Od Bastily k Nebeskému klidu

Martin Škabraha

Jiří Pehe vyslovil naději, že vzestup kapitalismu bude mít v Číně za následek postupné politické uvolnění a zavedení sociálního státu. Nepřeceňuje ale západní spojení kapitalismu s politickou demokracií? A nepodceňuje čínská historická a kulturní specifika?

Ani já nesdílím velké obavy z toho, že „nás převálcuje Čína“, to se spíš obávám těch, kteří strašení Čínou budou využívat k ospravedlnění asociálních a protidemokratických reforem. Čas od času se tím blýskne např. „filozofující biolog“ Stanislav Komárek. Text Jiřího Pehe však na druhou stranu obsahuje řadu tvrzení, s nimiž si dovolím polemizovat.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Problematická je pro mne především tato pasáž: „Na abstraktnější úrovni je důležitá otázka, zda momentální úspěch čínského hospodářství znamená skutečně jakýsi úspěch čínského politického modelu, nebo zda původně zaostalá ekonomika může v autoritářském prostředí růst jen v počátečních fázích. Jinými slovy: vyspělá, tržně se chovající ekonomika generuje střední a podnikatelské třídy, které si začnou vynucovat větší politickou nezávislost. Taková ekonomika, neboť je stále komplexnější a soutěží v mezinárodním měřítku, je také nucena přijímat přesnější pravidla hry, čímž vzniká tlak na vznik skutečného právního státu. S tím pak souvisí i skutečnost, že Čína nebo Indie budou těmito novými třídami nuceny k přijetí záchranných sociálních sítí, tedy vlastních modelů sociálního státu, které momentálně nemají, a nemusí je tudíž financovat.“

Citovaná slova se opírají o předpoklad, že demokratizace a „socializace“ státu jsou nutným důsledkem kapitalistického ekonomického modelu. Chceme-li tedy hájit demokracii a sociální stát, musíme především hájit kapitalismus. Ten autor označuje též slovy „tržní hospodářství“, což ale rozhodně neznamená to samé. Výraz „tržní hospodářství“ je daleko obecnější a označuje formu, která může nabývat různých konkrétních podob. Záleží na tom, jaká je společnost, v níž se tržní hospodářství realizuje, co a za jakých podmínek se zde obchoduje, tj. jakým způsobem je trh regulován. Kapitalismus je systém, v němž je tržní směna zásadně regulována existující strukturou vlastnictví, vyznačující se známým (ne)poměrem mezi kapitálem a prací.

Uvedený rozdíl je podstatný, protože výraz „tržní hospodářství“ poutá pozornost k trhu, což je instituce v zásadě svobodná a rovnostářská, a odvádí pozornost od podmínek, za nichž v kapitalismu jednotliví aktéři na trh vstupují a které už předem do značné míry určují výsledek „směny“. Specifičnost kapitalismu jako socioekonomické formace je tak zakryta abstraktní, ideologicky relativně neutrální kategorií. Možná dělám z komára velblouda, nicméně popsaná záměna mi připadá příznačná.

Určitá ahistoričnost, odmýšlející od dějinných specifik, a umožňující proto odvozovat velmi obecné a volně aplikovatelné závěry, totiž podle mého názoru charakterizuje i klíčový autorův argument, že „nové třídy“, stvořené kapitalismem, si vynutí právní a sociální stát. Které „nové třídy“? Výslovně jsou zmiňovány „střední a podnikatelské třídy“. Vezměme to od té poslední. Podnikatelská třída (prostě kapitalisté) má bezesporu zájem na tom, aby se nějak mohla podílet na řízení státu, protože právě stát rozhoduje o podmínkách podnikání a také o zacházení s penězi, jež vybral prostřednictvím daní. Tato třída tedy jistě bude usilovat o rozšíření politických práv a též o jistou „vládu práva“, v zásadě ale nemá zájem na tom, aby se stranická diktatura proměnila v otevřenou demokracii, jejím zájmem je spíše nějaká podoba oligarchie.

