O vztazích mezi národy a objektivitě poznání
Eva HájkováEva Hájková reaguje na text Josefa Hellera, ve kterém otevřel téma marxistické teorie národa. V otázce práv národů je podle ní třeba vždy posuzovat konkrétní případ a používat přitom různých hledisek.
Během svého působení v archivu jsem měla možnost setkat se s mnoha Němci, přicházejícími bádat v našich starých matrikách ještě v dobách, kdy matriky nebyly digitalizovány. Pořádala jsem také písemné pozůstalosti už nežijících osob německé národnosti. Proces, jakým si člověk dělá o národech určitý obraz v mysli, je složitý. Začíná to už v raném dětství. Jedince přitom ovlivňují rodiče, škola a další faktory.
Ještě když jsem byla úplně malá holka, nahánělo mi slovo Němci tak trochu hrůzu. Narodila jsem se sice až čtrnáct let po druhé světové válce, avšak historická zkušenost s ní stále ještě hrála v českém povědomí důležitou roli. Nejen zásluhou pamětníků, jimiž tehdy byla většina dospělých, a dějepisu, ale také díky nepřebernému množství románů, básní, písní a filmů s válečnou tématikou.
Hoši z našeho domu, hrající si s improvizovanými zbraněmi své věčné hry na vojáky, partyzány a indiány, zařazovali pravidelně do svého repertoáru protiněmecké boje. Sledovala jsem to vždy jen z povzdálí, ale všimla jsem si, že se někdy hádali, kdo bude představovat Němce, přičemž nad touto rolí nikdo nejásal. „Postiženým“ kamarádům se často musela za tu oběť slíbit nějaká odměna.
Takto zprostředkovaný prožitek druhé světové války však s věkem a plynoucím časem postupně slábl. Mnohem pozdější osobní setkání s příslušníky německého národa mě definitivně utvrdila v tom, že na nich nic démonického není.
Život ve Slezsku a kontakt s historií mě dokonce časem přivedl i k jistému zájmu o Němce, kteří tu kdysi žili, zejména o osoby, jež měly vztah k opavským muzeím, protože jsem se jimi tak trochu zabývala. Někteří z nich byli pozoruhodní lidé s hlubokým vztahem k rodné zemi. Někteří mi dokonce byli sympatičtí a chápala jsem, proč byli takoví, jací byli.
Přemýšlela jsem i o tom, zda a proč tu vlastně Němci po válce nemohli zůstat. Takhle pragmaticky nám to totiž kdysi ve škole (během studia na pedagogické fakultě) bylo vysvětleno: „Buďme rádi, že jsme se jich zbavili. Kdyby byli zůstali, jejich vztahy s Čechy by byly neustálým zdrojem konfliktů“.
Těžko soudit, zda to je či není pravda - tedy to, že by Němci u nás byli neustálým zdrojem konfliktů. Je totiž těžké si představit, jak jinak by se historie odvíjela, kdyby k poválečnému odsunu nedošlo. Mnozí odpůrci odsunu pragmatičnost zcela odmítají a k tomuto tématu se vyjadřují výhradně s důrazem na morální apel: Neměli jsme právo! Sypejme si za to na hlavu popel!
Ale nakolik vlastně neseme odpovědnost za svůj národ, ba dokonce za něco, co jeho příslušníci udělali před naším narozením? Měli bychom se za to omlouvat? Má to smysl? A co je to vlastně národ?
Samozřejmě - její krátký článek lze v duchu jeho napsání i doplnit.
Např. problém odsunu Němců.Postup KSČ v dané době opravdu nebyl příliš v souladu s marxismem a internacionalismem. Zapomíná se však, že KSČ nebyla prvním iniciátorem odsunu, z českých stran to byli národní socialisté. Vedení KSČ ovšem při svých aspiracích na poválečný vývoj k socialismu a na získání většiny národa brzy pochopilo, že by prohospodařilo všechen kapitál získaný aktivní účastí v odboji a vzniklým vztahem lidí k SSSR, kdyby strana šla proti proudu nacionalismu. Při jeho rozpoutávání se reprezentace české buržoasie nemusela nijak zvláště namáhat, vzhledem k zločinům nacismu, od kterých se německý národ a sudetští Němci zvláště nedokázali nijak distancovat (sudetští Němci se na nich naopak výrazně a aktivně podíleli - nevím, zda někdo zkoumal podíl jednotlivých tříd v rámci obyvatelstva na jejich nacistickém aktivismu, ale řekl bych, že tu asi moc velké rozdíly nebyly), a vzhledem k živelnému rozhořčení podstatné části národa, včetně dělníků a také samotných komunistů. Tak se s touto vlnou nacionalismu svezla, stala se hegemonem národní a demokratické revoluce a dotáhla ji až k prvnímu historickému typu revoluce protikapitalistické (v mé koncepci pouze protosocialistické). Tvrzení o puči v r.1948 je samozřejmě naprostý nesmysl a účelová lež tehdejších poražených a současných vítězů, stejně jako když stalinsité nevidí masový charakter společenského pohybu v r.1989. Nechci teď sem zatahovat fakt, že obdobně jako vedení KSČ uvažoval i Stalin aspirující na rozšíření imperia a jeho stanovisko bylo jistě i pro rozhodování v KSČ rozhodující. Sudetští Němci se do značné míry vlastní vinou dostali do dějinného soukolí a byli semleti souběhem několika procesů, zejména procesem hledání nekapitalistické alternativy a krize kapitalismu. Vládnoucí elita protosocialismu a současné pozůstatky stalinismu ovšem rádi zapomínali a zapomínají, že to bylo vykořisťování českou buržoasií a kapitalistická restrukturalizace v neprospěch pohraničí, která vehnala do náruče nacismu i mnoho původně spíše socialisticky a komunisticky smýšlejících sudetoněmeckých dělníků a dalších neprivilegovaných. Tyto faktory je třeba zvažovat a nepodléhat povrchnímu moralizování o porušování lidských práv, ať už probíhá v ideologii a propagandě českých nacionalistů, nebo ideologů a politiků sudetoněmecké lobby a německého i nadnárodního kapitálu, typu pana knížete Schwarzenberga. Skutečné vyrovnání může přinést jen sociálně spravedlivá společnost a solidarita neprivilegovaných, a to nejen Čechů a Němců.
