Ponížení, zavržení a vyloučení

Ondřej Vaculík

Naše společnost nutí Romy stále více k tomu, aby se stahovali do svých vlastních komunit; další skupinou vyloučených jsou mladí nezaměstnatelní absolventi středních škol a odborných učilišť na malých městech. Co jsme schopni s tím dělat?

Mnoho let si Romové musí u nás zvykat na zvláštní postavení: v očích značné části veřejnosti jsou příživníky, protože nepracují, nemají zaměstnání. Nerozlišuje se, zda nepracují, protože nemohou sehnat práci, nebo pracovat nechtějí. Přestože tento rozdíl je vzhledem k postavení Romů ve společnosti zásadní, většinový negativní soud o Romech ho stírá a ze všech Romů činí škůdce společnosti. Žít trvale v tak obecně nespravedlivém postavení a společenském zavržení s naší majoritou prostě nelze, proto mnozí Romové organizují svůj život v rámci svých komunit, stále vyloučeněji z majoritní společnosti.

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Mluvíme-li o nějaké jejich integraci do společnosti, ve skutečnosti se děje opak. Přesto se my, bílí, můžeme mylně domnívat, že naše „integrační politika“ je správná, neboť míra agresivity v našem soužití s Romy mírně klesá s tím, jak se sami Romové z naší společnosti vylučují — klidí se do ústraní. Napadlo mě to, když jsem se dozvěděl o tom, jak někteří Romové si záměrně poškozují zdraví, aby získali trvalý invalidní důchod - a dosáhli tím na alespoň jakés takés existenční minimum. Lepší životní příležitost od nás už neočekávají.

Zvláštní na tom je, že tento akt krajní bezmoci a zoufalství jsme my, bílí, schopni hodnotit jako důkaz a vrchol jejich asociálnosti, vlastně jako důvod pro jejich naprosté zavržení: Místo aby makali, tak……. ani to nebudu vypisovat. Domnívám se, že naštěstí jsou i lékaři a posudkové komise, které Romům (Romkám po komplikovanějších porodech) zařídí invalidní důchod i bez nutnosti, aby se mrzačili. Zatímco já to považuji za humánní projev, plynoucí z pochopení bezvýchodného postavení Romů v naší společnosti, mnozí jistě takové lékaře odsuzujete: přinejmenším za nerespektování zákonných podmínek pro přiznávání invalidního důchodu, za bezdůvodné mrhání prostředky zdravotního nebo sociálního pojištění atd., a také pochybujete o morálce takových lékařů…

Lidem vypracovanějšího právního povědomí se bude zdát, že k přiznání invalidního důchodu váže se invalidita, tedy poškození zdraví s následkem neschopnosti vykonávat povolání, jež v těchto případech vyžadujeme, a pacient se jím musí vykázat. Takže Romové, chtějí-li dosáhnou invalidního důchodu, musejí se mrzačit takříkajíc ze zákona. - Myslím, že takovou úvahu dále netřeba vésti a čtenář jistou nadsázku chápe.

Člověka musí napadnout, že když společnost přestane mít schopnost najít v pravý čas pro svou chorobu účinný lék, později už žádného léku, jehož pozitivní účinky by převládly nad kontraindikacemi, není, takže z hlediska „vyššího principu mravního“ léčba může společnosti víc škodit než prospívat.

Ostatně všechny naše integrační snahy ve prospěch Romů se tříští a paralyzují v podivuhodné dichotomii: například Úřad vlády se snažil integraci Romů do společnosti neřešit jako etnický problém v dimenzi „romské komunity“, ale jako sociální problém lidí chudých a bezmocných. Na tom pochopitelně něco je. Postoj občanských aktivistů hájících práva a zájmy Romů (například občanského sdružení Konexe, angažujícího se v Předlicích), je ale přesně opačný, jak argumentuje (Miroslav Brož): pokud popřeme, že romská komunita existuje, má stát alibi, aby nemusel s Romy vůbec jednat a řešit jejich problémy. - Což je pochopitelně také pravda. Další svědectví o naší bezmoci, jež - bude-li trvalá — vyústí vážnými společenskými otřesy, revolucí, občanskou válkou, holocaustem, jak známe z historie.

