Usnesení vlády ze 16. ledna 2013 obsahuje návrh úsporných opatření „v oblasti zjednodušení agend a zrušení duplicit ve státní správě pro rok 2014 — první etapa“, pro resort Ministerstva kultury ČR (MKČR) navrhuje dosáhnout úspory mj. sloučením Muzea romské kultury (MRK) a Moravského zemského muzea (MZM).

Počátky snah o založení romského muzea

Myšlenka na založení vlastního muzea — muzea Romů, je stará už minimálně půl století. Vede k první romské organizací u nás — Svazu Cikánů-Romů (1969—1973), jehož vznik byl umožněn politickým uvolněním v době obrodného procesu. Komunistický režim totiž razil ve vztahu k „občanům cikánského původu“ koncepci státem řízené asimilace, v níž na nějaké snahy po etnické emancipaci nebylo místo. V momentě povolení tlaku minulého režimu se i Romové hbitě chopili své šance. Nejen k tomu, aby poprvé získali zastoupení v parlamentu a mohli se tak podílet na řešení svých záležitostí, ale také aby uchovali a dále rozvíjeli svoji do té doby režimem haněnou kulturu.

A tak logicky svaz, který měl své ústředí pro Českou republiku v Brně, začal shromažďovat i sbírky pro chystané muzeum. Do roku 1973, kdy byl svaz jako plod svobody rozhodnutím normalizujícího se státu zlikvidován, vytvořili jeho pracovníci skutečně úctyhodné sbírky, jaké už dnes není možno získat. Dokumentace tradiční kultury Romů je v podstatě záchranným výzkumem, původní kultura totiž kvapem mizí.

Po likvidaci svazu měl stát sbírky rozdělit do svých institucí, ovšem podařilo se uchovat pouze sbírku kovářství, která byla naštěstí bez jakéhokoliv zájmu a prezentace po léta „uložena“, fakticky odložena v mimobrněnském depozitáři MZM. Ostatní sbírky svazu, včetně tradičního vozu kočovných Romů nebo umělecká kovářská díla či dokumentace dalších romských řemesel byly rozprášeny neznámo kam, a tedy po zásahu shora navždy ztraceny.

Vznik Muzea romské kultury v roce 1991

Po pádu minulého režimu se nenaplněná touha po vlastním muzeu ihned projevila: romské politické strany, které se po převratu rodily jako houby po dešti, si všechny dávaly do svých stanov požadavek založení MRK. Bod se opakoval na všech důležitých jednáních jako conditio sine qua non, ale žádný z tehdejších romských subjektů se pro akutní politické ambice neměl k jejich realizaci. Tak se do toho pustili politicky neutrální Romové v Brně. Někteří z nich byli dokonce někdejšími pracovníky onoho neslavně zlikvidovaného svazu.

Během dubna 1991 ještě bez jakýchkoliv financí i prostorů už první z nich pracovali na založení muzea. Zaregistrovali si občanské sdružení — Společnost pro založení romského muzea — a vzápětí přizvali k práci na vzniku odborné instituce i neromské odborníky. První měsíce pracovali zdarma jen z prostého nadšení a i později, když se již dařilo shánět nejrůznější granty na činnost, i sami přispívali na nákup sbírek, když to prostě nešlo řešit jinak a hrozilo, že daný předmět bude otálením pro muzeum navždy ztracen.

Podobně probíhaly i sbírkotvorné cesty do romských lokalit. Jejich úspěch byl založen na kontaktech „svých se svými“ a tehdy i chudí Romové nakonec za pakatel nebo zcela darem věnovali „svému muzeu“ první sbírky. Muzejníkům se otevíraly dveře romských domácností i v zahraničí: tak MRK získalo dnes soubor výrobků kočovných kotlářů z konce 19. století. Její vlastníci uchovávali kolekci po svých předcích s tím, že sami založí romské muzeum. Když slyšeli, že v ČR již takové muzeum funguje, s dojetím nám rodinné skvosty předali. Dnes patří k nejvýznamnějším sbírkovým předmětům muzea; těch je celkově už přes 30.000.

