Po roce 1989 začala být přítomnost Romů v československé společnosti nahlížena jinou perspektivou, a to i díky účasti samotných romských politických elit na tehdejších celospolečenských změnách. Romskému etnoemancipačnímu hnutí se konečně dostalo potřebné institucionální podpory a zároveň se stali Romové objektem seriózního vědeckého zájmu. Konkrétně skupina romských intelektuálů kolem Karla Holomka založila v roce 1991 v Brně Muzeum romské kultury (MRK) a zároveň se docentce Mileně Hübschmannové podařilo v rámci tehdejšího Indologického ústavu FF UK otevřít romistiku jako studijní obor a Seminář romistiky se později etabloval jako respektované vzdělávací a vědecké pracoviště. V roce 1994 pak vyšlo i první číslo časopisu Romano džaniben, dodnes jediného odborného romistického periodika v České republice, které se systematicky věnuje jazyku, historii a kultuře Romů v nejširším slova smyslu.

Po více jak dvaceti letech se dva z těchto úspěšných projektů potýkají díky Ministerstvu kultury pod vedením ministryně Hanákové s vážnými existenčními problémy. Občanskému sdružení vydávajícímu časopis Romano džaniben nebyla překvapivě udělena dotace z Programu na podporu rozšiřování a přijímání informací v jazycích národnostních menšin a Muzeu romské kultury hrozí sloučení s Moravským zemským muzeem. Obojí se děje bez jakýchkoli výhrad k dosavadní činnosti, čistě jen s odůvodněním potřeby ušetřit. Je až paradoxní, že se tak děje v době, kdy se celospolečenské klima radikalizuje, protiromské nálady sílí a marginalizace romské menšiny se neustále prohlubuje. Domnívám se, že ušetření půlmilionové dotace romistickému časopisu a předpokládaná úspora jednoho milionu sloučením obou muzeí nikdy nemohou vykompenzovat ztrátu těchto dvou stěžejních kulturních a vědeckých platforem.