Ale, po přečtení Vašeho textu mi nezbývá, nežli konstatovat: zase jednou jste doložila svou vzácnou schopnost i ze zdánlivě všedních věcí vykouzlit mnohovrstevnatý, poutavý a k přemýšlení nutící obraz našeho světa, našeho vlastního žití.
Já bych se teď zastavil u toho bodu, jestli poválečná existence českého (česko-slovenského) národa byla snadnější bez odsunutých Němců. Že se tedy jejich odsunem předešlo mnohým konfliktům.
Bezpochyby tomu tak bylo - kdyby i po válce byl zachován natolik vysoký podíl německého obyvatelstva především v české části republiky jako před válkou, to by skutečně s nejvyšší pravděpodobností vedlo k velkým, možná dramatickým a neřešitelným konfliktům.
Ale, vzpomínám si na jeden televizní pořad právě s touto tématikou, s otázkou sudetských Němců a odsunu. A jeden z diskutujících v tomto pořadu (nevzpomenu si už bohužel na jeho jméno) tu pronesl jednu opravdu pamětihodnou větu: "No samozřejmě že když jsme se zbavili Němců, tak jsme se zbavili problémů s nimi. U nás je to vždycky tak, že se někoho zbavíme. Když jsme se zbavili Židů, tak už jsme s nimi neměli žádné problémy. Když jsme se zbavili Maďarů, Slováků - přestali jsme s nimi mít problémy. Jenže, s každým takovým "zmizením problémů" zároveň také vždycky zmizel kousek nás samých. Čím dál tím více ztrácíme schopnost nějak se vyrovnat s tím, co je nám cizí, co s námi není homogenní, co nám 'dělá problémy'. Až tu nakonec zůstaneme jenom sami se sebou."
Evička připomněla i další zajímavý problém, problém nacionalismu utlačených a utlačujících národů, případné pokrokovosti či míry reakčnosti nacionalismu. Už soc.dem. a potom i komunistické hnutí se pokoušelo tento problém nějak řešit. Lenin skutečně rozlišoval a měl marxistický nadhled nad okamžitou logikou moci či velmoci. Dokázal to svým kladným postojem k finské samostatnosti, přestože mohl s vysokou pravděpodobností předpokládat, že to bude porážka finských revolučních sil. Ale nechtěl socialismus znechutit finskému lidu, který ještě nebyl tak daleko, aby akceptoval socialismus a hledisko sociálního zájmu neprivilegovaných. Podobně postupoval na Kavkaze, kde zmařil určité snahy Stalina i dalších o mocenskou manipulaci národů. Dnes samozřejmě nikdo nepřipomene, že Lenin ostře kritizoval některé přední bolševiky z neruských národů (Stalin, Dzeržinskij, Ordžonikidze) kteří více než mnozí Rusové propadli velkoruskému nacionalismu a nazval je „děržimordy“ (pro případné mladé čtenáře neznalé ruštiny – znamená to ti, kteří lidem zavírají huby). Ale i Lenin teoreticky řešil problém logicky vyplývající i z nestalinsky uplatňovaného marxismu a internacionalismu – to je otázku případného nadřazení třídního zájmu neprivilegovaných mas nad některé aspekty sebeurčení národa – zejména pokud jde o samostatný stát, který byl v daných dobových podmínkách ohroženější světovým imperialismem než např. ve svazku SSSR (kde si ovšem dělal Lenin iluze o možnosti skutečné národní autonomie). Z Leninových a vůbec marxistických přístupů ještě vycházela nejen situací vynucená taktická řešení (/např.dočasná existence spíše buržoasní nárazníkové republiky Dálného východu), ale i dlouhodobější řešení - nepřičlenění Mongolska do SSSR a dokonce nepřičlenění určité svérázné enklávy Lidové republiky Tuva (formálně samostatné do r.1944, ovšem poměrně brzy se satelitním protosocialistickým režimem). Ale je ovšem pravda, že s konsolidací protosocialismu a moci Stalina v SSSR se celá tato formálně marxistická politika změnila v karikaturu, rusifikaci a postupně ve stále větší porušování řady významných národních tradic a zájmů. Kvůli objektivitě je ovšem třeba vidět i to, že protosocialismus k řadě etnik přinesl kulturní a sociální zlepšení a průlomy do tradičních elit, které pomohly rozvoji řady národností. To, že se některé už nemohly změnit v národy vzhledem k ekonomickým integračním procesům a leckdy i své malé početnosti nebo nekompaktnímu usídlení - to už protosocialistické vládnoucí třídě nelze klást za vinu. Jako u všeho v protosocialismu se i do řešení národnostní problematiky promítal značný voluntarismus a formální byrokratismus řídícího aparátu a politické elity.