Otázkou do diskuse je, proč vlajka, ať už jakákoli, budí tolik vášní. Proč počin Tomáše Rafy, coby jeden z příkladů z poslední doby, vyvolává u lidí z různých koutů společnosti nechuť a vede k rázným odsudkům.

Rafa chtěl ve svém uměleckém počinu vytvořit česko-romskou vlajku, která by symbolizovala, co mají Češi a Romové společného. Nechme stranou, jestli to udělal šťastným způsobem, či nikoli, protože to není tak podstatné.

Symbol - dobré a zlé

Vlajka je symbol, ale i hmatatelná věc, s níž lze nakládat. Jako symbol sebou nese dobré i zlé. To dobré spočívá v tom, že viditelně symbolizuje příslušnost k nějakému společenství a umožňuje každému se jejím prostřednictvím k němu hlásit a sdílet s ním pozitivní pocity.

Takto viděno může některým lidem vadit manipulace se symboly, které představují to, co je jim drahé, blízké, sympatické. A týká se to i některých Romů, kterým se myšlenka česko-romské vlajky také příliš nezajídala.

To zlé spočívá v pocitu některých členů onoho společenství, že druzí k němu patřit nemají. A ten, kdo o tom rozhoduje, že jsou oni sami.

Národ, stát, společnost

Myslím, že celý problém začíná u chápání pojmů „národ“, „stát“, „společnost“. Kdo je vlastně Čechem?

•Pouze etnický Čech,

•každý občan České republiky,

•kdokoli se za Čecha prohlásí.

Podle občanského principu, na kterém stojí i naše státnost a ústava, je Čechem každý, kdo má české občanství. Jenže národovectví 19. století a nacionalismus století 20., které se k nám v různých podobách navracejí, to vidí jinak:

•Čechem je jenom ten, kdo se tu narodil (národovectví → xenofobie),

•Čechem je pouze ten, kdo je etnicky čistým Čechem (nacionalismus → šovinismus → rasismus).

Z tohoto pohledu jsou „vlastníky“ pojmu národ pouze etnicky čistí Češi, kteří se tu narodili (ve zkratce „čistí Češi“). Nacionalismus je založen na ztotožnění pojmů „národ“ a „stát“, což umožňuje dojít k přesvědčení, že „stát jsme jenom my, čistí Češi.“ Heslo Čechy Čechům je vždy podáváno v tomto kontextu a vyjadřuje přání, aby všichni ostatní buď na slovo poslouchali vlastníky státu a žili výhradně podle jejich představ, nebo odsud rovnou vypadli.

Stejné je to s pojmem „společnost“, který ovšem národovci či nacionalisté velmi málo užívají, protože nezapadá do jejich ideologizovaného vidění světa.

Šovinistické opice

Názory zastánců národovectví a nacionalismu pomáhají zhoršovat společenskou atmosféru a postupně tak získávají navrch a vracejí nás o století až dvě nazpět (děje se tak v celé Evropě, nejen u nás. Jakoby šovinismus a nenávist, na nichž byly založeny balkánské války v 90. letech, přeci jen vyhrály). A jelikož ďábel tancuje na detailech, podívejme se na ně.

Banda šovinistických opic, které se mylně pokládají za vlastence, po cestě z fotbalového zápasu národního mužstva zmlátila několik Romů. Důvod ke zmlácení kohokoli (Romů především) obvykle nepotřebují, tentokrát však byli čeští občané tmavší pleti hodně „drzí“ - dovolili si fandit svému mužstvu obvyklým pokřikem „Češi, Češi“.

Pobouření „vlastenci“ je surově zmlátili se slovy, že „nějaké uzené kurvy“ nejsou Češi. Jeden z „vlastenců“ vytrhl jednomu z Romů českou vlajku a roztrhal ji s tím, že „ten negr ji zneuctil“.

Tento příběh mi vyprávěl Rom z Karviné. Jiný Rom, z Orlové, skalní fanda ostravského Baníku, mi řekl, že společně s několika kamarády museli odejít z fotbalového zápasu Baníku, jinak by neměli šanci přežít, protože ostravští hooligans, kteří patří k vůbec nejhorším, je chtěli zabít, čímž jim nejen vyhrožovali, ale snažili se to i uskutečnit.

Romští fanoušci odešli ve zdraví jen proto, že je při odchodu chránili policisté a pořadatelé. I tak to ovšem odneslo jejich auto, které bylo napůl zničené. Od té doby na fotbale nikdo z nich nebyl.

„Důvodem, proč jsem si vybral právě vlajku, je i to, že jí nacionalistické skupiny zneužívají na svých demonstracích,“ říká Tomáš Rafa. Jak vidno, vycítil velmi dobře, o co jde. A šel proti proudu, což u umělce nemělo být pro nikoho žádným překvapením.

