Univerzální odpověď v internetových diskusích s protiromskou tematikou zní: Nastěhujte si je k sobě domů, budete mluvit jinak. Je to odpověď zjednodušující, hloupá, stereotypní. Bohužel ale má v sobě špetku pravdy.

Moje pracoviště, malé nakladatelství, sídlí na pražském Žižkově. Několik let byli našimi sousedy Romové obývající jeden z typických vybydlených domů.

Zvláště v letním období měla naše pracovní činnost téměř orientální kolorit, otevřená okna do dvora znamenala dennodenní porci hlasité a hlavně stále stejné hudby a ještě zvučnějších živých hlasů. Z domu čas od času vyváželi kontejnery plné odpadků. Divil jsem se, jak se toho do jednoho činžáku tolik vejde.

Pak jednoho dne všichni obyvatelé zmizeli. Nevím kam. Zůstal chudák dům, provlhlý, otlučený, a prázdný zůstává už několik let. Na jeho novou, lukrativnější životní etapu zřejmě nejsou peníze.

Nedovedu si představit, že bych takové sousedy měl ne pouze v hodinách strávených na pracovišti, ale stále. Přesněji řečeno, nedovedu si představit, že by to nepozměnilo můj pohled na otázku romské menšiny.

V dokumentu Davida Vondráčka Na divokém severu je působivá scéna, kdy se skupinou Romů živě debatuje chlapík, který nevypadá na rasistu a ani tak nemluví. Říká jen, že mu vadí ten rámus a nepořádek. Možná bych na tom byl podobně jako on.

Opakovaně a správně se upozorňuje na to, že romská otázka je především sociální problém. Především, ale ne pouze. Stejně závažný je kulturní rozměr. Dvě komunity s diametrálně odlišným způsobem života vedle sebe mohou žít, mohou vedle sebe žít i bez násilí, ale těžko vedle sebe mohou žít bez konfliktů.

Konflikt přitom není něčím apriorně negativním. Je logické, že lidé, kterým kulturně odlišné sousedství přináší každodenní obtíže, reagují projevy nesouhlasu a nespokojenosti. Pokud se neúčastní pogromů a násilných akcí nebo je nepodporují a neschvalují, nikdo by je neměl označovat za rasisty.

Dovedu si představit, že již brzy někteří novináři ze svých klidných pražských kanceláří či newsroomů identifikují český protiromský rasismus jako projev sociální či dokonce levicové spodiny. Jako poslední útočiště těch neúspěšných, závistivých „socek“.

Budou přitom moci pohotově ukázat na zodpovědnou pravicovou stranu, která bude mít čistý štít rasismem neposkvrněný. Už ale asi nedodají, že její voliči a příznivci každodenní problémy soužití musí řešit přeci jen méně často.

Abychom se vyhnuli onomu výbuchu sociálního napětí, o kterém se stále hlasitěji mluví nejen v odborných kruzích sociologů, bude muset svůj díl odpracovat každá ze stran. Nepůjde to bez tolerance, ale ani bez pracovitosti a zodpovědnosti, které jsou „pravicové“ stejně málo jako „levicové“.

Stejně jako není neměnná kultura jako způsob života, nejsou totiž neměnné ani předsudky a stereotypy, ať už v hlavách lidí nebo ve virtuálním světě médií.