Během svého působení v archivu jsem měla možnost setkat se s mnoha Němci, přicházejícími bádat v našich starých matrikách ještě v dobách, kdy matriky nebyly digitalizovány. Pořádala jsem také písemné pozůstalosti už nežijících osob německé národnosti. Proces, jakým si člověk dělá o národech určitý obraz v mysli, je složitý. Začíná to už v raném dětství. Jedince přitom ovlivňují rodiče, škola a další faktory.

Ještě když jsem byla úplně malá holka, nahánělo mi slovo Němci tak trochu hrůzu. Narodila jsem se sice až čtrnáct let po druhé světové válce, avšak historická zkušenost s ní stále ještě hrála v českém povědomí důležitou roli. Nejen zásluhou pamětníků, jimiž tehdy byla většina dospělých, a dějepisu, ale také díky nepřebernému množství románů, básní, písní a filmů s válečnou tématikou.

Hoši z našeho domu, hrající si s improvizovanými zbraněmi své věčné hry na vojáky, partyzány a indiány, zařazovali pravidelně do svého repertoáru protiněmecké boje. Sledovala jsem to vždy jen z povzdálí, ale všimla jsem si, že se někdy hádali, kdo bude představovat Němce, přičemž nad touto rolí nikdo nejásal. „Postiženým“ kamarádům se často musela za tu oběť slíbit nějaká odměna.

Takto zprostředkovaný prožitek druhé světové války však s věkem a plynoucím časem postupně slábl. Mnohem pozdější osobní setkání s příslušníky německého národa mě definitivně utvrdila v tom, že na nich nic démonického není.

Život ve Slezsku a kontakt s historií mě dokonce časem přivedl i k jistému zájmu o Němce, kteří tu kdysi žili, zejména o osoby, jež měly vztah k opavským muzeím, protože jsem se jimi tak trochu zabývala. Někteří z nich byli pozoruhodní lidé s hlubokým vztahem k rodné zemi. Někteří mi dokonce byli sympatičtí a chápala jsem, proč byli takoví, jací byli.

Přemýšlela jsem i o tom, zda a proč tu vlastně Němci po válce nemohli zůstat. Takhle pragmaticky nám to totiž kdysi ve škole (během studia na pedagogické fakultě) bylo vysvětleno: „Buďme rádi, že jsme se jich zbavili. Kdyby byli zůstali, jejich vztahy s Čechy by byly neustálým zdrojem konfliktů“.

Těžko soudit, zda to je či není pravda - tedy to, že by Němci u nás byli neustálým zdrojem konfliktů. Je totiž těžké si představit, jak jinak by se historie odvíjela, kdyby k poválečnému odsunu nedošlo. Mnozí odpůrci odsunu pragmatičnost zcela odmítají a k tomuto tématu se vyjadřují výhradně s důrazem na morální apel: Neměli jsme právo! Sypejme si za to na hlavu popel!

Ale nakolik vlastně neseme odpovědnost za svůj národ, ba dokonce za něco, co jeho příslušníci udělali před naším narozením? Měli bychom se za to omlouvat? Má to smysl? A co je to vlastně národ?

O marxistické teorii národa se zmiňuje ve svém nedávném článku Josef Heller. Nebudu to opakovat, ale zastává tam materialistické pojetí národa - tedy stanovisko, že národy objektivně existují a že vznikly na základě určitých dějinných procesů.

Článek mě přiměl k tomu, abych se blíže podívala na to marxistické pojetí v jakési staré, poněkud zaprášené příručce, za což mě Martin Pleva jakožto zastánce „čistého marxismu“ asi nepochválí. Jedná se přece o marxismus-leninismus (!) a tedy to vlastně nemůže platit. Budiž. Nebudu se hádat, že je to svatá pravda. Ale jak to tedy s tím marxistickým pojetím národa je?

Marxistická teorie národů kdysi dělila národy na utlačující a utlačované. Z tohoto hlediska byl ovšem český národ v Rakousku-Uhersku utlačovaným národem, protože se nemohl dobrovolně oddělit, ba i jistá jeho autonomie v rámci říše byla neúplná.

Po vzniku republiky nastala však jiná situace: Češi se stali v novém státě většinou, zatímco Němci se ocitli v pozici menšiny. Byli ovšem menšinou s velkým bratrem za zády, což se brzy začalo projevovat, a víme, jak to skončilo. Kdo byl vlastně v té historicky krátké době utlačující a kdo utlačovaný?

Často se mluví o českém (ba i o komunistickém) národovectví, o nacionalismu. Ne, že by něco takového v minulosti (včetně poválečného období do roku 1989) neexistovalo nebo ještě neexistuje. S marxismem však nacionalismus nikdy nic společného neměl. Ba ani s marxismem-leninismem ne.

Marxismus vždy preferoval proletářský internacionalismus, který by se dal stručně vyjádřit Marxovým heslem: „Proletáři všech zemí, spojte se!“, zatímco jedním dechem odsuzoval internacionalismus buržoazie, který vždy existoval a existuje vlastně dodnes. Docela jasně ho dnes vnímáme. Internacionalismus této třídy už dospěl do stádia splývání - vzniku nadnárodní buržoazie. Jenom ten proletářský internacionalismus se nám nějak vytratil.

