Má-li být revoluce ztělesněním rozumu, musí dosáhnout toho, že nové společenské uspořádání lidé přijmou právě jako rozumné — jako to, co jim „dává smysl“. Smysl přitom nejčastěji vyjadřujeme svým jednáním, které je projevem důvěry v nějakou představu světa a člověka, v to, že jisté úkony přinášejí očekávaný výsledek a že zásluhy jednotlivce jsou hodnoceny víceméně spravedlivým způsobem.

Lidé budou vždy zažívat něco jako ztrátu smyslu. Za normálních okolností to však lze vnímat jako jejich individuální problém, řešitelný nějakou formou psychoterapie. Od jistého, exaktně neurčitelného okamžiku se však množící pocity ne-smyslu a jej doprovázející nedůvěry v zákony tohoto světa stávají projevem společenské anomie (bez-zákonnosti) a nastává krize: sdílenou zkušeností je pak nesoulad mezi daným stavem a nárokem na rozumnost, na to, aby to celé „dávalo smysl“.

Nerovní, ale svorní

Žádný společenský řád není dlouhodobě udržitelný jen za pomoci represivních aparátů, vždy se potřebuje se opírat o souhlas lidí. Ten nemusí být výslovný; klíčová je konformita k převládajícím vzorcům chování a myšlení. Italský (neo)marxista Antonio Gramsci to popisoval pojmem „občanská hegemonie“, kterým měl na mysli nadvládu vykonávanou ve sféře občanské společnosti skrze znormalizování určitých hodnot. V následujícím textu se chci zamyslet právě nad tímto problémem a nad tím, jak se má k nynějším možnostem pozitivní společenské přeměny.

Klíčová otázka zní: kdo se stává ve společnosti hegemonem? Je to ten, kdo dokáže vzájemně vyvažovat různorodé společenské síly tak, že navzdory existujícím rozporům je tato společnost relativně soudržná, přičemž ale ono vyvažování protikladných zájmů není neutrálním bodem rovnováhy, právě naopak: relativní stabilita je dána určitým „převážením“, jmenovitě tím, že hegemon orientuje společnost určitým směrem. Jakým? Takovým, který vyplývá z odpovídání na (údajně) nevyhnutelné „výzvy doby“, jimž se společnost musí podřídit a zvládnout je. Funkce hegemona tedy spočívá v tom, že dobové úkoly, jejichž objektivní nárok všichni víceméně uznají, dokáže přeložit do konkrétních (např. národních) zadání tak, že při respektování hegemonova vedení se existující rozpory a nerovnosti stanou — jakkoliv to zní paradoxně — prostředkem společenské stability a jednoty.

Je-li např. hlavním úkolem doby (říká hegemon) industrializace země, pak jsou dělníci v těžkém průmyslu a příslušná technická inteligence nositeli pokroku, zatímco tradiční rolnictvo a vesnické duchovenstvo jsou znamením zaostalosti. Úspěšná vedoucí síla však dokáže i takovým společenským vrstvám „dát smysl“ — jednak třeba vyzvednutím některých kvalit tradičního života skrze reglementovanou „lidovou kulturu“, jednak tím, že i příslušníci těchto vrstev budou prezentováni jako přispěvatelé k plnění hlavního společenského úkolu (pěstují třeba dělníkům a inženýrům obilí); a navíc se jejich zaostalost stává další příležitostí k transformaci a dosahování nových met. A tak i místo na samém konci civilizačního peletonu „má smysl“.

Společnost pod hegemonickým vedením je tedy soudržná ne navzdory, ale spíš právě proto, že je také diferencovaná a nerovná. Ideálem je tu vlastně středověké učení o trojím lidu (dělení na modlící se, bojující a pracující stav): společnost má své „nahoře“ a „dole“, ale toto rozvrstvení je zároveň rozdělením smysluplných společenských funkcí, vytvářejících provázaný celek. Hegemon tedy není nutně „nahoře“, možná ani nemusí být úplně na vrcholu (to jsou ostatně dost relativní určení), jeho pozice zato musí být vždy rozevřená směrem k reprezentování zájmu všech, musí umět přesvědčivě „imitovat“ i jiné pohledy a zájmy než své vlastní skupiny (tj. musí k tomu mít lidi, kteří ty jiné pohledy a zájmy aspoň trochu znají); slovo „imitovat“ přitom nemíním pejorativně, jako nějaké předstírání, spíš neutrálně jako zpodobení, které je přesvědčivé, ale pochopitelně není a nemůže být plně autentické, je už nějak zabarvené, zkreslené.

Dalo by se asi uzavřít, že jde o roli elity, která není jednoznačně identifikovatelná s nějakou vyhraněnou vrstvou či třídou, ačkoliv má zpravidla silnější napojení na jedny kruhy než na jiné. Nepominutelnou úlohu v tomto procesu každopádně hrají intelektuálové, kteří jsou schopni konstruovat kulturní identitu, o kterou se hegemonie opírá. Jde přitom o činnost, která opravdu do značné míry vytváří danou společnost (český národ vymyslel Palacký! abych připomenul provokativní postřehy Dušana Třeštíka); není to jen propagandistické ospravedlňování již předem daných zájmových pozic.