Dalším problémem, jenž přerůstá naše schopnosti ho řešit, je sílící nejen nezaměstnanost, ale v podstatě nezaměstnatelnost absolventů, často právě i neabsolventů středních škol a učilišť. Na menších městech je velmi patrný tento jev: Mladí lidé, zejména středoškoláci, kteří nemohou najít práci, začínají splývat s těmi, kteří žádnou práci nehledají, nic neumějí a jejich vzdělání je podprůměrné. Projevují se jako party výrostků, jimž sociální sítě umožňují utvrzovat se v jakémsi „fakujícím“ postoji ke společnosti a jejím autoritám, k rodičům.

Zvláště učitelé odborných učilišť potvrdí, že v učebních hodinách chybí polovina žáků, často i dvě třetiny. Fluktuujícím žákům se zdá, že nemají důvod se vzdělávat, neboť existence vzdělaného je stejně nejistá jako nevzdělaného. V houfci „nepřizpůsobivých“ propracovávají metody svého citového odcizování v rodině (cvičí se v imperativu „mrdej matku, fakuj otce“), aby mohli bez pocitu viny na nich parazitovat, posléze rabovat jejich domácnosti, takže rodičům často nezbývá než vyměnit zámek u vchodových dveří a snažit se mít se svými dětmi co nejméně společného. Pak přespávají u svých kamarádů, jejichž rodiče jsou benevolentnější, a rodí se jakési skryté bezdomovectví.

V našem městečku jsem se s nimi (jako starosta) snažil navázat kontakt, ale jedinou odpovědí byl vytrčený prostředníček. Jejich faktická nezaměstnatelnost (nemají žádné pracovní návyky a nic neumí, takže z každé práce vypadnou) se ukrývá v nezaměstnanosti. V ní se tato vážná choroba společnosti — o to vážnější, že je na samém začátku cca sedmdesátileté existence jedince — ukrývá před možností včasné diagnózy. Divím se, že na tento problém více neupozorňují pedagogové, kteří jediní vědí (neboť rodičům, pokud se o své děti vůbec zajímají, tito žáci dovedně lžou), kam spějí.

Vlastně se nedivím, že o tom pedagogové nepíší: my bychom na ně za neblahý vývoj svalili vinu i veškerou odpovědnost, znám nás. Pochopitelně škola jako taková na vině není, spíše se na tom podílí způsob školství, který vzhledem ke školnému na soukromých středních školách typu manažerské akademie nebo různých škol cestovního ruchu umožňuje „studentům nepilným“ ve školních škamnech veget (když je venku ošklivo), a to až do maturity, kterou nesloží.

Co s tím? Radil jsem se s různými lidmi zaměření levicového i pravicového (například také s rodiči), a kupodivu všichni posléze dospěli ke stejnému řešení, kterým je: zákonná pracovní povinnost. Což zní jako tři pouhá slova, na nichž nic tak zvláštního není kromě toho, že znamenají politický převrat a návrat k socialistickému zřízení včetně znárodnění výrobních prostředků.

    Diskuse
    February 19, 2013 v 10.16
    překvapivý závěr
    ne z toho hlediska, že to píše sociálně cítící a odpovědný Ondřej Vaculík, ale že to píše starosta menšího města, člen ODS.

    Přibývá knih o sociálním vyloučení a sociálně patologických jevech, ale jako by ubývalo schopnosti se k nim postavit a je řešit.

