Projekt česko-romské vlajky v kontextu společenské atmosféry
František KostlánOdpověď na otázku, proč umělecký počin výběrového řízení na česko-romskou vlajku výtvarníka Tomáše Rafy vzbudil takové vášně a sám Rafa dostal pokutu, je třeba hledat v tom, jak chápeme takové pojmy, jako jsou „národ“, „stát“ či „společnost“.
Otázkou do diskuse je, proč vlajka, ať už jakákoli, budí tolik vášní. Proč počin Tomáše Rafy, coby jeden z příkladů z poslední doby, vyvolává u lidí z různých koutů společnosti nechuť a vede k rázným odsudkům.
Rafa chtěl ve svém uměleckém počinu vytvořit česko-romskou vlajku, která by symbolizovala, co mají Češi a Romové společného. Nechme stranou, jestli to udělal šťastným způsobem, či nikoli, protože to není tak podstatné.
Symbol - dobré a zlé
Vlajka je symbol, ale i hmatatelná věc, s níž lze nakládat. Jako symbol sebou nese dobré i zlé. To dobré spočívá v tom, že viditelně symbolizuje příslušnost k nějakému společenství a umožňuje každému se jejím prostřednictvím k němu hlásit a sdílet s ním pozitivní pocity.
Takto viděno může některým lidem vadit manipulace se symboly, které představují to, co je jim drahé, blízké, sympatické. A týká se to i některých Romů, kterým se myšlenka česko-romské vlajky také příliš nezajídala.
To zlé spočívá v pocitu některých členů onoho společenství, že druzí k němu patřit nemají. A ten, kdo o tom rozhoduje, že jsou oni sami.
Národ, stát, společnost
Myslím, že celý problém začíná u chápání pojmů „národ“, „stát“, „společnost“. Kdo je vlastně Čechem?
•Pouze etnický Čech,
•každý občan České republiky,
•kdokoli se za Čecha prohlásí.
Podle občanského principu, na kterém stojí i naše státnost a ústava, je Čechem každý, kdo má české občanství. Jenže národovectví 19. století a nacionalismus století 20., které se k nám v různých podobách navracejí, to vidí jinak:
Možná šlo debatu o těchto problémech otevřít méně kontroverzně ale to už je volba galerie Artwall na kterou má mylsím právo. Na těch pár kaček pokuty se asi snadno vyberou peníze ale aby toto rozhodnutí nemělo precedentní účinek.
Když televizní pivní bard ozák šel v jednom dílu série do Pivního pětiboje, tak mu fandové mávali pivní vlajkou - také na zákadě státního symbolu - ale to mne spíš pobavilo. V naší domovině nemáme tak hysterický vztah k státním symbolům jako třeba v USA či Rusku. A nebylo to jistě myšleno jako urážka, spíš jako forek.
Ale ani ta vlajka snad nebyla myšlena jako návrh na změnu zákona os státních symbolech, jen jako symbolické upozornění že Romové jsou tu také doma. V zemi budované na občanském principu by snad mělo být jedno zda se občan ČR jmenuje Honza, Dežo a nebo Nguyen. Zeman rasovou xenofobii označil za ohnisko neagitnví deviace - myslel to vážně ,
"Podle občanského principu, na kterém stojí i naše státnost a ústava, je Čechem každý, kdo má české občanství."
Tomu nerozumím. Takže kdo má české občanství, nemůže se považovat za příslušníka jiné národnosti než české?
Naše ústava, přestože má spoustu chyb, naposledy změnou volby prezidenta, je v něčem pokrokovější než národovecké ústavy mnoha států i západní Evropy. V preambuli se píše: "My, občané v Čechách, na Moravě a ve Slezsku..." To znamená, že ústava primárně odkazuje k zemskému, nikoli národnímu principu.
V odst. 2, čl. 3 Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky je uvedeno: „Každý má právo svobodně se rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoliv ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování“. Takže autor nemá pravdu, když tvrdí, že za Čecha je považován každý, kdo má české občanství.
Počet lidí, kteří se ve Sčítání lidu přihlásili k české národnosti za 10 let poklesl o 2,52 mil. na 6,57 mil. Čechů v roce 2011. Oproti roku 2001 naopak stoupl počet Moravanů zhruba o třetinu (cca 630 tis.). Přesto lidé, kteří se aktivně hlásí ke své zemské národnosti (Moravané a Slezané) nejsou v ČR ani uznávanou součástí většiny, ani menšinou.
Od jednoho českého vládního zmocněnce pro lidská práva zaznamenal před několika lety jeho slovenský kolega intervenci, aby Slováci přestali uznávat moravskou národnost (je vedle české předtištěna v záznamových arších a Moravané mají svého člena v radě vlády pro menšiny). Není divu, že sklouznou ke skrytým či otevřeným projevům nacionalismu občané státu, který nerespektuje vedle různých politických dohod a memorand především své vlastní principy.
Významný kritik i polistopadového vývoje Karel Kryl jednou prohlásil: ""Když chci svou národnost, svou moravskou národnost, ještě nemusím být zločincem. Chci být jen Moravanem."
Takže neoznačujme spoluobčany bez jejich vůle ani Nečechy, ale ani automaticky za Čechy.
Nemá to mnoho společného se zemským zřízením -- to bychom tam nemohli mít "ve Slezsku", ale museli bychom uvádět "a v nepříliš velkém zlomku Slezska". Právě tak ovšem ani koncept politického, občanského národa, ani ta věta v Ǔstavě nijak nevylučuje zemské zřízení, ani moravskou národnost.
K vlajce:
Kdyby se nejednalo o výtvarné dílo, ale o mělo by se diskutovat také o politické symbolice těch návrhů vlajek, pak bych řekl, že to byl chabý nápad. Nepotřebujeme státní vlajku (ta vlajka je státní, nikoli národní), která zdůrazňuje existenci partikulárních národnostních identit. Potřebujeme vlajku, která důvěryhodně, a zvláště důvěryhodně pro příslušníky tzv. minorit, vyjadřuje odhodlání žít spolu tak, aby to, jakou mám národnostní (atd.) identitu nehrálo limitující roli v mých životních šancích. Bohužel, toho se nedá dosáhnout změnou barevného vzoru, který tiskneme na kus textilu periodicky vyvěšovaný v ulicích, k tomu je potřeba soustavně přizpůsobovat stát, který je tímto textil reprezentuje
Rozhodnutí úřadu na Praze 7 bylo zbytečně rigidní -- možná je to ode mne ohavné, ale čichám za tím promyšlený subalterní alibismus: "Dám malou pokutu a zbavím se nepříjemného stěžovatele, stejně to rozkladovka zruší, protože by jinak byli za blbce. A tomu malíři to neublíží, bude mít zadarmo, v nejhorším za dvě tisícovky publicitu, které by jinak nedosáhl". Takový ten způsob uvažování, když je šéf vašeho úřadu arogantní blbec a vy to chcete doklepat do penze.