poslední době si hodně uvědomuju, že na policii vlastně dost spoléháme, počítáme s tím, že nám kryje záda, že nás ochrání. Během mnoha protiromských demonstrací jsou policejní těžkooděnci tím jediným, co stojí mezi agresivním davem a romskými rodinami. Zároveň si myslím, že není možné, aby ten dav uhlídali vždycky.

Protiromské demonstrace jsou stále častější, silnější a brutálnější. Dřív nebo později nějaký protiromský pochod dopadne katastrofou. Policii se ten dav nepodaří uhlídat, rasisté zaútočí na Romy, bude masakr. Pogrom bude dokonán.

Musíme hledat jiné cesty řešení než doposud. Současné a minulé strategie a nástroje řešení romské chudoby i rasismu ze strany některých lidí z majority totálně a úplně selhaly. Kdo to nevidí, je slepý.

Protiromské demonstrace přicházejí ve vlnách. Ta současná, která ještě asi zdaleka neskončila, i proto, že je součástí předvolebního boje, je už několikátá. Liší se v něčem od těch předchozích?

Co je nové, velmi vážné a nebezpečné, je zapojení mladičkých lidí do protiromského řádění. Především během demonstrací v Českých Budějovicích bylo jejich zapojení vysoké, tvořili značnou část agresivního davu. Chlapci i dívky. Vlastně to není až tak překvapivé, třeba studentské volby, které organizuje Člověk v tísni, vyhrála loni v severních Čechách DSSS.

Překvapilo mě, že nedávné protikomunistické protesty v Českých Budějovicích podpořily stovky studentů, zatímco protinacistické protesty a aktivity podpořila jen hrstka z nich - více mladých se účastnilo pokusu o pogrom. Možná, že ne všichni studenti, kteří protestovali proti komunistům, byli demokraté, příznivci tolerantní společnosti, antikomunismus je v rasistických kruzích velmi rozšířený.

Jak funguje vzdělávání v tématice extremismu - neonacismu, fašismu, rasismu...? Co se dozvědí studenti o pogromech? A co o Romech jako takových? Přijaly školy, na nichž studentské volby vyhrála DSSS, nějaká konkrétní opatření ke změně výuky?

To, že protiromské pochody a násilnosti nejsou fenoménem skupinek neonacistů, ale daleko větší problémem je jejich podpora a zapojení takzvaných „normálních a slušných lidí“, víme už dávno. Mluvíme o tom od roku 2011, kdy běžní občané tvořili jádro protiromských demonstrací ve Šluknovském výběžku i jinde.

Jsme rádi, že si toho už všímají i ostatní. Je nutné s tím začít pracovat. A to rozhodně ne tím způsobem, že jako „řešení“ nabídneme - k uklidnění rasistů - větší represi Romů. Represe problém romské chudoby a rasismu nevyřeší, ale prohloubí a eskaluje.

Je pravda, že města, ve kterých došlo k protiromským demonstracím, často reagují posílením represe, zaváděním různých politik nulové tolerance a podobně. Někdy dokonce od jejich představitelů slýcháme, že na vině pokusů o pogrom jsou Romové sami, nikoli rasismus.

Přesně tak. Je to postavené na hlavu. V místech, kde dojde k projevům protiromské nenávisti, k organizovanému skupinovému násilí proti Romům, by si měli uvědomit, že násilí z nenávisti nemusí být jen fyzické, ale třeba i verbální. A že skandování protiromských hesel davem není nic jiného, než skupinové protiromské násilí.

Na takovéto události a podněty reagují města a další instituce represí vůči Romům - posílí přítomnost policie, začnou budovat romskou policii, různé dohledové služby atd. - posílí kamerový sledovací systém v romském ghettu a začnou provádět různé kontroly...

Chápu, že takováto opaření můžou udělat radost místním anticiganistům, kteří se zapojili do protiromských demonstrací. Jsou částečným ústupkem jejich požadavkům, dodají jim pocit, že jejich protiromské demonstrace k něčemu byly, že si vybojovali, co chtěli. Že město sdílí jejich vidění situace, kdy viníci všeho jsou zlí, nepřizpůsobiví Cikáni a jediné, co na tu pakáž platí, je bič.

Samozřejmě tato opatření situaci v místě nijak nezlepší, skutečné řešení je jinde než v kamerových systémech a pokutách. Rasismus a nenávist proti Romům tato opatření taky nesníží. Naopak posilování represe sebou nese zvýšení utrpení a následnou radikalizaci lidí v romských komunitách.

Jak vidíš problém radikalizace v romských komunitách, především u chlapců či mladých mužů, v celkovém záběru? Jde již v této fázi o nebezpečnou eskalaci negativních nálad?