Pokud jde o „střední třídy“, není jasné, jaké vrstvy se jimi přesně míní. Jsou to ti, kteří nepatří k mocenské elitě, ale zřejmě ani ke třídě továrního dělnictva, která sponzoruje čínský ekonomický zázrak svou minimálně placenou prací. Mezi těmito dvěma póly se nachází poměrně široká škála, v níž se mohou projevovat protichůdné postoje. Navíc není jasné, proč by se měly střední vrstvy solidarizovat s těmi nižšími, jimž především by měl sloužit sociální stát. Odpovědí by snad mohl být zájem některých skupin postavit se zahraniční konkurenci a k tomuto účelu se opřít o mobilizaci širšího obyvatelstva. Tím ale vstupuje na scénu nacionalismus, což je fenomén značně výbušný, jak dobře víme.

To jsou stále spíš abstraktní souvislosti. Klíčová věc, na kterou chci upozornit, je následující: za jakých historických okolností byla v západních zemích vybojována (nejen politická) demokratizace? Navzdory své údajné levicovosti je sociální stát především konzervativní instituce. Nejlepší zdůvodnění jeho existence je disraeliovské — neregulovaný kapitalismus rozděluje společnost na „dva národy“, a tím ohrožuje sociální soudržnost; abychom tomu zabránili, musíme část produkovaného bohatství přerozdělit tak, aby uprostřed společnosti nevznikala propast, stavící jednu její část proti druhé. Je to ostatně i otázka morální, zvlášť v kultuře, jež tradičně klade důraz na rovnou důstojnost všech lidí. Toto je jádro, na něž se „nabalí“ jak moderní liberálové, usilující o rovnost příležitostí, tak sociální demokraté, jimž po závažných teoretických problémech marxismu i rozpacích z jeho politické aplikace v SSSR nezbude než hájit stranu práce proti kapitálu alespoň prostředky sociálního státu.

Všechny tyto procesy probíhají v často opomíjeném, ale stále přítomném stínu události, která určila konstelaci veškeré moderní politiky: francouzské revoluce z roku 1789 a let následujících. Konzervatismus se zrodil právě jako reakce na její živelný, často vražedný průběh, a jeho hlavní tezí, kterou formuloval Edmund Burke, je myšlenka, že abychom zachovali společenský řád, musíme tento řád v rozumné míře měnit — tedy: reformovat, abychom předešli revoluci. Zachování řádu je přitom v konzervativním chápání (na rozdíl od dnešního neokonzervatismu!) ideologicky poměrně neutrální — nejde o to, jaký řád hájíme (zda je to kapitalismus, nebo cokoliv jiného), ale o to, abychom vždy zachovali sociální soudržnost. Protože zjevná nespravedlnost a nespokojenost mas vede k revolučním výbuchům a ohrožením řádu, musíme si masy předcházet. Toto je historické panorama, v němž se zrodilo všeobecné volební právo a později i sociální stát, jak ho známe dnes. To panorama by asi vypadalo jinak, kdyby roku 1789 francouzská revoluce ztroskotala hned v prvních dnech.

Panorama dnešní Číny je jiné. Je pro ně důležitá emancipace od západních mocností (včetně SSSR) a hledání vlastního modelu modernizace. Nikdy nebylo určováno rokem 1789 a jeho deriváty (1848, 1917), zato je v posledních dekádách určeno rokem 1989. V něm se stalo něco opačného než 14. července o dvě stě let dříve. Masové protesty, jichž se ve velké míře účastnili i dělníci a které byly mj. motivovány kapitalistickými reformami, se podařilo poměrně nekompromisně potlačit. Panoramatickým symbolem tu tedy není žádná Bastila, ale náměstí Nebeského klidu. Na základě toho mála, co vím o čínské civilizaci, si troufám tvrdit, že je to symbol stejně tak příznačný jako je pro naši civilizaci, tolik obdivující různé buřiče, příznačný ten symbol Bastily.

Jistá naděje se v tom Nebeském klidu přesto skrývá. Je to vlastně symbol dost konzervativní a využití ekonomického růstu ke zlepšení sociálních poměrů obyvatel by jistě odpovídalo jeho duchu. Proč by mu ale měla svědčit demokracie?

    Diskuse