V roce 2000 se muzeum konečně stěhovalo do vlastní budovy — stát nemohl přehlédnout úctyhodné výsledky práce prosté neziskovky a zafinancoval pro účely muzea opravu jednoho z vybydlených brněnských domů. Své plody vydaly také letité zahraniční kontakty a spolupráce. Holandská vláda uhradila výstavbu první části stálé expozice muzea, která dnes na ploše 300 metrů čtverečních představuje Příběh Romů od Indie po dnešek.

Pětipodlažní budova s prostory pro stálou expozici a dvě přechodné výstavy, veřejnou knihovnu, dětským klubem, kavárnou a několika depozitáři už vyžadovala zvýšení počtu pracovníků i zvýšené finance na úhradu energií a provoz vůbec. Z grantů začalo být obtížné takové prostředky zajistit. V této situaci Úřad vlády navrhnul žádat o zařazení muzea mezi státní příspěvkové organizace. Po složitém úsilí se to v lednu 2005 podařilo. Z původního občanského sdružení se fakticky stala státní organizace.

Formálně to ale vypadalo tak, že staré sdružení zůstalo zachováno, byť bylo zcela a naprosto vytěženo vznikající státní organizací. MRK tedy vzniklo jako nová instituce, avšak pod podmínkou, že původní sdružení daruje veškerý svůj majetek včetně sbírek státu; do nové organizace přešli ze dne na den také všichni zaměstnanci dosavadního sdružení. Zejména starší zakladatelé muzea pamatující likvidaci svazu měli velké obavy z tohoto kroku, připomínali hrozbu pozdější likvidace či sloučení.

Ostatně varianta vytvoření MRK jako součást MZM se ze strany MKČR velmi důrazně objevila i tehdy. Zakladatelé muzea však tuto možnost rázně zavrhli s tím, že si tedy raději majetek a sbírky ponechají a budou přežívat jako neziskovka. Tehdy měli ještě v rukou trumf i dnešního muzea — sbírky, romský poklad a tak si mohli formu přechodu pod stát diktovat. Dnes jsou romské sbírky převedeny pod stát, a tak se muzeum Romů opět může stát hříčkou v rukou státu a jeho úředníků.

Proč si musí Muzeum romské kultury uchovat samostatnost?

Romský stánek, aby vůbec mohl být důstojným naplněním letitých snah po emancipaci, po vlastním vyjádření, musí být institucí reprezentující i reprezentativní, a to  i směrem k zahraničním Romům. Jako ústav podřízený jiné instituci toto jen stěží může předstírat. A jaký význam by měly úporné snahy o vznik vlastního muzea, kdyby se MRK vzniklé z vůle Romů rozplynulo v obřím moravském muzeu? Jaké charisma může pro Romy mít jedno z mnoha oddělení MZM? MKČR slibuje MRK i po sloučení „plnou autonomii“, ta však z podstaty věci zkrátka možná není.

Pokud je jakkoli „autonomní“ organizace součástí větší instituce, jež má v čele osobu zodpovědnou za její chod, v tomto případě ředitele MZM, pak je tento ředitel jako jediný zástupce před státem zodpovědný za chod jakékoliv části této instituce, kterou řídí. Tedy včetně „autonomního MRK“, které by fakticky bylo jedním z mnoha oddělení MZM. Viz organizační strukturu MZM uváděnou na jeho webových stránkách. Etnografický ústav a další „autonomní“ ústavy jsou podřízeny vedení ředitele MZM.

Své případně „nezávisle“ vytvořené koncepce tvorby sbírek, výzkumů, dokumentace apod. musí zákonitě nechat schvalovat vrchním nebo „generálním“ vedením celého MZM, nehledě už na ekonomická hlediska, na co peníze jsou a nejsou. Úspora 800 tisíc plynoucí údajně ze sloučení znamená zrušení ekonomů MRK, ale je stejně jen iluzorní. MRK totiž kromě státní dotace využívá stále i řady grantů a jejich správa a vyúčtování by nebyla v silách stávajících ekonomických sil MZM — totiž bez jejich navýšení, anebo s omezením stávajících činností MRK, což se při sloučení nabízí jako první řešení.

