Vždycky když se nechám ukecat, abych někam šla a moudře pohovořila o levici, o médiích, o ženách, o rodině, o Romech, nebo o kombinaci těchto témat, při odchodu se pokaždé dušuju, že to bylo už opravdu naposled. Asi nemám schopnost vyjádřit v dostatečné zkratce to podstatné.

Minulou sobotu jsem takto zasedla v panelu brněnského sympozia „Dialog uprostřed Evropy“, které bylo tentokrát na téma „Lidé na okraji“. Sympozium pořádaly Společnost Bernarda Bolzana a mnichovská Ackermann-Gemeinde. Lidmi na okraji byli v sobotu dopoledne zejména Romové, protože kromě mě, moderátora a jednoho komunálního politika CSU, byli do panelu pozváni romská aktivistka Ivanka Čonková, vědecký spolupracovník Ústřední rady německých Sintů a Romů Herbert Heuß se znalostí situace Romů v jihovýchodní Evropě a maďarská socioložka Éva Kovács, která se Romy také zabývá.

Jak už to tak při podobných příležitostech bývá, času, na nesmírně složité a komplexní téma, bylo málo. Ještě méně ho bylo na publikem netrpělivě očekávanou diskuzi. Když jsme my panelisté ve zkratce popsali problémy, se kterými se potýkají Romové ve východní Evropě, podivil se Martin Neumeyer, ten německý komunální politik, že je to tak strašné. Skoro se zdálo, že má pocit, že trochu přeháníme.

A pak vypukla diskuze. V sále, který byl plný, rostla během našich projevů nervozita. Není to nic neobvyklého. V panelu sedí skoro vždy od reality odtržení blouznivci, kteří nemají zkušenosti, což se pozná celkem jednoduše: zatrvzele odmítají uznat, že jsou cikáni strašní. Publikum přirozeně chce uvést vše na pravou míru. A každý chce vyprávět svou historku s cikány. Kdo ji nemá, vypomůže si historkou svých příbuzných či známých.

Docela dobře to chápu, taky mám své historky. A taky mám pocit, že krásně ilustrují diskutované téma. A samozřejmě mě taky strašně štve, když na ně nedojde.

A tak jsme se mimo jiné dozvěděli, že Romové berou vysoké dávky, proto nemusí pracovat, ale taky třeba že cikáni byli ti slušní dřív, kdežto Romové jsou ti vypasení mafoši se zlatými řetězy kolem krku, kteří postávají na rohu ulice. Martin Neumeyer docela zíral a pocit, že jsme přeháněli, ho snad přešel. Do diskuze se přihlásil i romista Lukáš Houdek a k pojmům Rom a Cikán se pokusil podat vysvětlení. Ostatně právě o tom před časem i psal. Já jen civěla a stejně nebyl čas na pořádnou polemiku. Diskuze skončila a hodně lidí zůstalo nevyslechnutých.

O přestávce se někteří účastníci snažili vysvětlit Ivance Čonkové, že by měla něco dělat s tím, že cikáni kradou, že by si měla udělat pořádek ve vlastních řadách. Po společném obědě sympozium pokračovalo, snad to tedy nakonec dořešili, ale já se vydala na vlak. (Ano, už přichází moje historka, mám na ni tentokrát věrohodného svědka!) Před nádražím jsem čekala se svým nejmladším synem Slávkem na svou mámu, která mi tam měla přinést zapomenutý kabát.

Slávek se snažil svými ještě nejistými krůčky balancovat na obrubníku a dvě procházející romské ženy se lekly, že skočí do silnice. Tak jsme si začaly povídat. Z hovoru nás vyrušili dva policisté, kteří obě mé společnice začali legitimovat. Já jsem jako obykle jen zírala a mlčela. Zírat umím nádherně, ale nic víc. Kompenzuju si to tím, že později si vymyslím perfektní repliky, které jsou nesmírně vtipné a vyřeší každou situaci. Do toho přiběhla moje máma s kabátem a ptala se, co se děje. Vysvětlila jsem jí situaci a jedna z těch dvou žen mě doplnila: „Oni nás kontrolují, protože jsme cikáni.“ A policista jí odpověděl: „Tak jste cikáni, nebo Romové, to si musíte vybrat, nemůžete být jednou to, podruhé ono.“

A moje máma, která většinou nemlčí, mu řekla: „Paní ale neříkala, že chce, abyste o ní říkal, že je cikánka, ale že ji tak berete a proto ji legitimujete, kdybyste dobře poslouchal, tak byste to slyšel.“ Musela jsem skupinku nechat jejímu osudu, protože už mi jel vlak, na schodech jsem se ohlédla a zaslechla jsem už jen, jak ty dvě ženy říkají mé mámě, že má krásného vnoučka. Vděk, který měly v očích, že se jich někdo zastal, mě bude pronásledovat ještě dlouho.