    Naštěstí to neplatí obecně a díky za ty, kdo v tom něco podnikají.
    JH
    February 19, 2013 v 11.42
    Jojo, zákonná pracovní povinnost a převrat,
    teď ještě to nějak vysvětlit těm, kteří dnes práci mají a v důsledku toho převratu o ni přijdou (a dostanou místo toho zametání ulic). Pokud dokážete udělat převrat tak, aby nikdo práci neztratil, máte můj (a nejen můj) hlas :-)
    February 19, 2013 v 16.36
    Já doufám, že konečně všem svítá, že Romové nejsou nezaměstnaní proto, že jsou "bílými" vyloučení, nýbrž proto, že je KAPITALISMUS! A nebyli by na tom lépe ani kdyby se jim podařilo získat vzdělání, jak z článku ostatně vyplývá také. Spolu s mladými absolventy škol a dalšími lidmi totiž všichni splývají do zcela nové kategorie tzv. "nepřizpůsobivých". Kapitalismus ovšem neumí zařídit, aby se z "nepřizpůsobivých" stali přizpůsobiví. Naopak, vytváří další a další "nepřizpůsobivé".
    S těmi dětmi to autor trefil. Ano, přesně tak. Neoliberalismus vskutku neupevňuje rodinné vztahy; leda tak v rodinách, které provozují klientelismus. U chudých obyvatel (a nejen u nich) může nakonec vést k tomu, že vlastní nezaměstnané děti se stanou jejich nepřáteli. Místo aby děti rodiče podporovaly (jak si naivně představuje Václav Klaus), stávají se naopak závislými na jejich podpoře - pokud rodiče vůbec pracují. Každý totiž nemá rodinnou firmu, kde by své děti zaměstnal. Pokud nějaká práce je, tak ji dostanou přednostně ti, co už někde pracovali, tudíž něco umějí a mají pracovní návyky. Tomu se však nelze naučit jinde, než v zaměstnání. A nezaměstnatelní mají konec konců právo využívat volný čas, jak chtějí. Vždyť je svoboda, že? Státu je to fuk - ať si každý své dospělé děti živí, jak chce.
    Nakonec to dojde tak daleko, že se rodiče budou modlit: Pane, vysvoboď nás od našich vlastních dětí! Možná pak takoví rodiče budou dokonce rádi, když budou muset do domova důchodců stovky kilometrů od svého bydliště, směrem na východ (kde je to prý levnější). Aspoň tak uniknou z dosahu svých dětí. Ano, to je ten zaslíbený svobodný svět, medem a mlékem oplývající, plný zvěře a ptáků (nejspíš hladových).
    February 19, 2013 v 17.43
    Mimochodem, práce by bylo dost
    Zametání ulic dnes jistě není problém, který nás pálí, protože už na to existují stroje. Zato je fůra jiné společensky užitečné práce, kterou stroje dělat nemohou – například ošetřovat staré a nemocné lidi. To ovšem nelze dělat s kvalifikací, která stačí na zametání ulic. Kromě vzdělání je k tomu zapotřebí i jiných lidských kvalit, které bohužel není schopna svým členům poskytnout společnost, založená na vykořisťování cizí práce, vyznávající neomezenou svobodu jednotlivce.
    February 19, 2013 v 17.49
    A ještě je samozřejmě problém, že trh takovou práci neuznává za společensky potřebnou, takže i když je po ní poptávka, není to tržní poptávka.
    February 20, 2013 v 1.20
    Pane Vaculíku,
    Váš závěr
    "zákonná pracovní povinnost. ... politický převrat a návrat k socialistickému zřízení včetně znárodnění výrobních prostředků.
    to je opravdu jen ode zdi ke zdi a já to považuji za pouhou provokaci z Vaší strany. Provokaci, která se mi nelíbí, protože situace je vážná.