MRK za roky svého působení velmi složitě budovalo svoji pozici v centru romské sociálně vyloučené lokality. Dnes do muzea chodí na doučování 40 dětí a rodiče dalších naši pomoc žádají. Realizuje projekty desegregace a doučování, naši asistenti vodí děti jinak navštěvující segregované školy v ghettu do škol běžných, smíšených, kde mají šance pokračovat dál ve studiu. Ve škole segregované nikoliv, ale i toto jsme zjistili až po letech důsledné lektorské práce, kdy jsme se s dětmi učili, komunikovali s jejich rodiči i učiteli, připravovali je na přijímací zkoušky a pak hořce zjišťovali, že rozdíl mezi sumou učiva a znalostmi probranými na běžné ZŠ a segregované ZŠ je skutečně propastný.

Tak i tyto činnosti by MRK po sloučení odpadly, což přiznávají i zainteresovaní úředníci MKČR. Ale proč by měl manažer muzea zaměřeného na moravskou zemi rozhodovat o dalších směrech rozvoje muzea Romů? Pokolikáté už budou Romové postaveni před fakt, že se i za demokracie rozhoduje o nich bez nich? Je to snazší, pohodlnější, levnější, byť málo efektivní. Ale pak se nedivme, že se integrace ani po dvaceti letech nedaří, že naopak propad Romů dál pokračuje a že v budoucnu budou výdaje na nedobře řešenou inkluzi Romů mnohem vyšší než dnes.

Romská místa, na nichž chybí Romové

Podobnost nacházím i s uctíváním romských obětí protektorátního tzv. cikánského tábora v Letech u Písku. O zdejší pietní akty se léta staralo romské sdružení. Když se stát konečně rozhodl zafinancovat důstojnější úpravu místa, muselo peníze proinvestovat a místo upravit zase jen státní zařízení. Místo dostal do správy Památník Lidice (zřizovatel MKČR), který jej skutečně vyhovujícím způsobem upravil. Již se však nedokázal dohodnout s původním organizátorem místních piet, neziskovkou sdružující pozůstalé po zde pohřbených Romech. A tak už druhým rokem zde probíhají dva pietní akty, jeden s romskými účastníky, druhý s neromskými — zpravidla úředníky, kteří mají účast na podobných akcích v popisu práce a měli by zde být viděni, toť vše.

Něco podobného se odehrává v jiné rovině i na druhém místě protektorátní koncentrace Romů, tentokrát na Moravě, v Hodoníně u Kunštátu. Muzeum romské kultury od roku 1996 pečuje o místo hromadných hlavně romských hrobů, pořádá piety, v roce 1997 zde vybudovalo památník, umístilo pamětní desku. Přesto úprava areálu na památník byla díky úředním složitostem předána ministerstvu školství, které logicky muselo úpravou místa pověřit svoje zařízení, konkrétně Národní pedagogické muzeum a knihovnu J. A. Komenského v Praze.

Tak bylo i MRK postaveno mimo šanci zbudovat zde stálou expozici, pro niž léta shromažďovalo exponáty a materiál; bylo zbaveno možnosti vést zde vzdělávání o romském holocaustu, na nějž jsou lektoři MRK u nás ojedinělými odborníky. Přesto MRK chápe složitou situaci toku státních financí a podmínek, které tento tok vynucuje. Nebrání, aby místo spravovala na daném místě zcela nově se objevivší instituce a s radostí jí pomáhá — pro dobro věci samotné. Ale proč by se měl opakovat další takový případ, kdy bude Romům nesmyslně vytrženo jejich dílo a v tomto případě doslova bezprecedentně vydupané hlavně jejich vůli a pílí ze země?

Bez účasti Romů zůstanou podobné instituce jako MRK nebo památníky k uctění jejich mrtvých pouhým výsměchem dobrým snad jen pro úřední odškrtnutí realizované položky. Jako když císař měl a neměl nové šaty. Bez Romů budou podobné aktivity, které mají být součástí koncepce jejich integrace a změny v soužití, prostě drhnout. Aby se jednou v Bruselu tomuto lišáckému řešení romské otázky, kdy se vlk nažere a koza zůstane celá, nevysmáli.

Pokud vás zajímají další argumenty k celé věci, čtěte podnětné komentáře k petici za zachování muzea, nebo stanovisko členů Rady vlády pro záležitosti romské komunity.