Ještě k té objektivní existenci národů v marxistickém pojetí: Dalo by se říct, že v minulosti někteří marxisté národy poněkud ignorovali nebo se nechtěli jejich právy zabývat (tuším, že k nim snad patřila i Rosa Luxemburgová). Lenin důsledně zastával nejen objektivní existenci národů, ale i jejich právo na sebeurčení. Proletariát utlačujících národů měl podporovat právo na samostatnost utlačovaných národů.

V případě, že přijmeme marxistické dělení národů na utlačované a utlačující, to ovšem není tak, že si prostě národy rozdělíme do dvou skupin a budeme se radovat, že náš národ je navěky v té správné. On totiž může jeden národ patřit tam i tam. A dokonce ve stejné době.

Tak například Lenin se ještě před revolucí vyjádřil ve smyslu, že proletáři (případně marxisté) mají důsledně bránit práva polského národa vůči velkoruským nárokům, neboť polský národ je v této při plně v právu. Na druhé straně se marxisté podle jeho názoru měli za všech okolností zasazovat za práva Židů v Polsku, neboť Poláci na ně pořádali pogromy. V tom případě Poláci v právu nebyli.

To, že Lenin na jedné straně preferoval úplné oddělení národů v době kapitalismu - tedy vytvoření národních států, zatímco na druhé straně počítal s tím, že národy jsou přechodné a že v budoucnu zaniknou, by se snad leckomu také mohlo zdát podivné.

Chci poukázat na to, že marxismus netkví v nějakých schématických poučkách, jimž je možné naučit se nazpaměť, ale že marxistům to musí po marxisticku myslet. V otázce práv národů je vždy třeba posuzovat konkrétní případ a používat přitom různých hledisek - to je myslím stále aktuální a dělají to i nemarxisté.

V každém případě máme během hodnocení, kdo je více v právu, na výběr různá kritéria - buď hodnotit odděleně různé stránky skutečnosti, srovnávat je a vyřknout soud vytvořený na základě logiky, což je vědecký čili objektivní přístup (a zároveň také marxistický), nebo hodnotit subjektivně - používat intuici a cit a postavit se pak na tu stranu, která je nám sympatičtější. Vlastně nejen když hodnotíme oprávněnost jednotlivých národních zájmů a požadavků, ale při hodnocení čehokoliv.

Musím napsat, že já to empirické poznání a tu logiku - tedy vlastně karteziánské hledisko - jako vědeckou metodu sice uznávám, ale přiznám se, že dost často v hodnocení používám také intuici a cit, což je (zejména vzhledem k tomu, že jsem žena) možná pochopitelné.

Zároveň beru v úvahu, že v dané chvíli má mysl obsahuje i určité znalosti a vědomosti, které si od těch citů a intuice lze jen těžko odmyslet, takže vlastně neustále kombinuji všechny hodnotící přístupy dohromady a občas je pro mě těžké sledovat samu sebe, jestli právě používám to či ono.

Možná by se člověk sledovat měl - měl by si říkat: teď mluvím jako já, teď jako člen nějaké skupiny, teď se budu snažit mluvit co nejvíc objektivně a teď budu mluvit tak, abych se co nejvíc přiblížil(a) stanovisku konkrétního člověka, kterého chci získat, takže se budu snažit do něj vcítit. Taková schopnost reflexe a sebereflexe podle mého mínění přispívá ke zdokonalení osobnosti a může poznání jedině prohloubit.

Myslím si totiž, že uvědomovat si subjektivnost svého poznávání a hodnocení skutečnosti přispívá k větší objektivitě. Nebo k poznání pravdy? Zároveň by si měl člověk v každé chvíli uvědomovat, na jaké pozici se on sám nachází a nakolik je ta jeho pozice objektivně daná nebo volitelná.

Ale ještě bych zde ráda zmínila otázku jazyka, který s národem souvisí, i když není jeho bezpodmínečným znakem. Například americký národ (USA) nebo národy v Latinské Americe zvláštní jazyk nemají. Jazyk je na jedné straně velké kulturní dědictví, zatímco na druhé straně je to omezující prvek.

Nepřátelé národního obrození vám často řeknou: kdyby byla čeština tenkrát zanikla, splynuli bychom s Němci a byli bychom na tom teď mnohem líp. Tohle asi nebude pravda - už s ohledem na skutečnost, že - jak můžeme pozorovat - existují různé národy v jednom státě, které užívají stejný jazyk, a přesto jsou mezi nimi sváry a třenice.

Na druhé straně je pravda, že národy, jejichž mateřštinou je angličtina (případně jiný světový jazyk), jsou dnes v obrovské výhodě oproti národům s vlastním, málo významným jazykem. V důsledku globalizace se vlastně jakoby vracíme do období na počátku národního obrození. Zase jsme kvůli jazyku poněkud znevýhodněni. Není to nespravedlivé? Máme tedy být rádi, že mluvíme česky?

Otázka jazyka, kterou chtěl řešit už Komenský, zatím bohužel vyřešena není, ale možná jednou bude. Patrně tehdy, až vznikne ta celoplanetární pospolitost, o níž je v Hellerově článku také zmínka. Jak daleko je ta doba, to ovšem zatím nemáme tušení. Objektivně předpovídat budoucnost je totiž ze všeho nejtěžší.