    Opravdu si nedovede představit, že by vláda přijala zákony a nastavila pravidla tak, aby tu byl dostatek pracovních míst? Pohádkami o volném trhu práce mne tu neuspokojíte. Jsme totiž v situaci, kdy tu politici nechávají vládnout nadnárodní firmy, které jsou zcela mimo tržní soutěž a diktují si pravidla právě přes vlády a parlamenty států, viz například názory Ilony Švihlíkové
    http://www.blisty.cz/art/67572.html
    Dovedu si docela dobře představit takové zákony potažmo pravidla hry, které by generovaly dostatek pracovních příležitostí a zvláště pak speciální zákony pro absolventy škol a mladé lidi vůbec, což by se v současné situaci mělo udělat co nejdřív než tenhle problém eskaluje.
    Oddálit vstup mladých do zaměstnání studiem znamená, jak říká mezi jiným Jan Keller, že je rodiče budou o to déle živit a místo podpory v nezaměstnanosti od státu ještě budou státu platit školné, pardón zápisné.
    A jaký problém nám tu eskaluje?
    Mladí lidé a zvláště ti nezaměstnaní si myslí, že je ve stáří nečekají žádné důchody, protože jim pravice vtlouká do hlavy, že se musí každý o sebe postarat sám. Jak myslíte, že se tito mladí lidé dívají na naše dnešní důchodce, kteří ještě nějaké důchody dostávají? Není tohle jeden z těch důvodů, že si mladí a staří přestávají rozumět? A k čemu tento rozkol asi tak může vézt?

    Paní Hájková, taky si myslím, že práce je tu dost kam se člověk podívá. Ale zákony nejsou nastaveny tak, aby se mohla vykonávat jako respektované povolání.
    February 20, 2013 v 1.25
    Nejsme myši v labyrintu!
    Začněme už konečně vidět souvislost mezi zákony schvalovanými v parlamentu a našimi konkrétními všedními životy!
    February 20, 2013 v 1.38
    Blázinec
    Bohužel text trpí tím, že jde naprosto mimo v základním náhledu na strukturální pasti, které jsou dané způsobem organizování vzdělávání. Mimo je také úvaha o "celé" romské populaci, kdy naopak v posledních deseti letech sleduji rozevírání nůžek mezi "uspěšnými" rodinami a rodinami, které jsou čim dál chudší a v bezvýchodnější situaci. Tedy probíhá nějaká diferenciace a vzestup. Paušalizující tvrzení o velkých různorodých skupinách jsou téměř vždy chybná. Různí lidé, o kterých autor mluví, kteří preferují zavedení pracovní povinnosti jako "řešení" jsou zajisté nezasaženi poznáním o povaze jevů, ke kterým se vyjadřují. K úvahám o generelním řešení doporučuji přečíst si od Paula Watzlawicka Úvod do neštěstí, kde dovozuje, že tento způsob myšlení vždy nutně skončí v koncentračním táboře, jakkoli laskavě řízeném..
    JS
    February 20, 2013 v 8.30
    Jsou i jiné cesty
    Nedávno tu psala paní Alena Wagnerova o všeobecném základním příjmu, který při vhodném nastavení může být základem důstojné a nezávislé existence. Pokud jde o nezaměstnanost, nabízí se samozřejmě zkrácení pracovní doby a lepší rozdělení společensky financovatelné práce - růst produktivity to už dávno umožňuje. Při zaměstnávání mohou být aktivní i obce - když se např. pustí do podpory lokální energetické soběstačnosti, stavby sociálních bytů apod. Mohou také podpořit vznik lokáln měny, která zčásti pomůže překonat problém financování.
    Pracovní povinnost pro mladé by mohla mít formu "sociálího roku" - v Německu to mají dobrovolně - za jakési stipendium rok mladí pracují v sociální oblasti nebo i na zahraničních rozvojových projektech. Vzniklo to z náhradní vojenské služby, v Rakousku to je ještě varianta k vojně. Umím si představit zavedení takové pracovní zkušenosti jako občanské povinnosti. To jen pár příkladů, jaké politické programy se nabízejí.
    JH
    February 20, 2013 v 14.24
    Nespoléhám na státní důchod ve stáří,
    tedy mohu-li se stále považovat za mladého, tak potvrzuji názor paní Blažkové. Proč? Svět se jednoduše mění moc rychle.
    Co bude za půl století? Budou se důchody vyplácet? Budou na ně prostředky? Budu vůbec žít ve stejné zemi? Pokud ne, dostanu něco?
    To jsou všechno otázky s nejistými odpověďmi, zejména když uvážíme, že český stát se moc nevyvíjí směrem k rozpočtové stabilitě. A k tomu ještě se pořád mluví o revoluci a změně systému. Kdo tomu má pak věřit?
    + Další komentáře