Přísně vzato je Luník IX, největší romské sídliště na Slovensku, jen odvrácenou stranou novou krásou zářícího košického starého města s jeho Hlavným námestím. Mnoho Romů dřív žilo právě ve staré historicky cenné zástavbě, které si ale tehdy nikdo nevážil, a dali jí pěkně na frak.

Když potom v osmdesátých letech tehdejší starosta Košic a pozdější prezident Slovenské republiky Rudolf Schuster rozhodl, že se staré město bude restaurovat, byli Romové prostě a jednoduše vystěhováni do právě nově postaveného sídliště Luník IX, pojmenovaného podle sovětské sondy, která přinesla první fotografie odvrácené strany měsíce.

Toto celkem pohledné sídliště vyrostlo pro příslušníky armády a policie. Předpokládalo se, že spolehlivé kádry budou na Romy svým příkladem pozitivně působit. Soudruzi ale upřednostnili stěhování do částí města bez Romů.

Tak zůstali Romové ponecháni sami sobě. Přistěhováváním dalších členů velkých romských rodin a nastěhováním obyvatel ze zrušené romské osady poblíž Bratislavy se jich počet na Luníku IX stále zvyšoval. Původně docela pěkné sídliště se proměnilo v romské ghetto, které je jen zvlášť extrémním příkladem situace, v níž Romové dnes všude v Evropě žijí.

Bylo naprosto mylné Romy nastěhovat do mnohapodlažních domů s malými dvougeneračními byty, které byly naprosto nevhodné pro jejich způsob života v široké rodině. I když dnešní vzhled sídliště dělá dojem naprosté zpustlosti, může se člověk páchnoucím schodištěm s válejícími se odpadky dostat do pečlivě udržovaného bytu zařízeného standardním nábytkem, na podlaze koberce, na zdi vyšívaný obraz jelena v horách nebo něčeho podobného, všude květiny, živé i umělé. Romové totiž přesně rozlišují mezi prostorem vně a uvnitř.

O to, co je uvnitř, pečují, co je vně, je prostorem, na němž nezáleží a jehož vzhled je obyvatelům lhostejný. V četných dokumentech o Romech jsou ale nafilmována jen ona zpustlá schodiště, vyražené dveře a okenní rámy, hromady odpadků. Takže „gádžové“ vidí jen to, co je vně, to, co je uvnitř, tam, kde se lze životnímu způsobu Romů přiblížit, neznají.

Tak se mi i na četných internetových záběrech otevíral jen pootevřenými dveřmi pohled do oněch pečlivě upravených romských domácností. Ty v jejich úplnosti nikdo nenafilmoval a do očí bijícího rozdílu si nikdo nevšiml — anebo si neměl zájem všimnout.

Dobrý příklad pro rozlišování vně a uvnitř lze dobře vidět v jedné romské vsi nedaleko Košic. Několikapodlažní dům na okraji osady je vybydlený a zralý ke zbourání. Vedle něj stojí několik řad jednopodlažních domků, některé s malými upravenými předzahrádkami. Ono „vně“ se tím, že se jedná o vlastní pozemek, stalo tím, co patří k „uvnitř“.

Romové, kteří se v roce 1989 do sídliště Luník IX nastěhovali, všichni pracovali, tak tomu také za socialismu muselo být. Většinou, pravda, v nekvalifikovaných povoláních nebo jen jako pomocní dělníci. Práce a výdělek ale znamenaly, že byli zapojeni do sociálních struktur, i když zůstávali na jejich okraji. Dvířka k sociálnímu vzestupu pro ně byla alespoň pootevřena a řada z nich to také využila.

Po listopadu, který většinové společnosti přinesl kýženou svobodu, se situace Romů, a to nejenom v košickém Luníku, ale v celé postsocialistické východní Evropě, dramaticky zhoršila. Téměř všichni ztratili práci, nový kapitalismus radikálně skoncoval se socialistickou přezaměstnaností. A na Slovensku zlikvidoval snad ještě víc průmyslových podniků než v českých zemích, však víme, jak to bylo se socialistickou industrializací…