Výročí tzv. Křišťálové noci je zároveň i výročím počátku cíleného vyvražďování Židů, Romů a lidí z dalších menšin či jinak odlišných, kterého se dopouštěli nacisté. V následujícím článku jsem se pokusil popsat dění, které je nějakým způsobem podobné tomu, co se nejen na našem území událo v posledním desetiletí před druhou světovou válkou.

„Protižidovské manifestace, vyvolané kvůli podlé vraždě německého legačního rady v. Ratha Židem Grynszpanem v Paříži, které se uskutečnily 10. tohoto měsíce v různých městech Německa, proběhly dopoledne 10. 11. také v Moravské Třebové,“ napsal 12. listopadu 1938 místní týdeník Schönhengster Zeitung.

Ve skutečnosti nešlo o manifestace, ale o rozsáhlý pogrom na Židech, kterému nacisté říkali „Křišťálová noc“. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 byli Židé nacisty v Německu, s jednodenním zpožděním v obsazeném Rakousku a v okupovaném pohraničí českých zemí ponižováni, napadáni, vražděni či odváženi do koncentračních táborů. Vypáleno či jinak zdemolováno bylo 267 synagog, vypleněno 7 500 židovských obchodů a bytů. 91 Židů přímo při pogromu bylo zavražděno a 30 000 jich skončilo ve vyhlazovacích táborech.

Násilnou akci provedli nacisté na popud ministra propagandy Josepha Goebbelse. Akce propagovaná jako spontánní výbuch lidového hněvu byla narychlo organizovaná z Berlína a jako záminka k ní posloužil shora popsaný násilný čin židovského mladíka. Tento pogrom byl počátkem takzvaného „konečného řešení“, které spočívalo v hromadném a cíleném vyvražďování Židů.

Mechanismus a příčina

Již z tehdejšího dění je zřejmý mechanismus, kterým probíhají takové projevy nenávisti. Záminkou k napadání Židů po celém nacisty spravovaném území byl jediný trestný čin (vražda), kterého se dopustil jednotlivec. A to v momentě, kdy již delší dobu probíhala masivní protižidovská propaganda i jednotlivá napadání Židů, a poté, kdy norimberské zákony pasovaly Židy na méněcenné lidi. Židům byla připsána kolektivní vina, paušalizování se stalo běžnou součástí uvažování mnohých lidí, úředních spisů i novinových zpráv.

Všimněme si způsobu, jakým o pogromu informoval Schönhengster Zeitung. Protižidovské manifestace podle něj byly „vyvolané kvůli podlé vraždě německého legačního rady v. Ratha Židem Grynszpanem v Paříži.“ Jako by bylo přirozené a správné chápání, že viníky tohoto trestného činu jsou všichni lidé stejné etnicity nebo náboženského vyznání.

Rozpoznání tohoto mechanismu, vzhledem k tomu, co se v Evropě včetně České republiky děje dnes, je velmi důležité, protože funguje stejně jako tehdy. Ukazuje, že příčinou demonstrací, pogromů a následného holocaustu byl rasismus (antisemitismus), nikoli Židé sami. Právě tak jako dnes není příčinou nenávistných projevů vůči Romům jejich chování (to je opět jen záminkou), ale rasismus (anticiganismus).

Paralela první - Chomutov

Generalizaci i to, k jakému chování vede dlouho živená zášť, popsalo četnictvo v Roudnici nad Labem ve zprávě o dění v Chomutově. Tento dokument o průběhu „Křišťálové noci" ve městě zachycuje veřejné ponižování a týrání místních židovských obyvatel. Citujeme z něj:

„Dne 10. listopadu ráno byli shromážděni židé v Chomutově na náměstí, kam byli vyvedeni ze svých bytů policisty za výpomoci civilních osob. Na náměstí v Chomutově byl shromážděn velký dav lidí, a provolával „Ven se židy“. Každý žid dostal koště a pod dohledem policejním museli židé zametati náměstí a k rychlému výkonu byli poháněni nadávkami, ranami a kopanci. Smetí museli sbírat rukama a nakládati do vozíku. Aby vozík se smetím byl těžký, byly do něho posazeny děti a když jej nemohli židé utáhnouti, byli poháněni týráním.

Po této práci byli seřazeni do průvodu a v průvodu museli nést tabule s německým nápisem „Ven se židy“ a „Pomsta za Paříž“. V průvodu museli židé provolávati „židé jsou největší prasečí psi“. Ti, kteří nenesli tabule s nápisy, museli mít ruce vzpaženy, a když jim klesly, byli za to biti. Po průvodu byli odvezeni na radnici v Chomutově k výslechu, z věcí, které měli při sobě byli jim odebrány klíče od domu a peníze.

Po úředním řízení byli naloženi do nákladních aut a odvezeni z Chomutova na demarkační čáru u Loun. Od vzdálenosti čtyřicet metrů od delimitační čáry museli židé mladší padesáti let kleknouti na zem a plaziti se po kolenou až k hranici, při čemž dostávali kopance.“

Četnictvo tyto lidi poté, kdy zapsalo jejich výpovědi, vrátilo na okupovaná území:

„Dnes 11. listopadu o 15. hod. byli vyvedeni židé na delimitační čáru na státní silnici Louny — Postoloprty a styčným důstojníkem opět předáni německým orgánům, pokud příslušeli do zabraného území. Na delimitační čáře státní silnice Louny - Postoloprty byla posílena četnická hlídka třímužovou hlídkou SOS, aby bylo zabráněno propříště vyhošťování židů tímto směrem, na naše území.“

„Lidovému hněvu“ neunikla ani chomutovská synagoga, která byla vypálena a později zbořena.

Míra a obvyklost verbální paušalizace je v dnešní české společnosti již na stejné úrovni jako tehdy. Institucionální rasismus je u nás nyní také přítomen, zatím však ne tak silně jako tehdy. Verbální rasismus však velmi často není orgány činnými v trestním řízení stíhán. Co dnes prozatím chybí, je masivnější etablování rasistů v politice a státních strukturách a z toho plynoucí legitimizace extremistických ideologií a legalizace násilí, které je na těchto ideologiích založeno.

Druhá paralela - Romové

Rasismus, namířený proti Židům i proti Romům, lze v předválečné Evropě vystopovat na více místech, nejen v Německu, ale právě zde dosáhl svého vrcholu, po uchopení moci Adolfem Hitlerem. Ten svůj záporný vztah vůči Židům i Romům vyjádřil mnohokrát, především v knize Mein Kampf, která se stala „biblí“ nejen tehdejších nacistů, ale i těch dnešních.

Její první vydání po listopadu 89 v České republice bylo velmi brzy rozprodáno, především na koncertech rasistické hudby (white power), přestože minimální cena se pohybovala okolo 400 korun, což tehdy byla poměrně vysoká částka.

Dnešním zastáncům Hitlerovy ideologie říkáme neonacisté, přičemž předpona „neo“ značí pouze to, že se objevili znovu, jinak mezi nacisty a jejich dnešními pokračovateli není jiný rozdíl než ten daný jinou dobou.