Ano. A vedle radikalizace jako takové stoupá i protibělošský rasismus v těch komunitách, které byly terčem protiromských pochodů. Bohužel. Je to logický důsledek situace - když vám bude dav vašich „bílých“ sousedů skandovat pod okny „Cikáni ven“ nebo „pusťte nás na ně“ nebo bude dokonce bojovat s policií, aby se na vás dostal, tak je logické, že to neposílí vaši lásku k lidem z toho davu.

V romských komunitách se pohybuji dlouho a to co jsem měl možnost vidět a zažít v uplynulém půl roce, jsem nikdy předtím nezažil a asi ani nevěřil, že je to možné. Romové se bojí. Důvěra v majoritní instituce mezi Romy trvale klesá.

Mnohé romské komunity budují domobrany. Rozmáhá se zvyk chodit vždy a všude ozbrojen. Je riziko, že podobné skupiny nebudou použity jen k obraně komunity během ohrožení, ale možná i k provádění pomsty.

Znovu opakuji — je to nevyhnutelným důsledkem pokusů o pogromy, represe a nenávisti vůči Romům. Víme, že takto jednala a jedná každá skupina, která se ocitne v ohrožení podobném tomu, ve kterém se nachází Romové v ČR. Taky si myslím, že brzo vznikne romská organizace podobná Černým Panterům.

Nepřipadne ti to extrémní a nebezpečné? Násilí plodí násilí... To však také není žádné řešení.

Extrémní mi to přijde hodně. Skončit to může velmi špatně. Znovu opakuju, je třeba opravdu začít řešit problém romské chudoby a protiromské nenávisti. A to jinak, než to bylo řešeno posledních dvacet let. To řešení selhalo. Je potřeba okamžitě opustit nefunkční modely integrace a hledat nové funkční cesty.

Je potřeba rozbít zakonzervovaný status quo, který tu ohledně romské integrace panuje poslední dvě dekády. Musíme opustit slepou uličku, ve které teď jsme a která nás vede blíž a blíž k okraji propasti. Samozřejmě je to velmi těžké pro všechny, kteří naši výpravu do té slepé uličky zavedli, byť zpočátku třeba s nejlepšími úmysly. Stále se změně trasy brání, ale propast už je na dohled a stále víc lidí vidí, že jejich cesta vede právě tam.

Je na tomto současném dění, o němž hovoříme, i něco, co majoritní část společnosti vnímá jako extrém, ale jde spíše o emancipační snahy než o exces?

Co je extrémní se v různých dobách a situacích mění. Slovo extremista, tak jak ho známe dnes, se do světa rozšířilo ze žargonu amerických bezpečnostních služeb v 50. letech minulého století. Slovem extremista označovaly kazatele Martina Luthera Kinga. Jeho mateřskou organizaci Konferenci křesťanských vůdců amerického Jihu označovaly jako extremistickou organizaci.

Požadavky, které King a jeho souputníci měli — tedy hlavně úplné zrušení všech forem segregace, zapojení Afroameričanů do rozhodování o věcech, které se jich týkají a podobné - byly tehdy považovány za extrémní. Svůj údajný extremismus rozebírá King ve svém slavném rozvoru pro časopis Playboy, který je dostupný i češtině.

Vnímání Kinga se zcela změnilo o pár let později, když se objevili černošští radikálové typu Malcolma X nebo Černých pantherů se svými požadavky a metodami, jak jich dosáhnout. V tom okamžiku americkému státu a jeho bezpečnostním složkám přestal doktor King se svými požadavky a metodou nenásilí připadat extrémní, začali o jeho požadavcích jednat a nakonec je přijali.

Martin Luther King, zpočátku označovaný jako extremista, byl oceněn Nobelovou cenou míru. Velmi podobné to bylo s Mahátmou Gándhím v Indii, nebo s Nelsonem Mandelou v Jižní Africe.

V České republice ještě na řešení a opatření Kingova typu přistoupit nechtějí, přijdou jim příliš troufalá a extrémní, jako třeba ten, aby romské komunity mohly ovlivňovat podobu a formu své integrace, či aby mohly ovlivňovat a kontrolovat tok využití prostředků určených na tento účel.

To by totiž znamenalo stopku směřování těchto prostředků do represe, různých kamerových systémů, segregovaných škol, neziskových řetězců a podobně. To by přineslo velké změny.

Politiky sociální integrace a jejich nástroje, by se změnily směrem od nefunkčních plánů „odborníků na sociální integraci Romů“, k opatřením, která vychází z potřeb romských komunit a měly by potenciál změnit kritickou situaci. Asi k tomu ale musí přijít nějaký silný impuls. Nejspíš jsme nuceni čekat na Malcolma X, nebo rovnou na nějaké zraněné, či nedej Bůh mrtvé, během pogromů.