Po roce 1989 začala být přítomnost Romů v československé společnosti nahlížena jinou perspektivou, a to i díky účasti samotných romských politických elit na tehdejších celospolečenských změnách. Romskému etnoemancipačnímu hnutí se konečně dostalo potřebné institucionální podpory a zároveň se stali Romové objektem seriózního vědeckého zájmu. Konkrétně skupina romských intelektuálů kolem Karla Holomka založila v roce 1991 v Brně Muzeum romské kultury (MRK) a zároveň se docentce Mileně Hübschmannové podařilo v rámci tehdejšího Indologického ústavu FF UK otevřít romistiku jako studijní obor a Seminář romistiky se později etabloval jako respektované vzdělávací a vědecké pracoviště. V roce 1994 pak vyšlo i první číslo časopisu Romano džaniben, dodnes jediného odborného romistického periodika v České republice, které se systematicky věnuje jazyku, historii a kultuře Romů v nejširším slova smyslu.

Po více jak dvaceti letech se dva z těchto úspěšných projektů potýkají díky Ministerstvu kultury pod vedením ministryně Hanákové s vážnými existenčními problémy. Občanskému sdružení vydávajícímu časopis Romano džaniben nebyla překvapivě udělena dotace z Programu na podporu rozšiřování a přijímání informací v jazycích národnostních menšin a Muzeu romské kultury hrozí sloučení s Moravským zemským muzeem. Obojí se děje bez jakýchkoli výhrad k dosavadní činnosti, čistě jen s odůvodněním potřeby ušetřit. Je až paradoxní, že se tak děje v době, kdy se celospolečenské klima radikalizuje, protiromské nálady sílí a marginalizace romské menšiny se neustále prohlubuje. Domnívám se, že ušetření půlmilionové dotace romistickému časopisu a předpokládaná úspora jednoho milionu sloučením obou muzeí nikdy nemohou vykompenzovat ztrátu těchto dvou stěžejních kulturních a vědeckých platforem.

Název časopisu Romano džaniben lze do češtiny přeložit více způsoby: Romská věda, Vědění o Romech, Poznávání Romů. Sémantická variabilita názvu tak v sobě nese i mnoho významových nuancí, které vytváří samotný charakter časopisu. Romano džaniben vychází pololetně, s přibližným rozsahem dvě stě stran. Vzhledem k nízké periodicitě a naopak velkému rozsahu umožňuje časopis publikaci zcela odlišného charakteru příspěvků, než je tomu u běžných měsíčníků o rozsahu několika málo desítek stran. Polovinu každého čísla tvoří odborné statě podléhající recenznímu řízení a druhou část časopisu plní popularizační články, překladové texty, portréty romských osobností, recenze a anotace romistické literatury a v neposlední řadě ukázky literární tvorby romských autorů.

Časopis si programově zachovává vedle odborné i, řekněme, národnostní část, protože se v redakci domníváme, že v České republice neexistují adekvátní alternativy na srovnatelné úrovni. Je neoddiskutovatelné, že je zapotřebí, aby vycházely kvalitní a podložené odborné články, nikoli texty „o Romech bez Romů“, čehož jsme často svědky. Zároveň považujeme za nesmírně potřebné zachovávat publikační prostor pro tvorbu romských autorů. Píší-li autoři romsky, otiskujeme s českým nebo slovenským překladem vždy i původní romské znění, přičemž zachováváme při jazykových korekturách dialektní specifika konkrétní autorovy variety romštiny. Ne náhodou většina romských autorů na stránkách Romano džaniben debutovala.

Romano džaniben se ve své podobě etabloval, díky své odborné části je od roku 2010 zařazen na Seznam recenzovaných neimpaktovaných časopisů vydávaných v ČR a díky popularizační a národnostní části je informačním, referenčním a diskusním prostorem pro celou řadu profesních skupin a především pro Romy samotné. Není časopisem, jehož čísla by s každým nově vydaným odnesl čas, je naopak publikací, kterou si čtenáři ukládají do knihoven a opakovaně se k nim vracejí.

Stejně tak i Muzeum romské kultury v Brně se za 22 let své existence vypracovalo na profesionální instituci s mezinárodním věhlasem a český stát svého času v zahraničí prezentoval na příkladu MRK svoji pokrokovou politiku. V roce 2005 se MRK stalo z nestátní neziskové státní příspěvkovou organizací. Krok, který zakladatelé muzea vnímali tehdy jistě jako úspěch a jehož nyní pod hrozbou možného rozpuštění muzea v rámci jiné instituce, nejspíš litují. Nezbývá než doufat, že si na Ministerstvu kultury uvědomí, že k podobnému kroku nemají morální kredit.

Spolu s Muzeem romské kultury v Brně a např. i mezinárodním hudebním festivalem Khamoro vytváří Romano džaniben v ČR jedinečný prostor pro zachování a rozvoj menšinové romské kultury a splňuje tím důležitou funkci na státní i evropské úrovni, vyjádřenou i zákonem o právech příslušníků národnostních menšin §273/2001 Sb. resp. Evropskou chartou regionálních a menšinových jazyků.

Romská menšina v České republice (a nejen zde) je však při snaze o uchovávání a obohacování vlastního kulturního dědictví finančně závislá na státních dotacích. Oproti ostatním národnostním menšinám naráží totiž na handicap absence mateřského státu, který by podporoval aktivity svých krajanů. Při pohledu na výsledky přerozdělování dotací Ministerstva kultury na podporu aktivit národnostních menšin je bohužel vidět, že tato okolnost vůbec není reflektována.