Právo krve

Vlajku si tedy nesmí přivlastňovat někdo, kdo nepatří do národa, kdo není součástí státu. Vlajka patří těmto „vlastencům“ - většina z nich sice neumí česky pořádně mluvit ani psát, o historii českého národa neví nic, jelikož jsou nevzdělaní, a k vlastní zemi se chovají přezíravě... na symboly a tím i na celou zemi však mají právo krve.

Tento přístup v měkčí podobě sdílejí národovci, kteří mj. hovoří o migrantech jako o nebezpečí pro český národ, navíc bez jakéhokoli rozlišování (tedy opět na základě paušalizování, jako u Romů). Tento leckdy až xenofobní přístup k věci zastírá vše pozitivní, co sebou příchod migrantů nese.

Ale už i lidé vyznávající občanský princip přebírají nevědomky nacionalistickou rétoriku a vnášejí tak do veřejného prostoru myšlenku, že rozdělení na MY a ONI je správné, přijatelné či pochopitelné. Dnes se již, pro příklad, zcela běžně užívá výraz většinová společnost. Jde o protimluv, jelikož společnost tvoří všichni lidé, kteří zde žijí, bez ohledu na národnost či občanství.

Ztotožnění společnosti s většinou vyjadřuje de facto jinými slovy totéž, co pokřikuje zmíněná tlupa opic: menšiny (lidé z menšin) nejsou součástí společnosti (národa, státu). Představa, že zde existuje většinová společnost a vedle ní (logicky) menšinové společnosti, navozuje či předjímá možnost, správnost či užitečnost segregace (v bydlení školství, zaměstnávání atd.)

Všimněme si: společnost (národ, stát) již netvoří z politického pohledu přirozený celek, jelikož si jej „zprivatizovali“ nacionalisté - a ostatní jim v této věci skáčou na špek.

Vzato v tomto kontextu, je pokuta za umělecký záměr vytvořit česko-romskou vlajku, kterou Rafovi vyměřil Odbor správních agend Prahy 7, projevem nacionalistické tuposti. A fakt, že trestní oznámení kvůli tomu na Rafa podal člen Dělnické strany SS, to umocňuje.

Opomíjená zkušenost

Vytržení kauzy česko-romské vlajky z onoho kontextu je lákavé, protože umožňuje libovolný výklad a přístup. Řešit bychom však měli celkovou situaci, nikoli jen jeden z jejích projevů.

Gerald Messadié, francouzský historik, esejista a spisovatel ve svém díle Obecné dějiny antisemitismu poukazuje na to, že antisemitismus v moderní době (po francouzské revoluci) vychází z nacionalismu, konkrétně z koncepce ztotožnění státu s národem, která vyústila v genocidu Židů, Romů a dalších skupin obyvatel. Nenávist podle něj mimo jiné rozdmýchávaly „jedovaté výpary pocitu etnické sounáležitosti.“

Ze zkušenosti, kterou Messadié popsal, však nejsme ochotni se poučit.

Adolf Hitler napsal v Mein Kampfu, že Židé nejsou národem, protože nemají vlastní stát - a jsou proto ničiteli ostatních států, na nichž se obohacují (samozřejmě za pomoci světového spiknutí). Podobně poukázal i na to, že Romové nemají stát, jsou nepřizpůsobiví a parazitují na druhých - stejně jako Židé napříč státy.

Dnešní nacionalisté to po Hitlerovi papouškují. A další to po nich přebírají, nevnímají změnu slovníku, která vyjadřuje změnu společenskou (změnu přístupu k důležitým tématům), a až příliš ochotně si zvykají na to, že hloupost, neomalenost, vyprazdňování pojmů a pokřivené myšlení začíná ovládat veřejný prostor.

Situace se stává těžko stravitelnou. Vrchní rabín Karol Efraim Sidon cítil potřebu v novoročním dopise zmínit paralelu s Hitlerovou dobou, vyjádřenou sympatiemi k (loňským) protiromským akcím, o jejichž účastnících jsme si zvykli hovořit jako o frustrovaných rozhněvaných lidech:

„Co je horší, mnozí z nás - a troufám si říci, že většina - má pro naše rozhněvané spoluobčany pochopení. Ne, že by Cikány posílali rovnou do plynu, to ne, ale že všichni do jednoho kradou, štítí se práce, devastují své okolí a nedbají nočního klidu, s tím dokážeme být zajedno. Máme tak krátkou paměť, že jsme zapomněli, že co Žid, to zloděj, štítí se pořádné práce a je to u nich jako v židovské škole?“