9. května 1950 zazněla ve francouzské výzvě ke vzniku Evropské federace mimo jiné historická věta: „Nadnárodně organizovaná Evropa může přispět civilizaci vytvořením skutečné solidarity.“ V diskusi o společné Evropě se vymaňujeme z hašteřivé a úzkoprsé provinciální politické kultury ale i ze stereotypů někdejší bipolární geopolitiky reprodukující starý spor mezi zapadniky a narodniky.

Problémem je jaká pravidla má taková integrující evropská organizace mít. Perestrojkové heslo „Budovat společný evropský dům“ mělo svůj hluboký smysl. Objektivní příčinou mezinárodní ekonomické integrace je rozvoj výrobních sil, kdy nestačí pouze kooperační formy mezinárodních vztahů. Evropská identita ale může vyrůstat jedině z evropské demokracie, která se rozbíhá pomalu.

Nositelem integračních tendencí v Evropě je Evropská unie a tento integrační model je kritizován z leva i zprava. Radikální levice vychází z toho, že vznikající EU je integrace s kapitalistickým obsahem a že může vést k prohlubování útlaku nadnárodního kapitálu. Na druhu stranu ti rozumnější stojí na straně sjednocování evropského kontinentu, které překonává jeho historii plnou konfliktů a svárů.

Opačný okraj politického spektra používá ke kritice národoveckých mýtů a straší ztrátou homogenity českého prostředí a „eurobolševismem“ z Bruselu. Také horují proti nadiktovaným sociálním a ekologickým standardům jako eurokratického plevele, který zhoršuje konkurenceschopnost firem. Protože implementace evropského práva nutí k jisté ochraně odborářských práv a dalším „změkčilostem“, tak mají tito lidé evropský sociální za porušení spontánního řádu. Proto by v evropské integraci rádi zařadili zpátečku v rámci ideologie xenofobního odporu vůči tzv. europeizmu a údajnému bruselskému superstátu.

Jsem přesvědčen, že demokratická pravidla pro nadnárodní úroveň jsou pro malé země myslím lepší zárukou, než pouhé mezinárodní vztahy. To byl asi hlavní důvod, proč v referendu v roce 2003 hlasovalo 77% našich občanů pro vstup ČR do EU. Tedy do uskupení s politickou a mezinárodně právní subjektivitou, definované nejen hodnotově, ale také formou politické a hospodářské unie. Důležité proto je uvědomit si podstatu sdílené suverenity. Naše suverenita totiž nezaniká, ale je nahrazena suverenitou vykonávanou společně v rámci EU.

A tady vzniká problém jak? Proevropsky kritický postoj znamená být aktivními občany EU. Povědomí občanů o evropských institucích je ale velmi nízké a chod EU se vymyká jejich každodenním zájmům. Na evropskou praxi působí také rozpor mezi sociální agendou EU a rostoucími náklady globální konkurence. Čelit bude třeba jak stagnací evropského vědecko-výzkumného komplexu, tak narůstající tvrdosti trhu práce. Slabost evropské demokracie se projevuje stále častěji. Rozdělit se na „eurofoby“ a „eurohujery“ ale nepomůže.

Levice by se neměla kvalitní politické integrace Evropy bát. Vždyť Altiero Spinelli, člen Italské komunistické strany, po válce spoluzakládal hnutí evropského federalismu. Budovat EU jako unii sociální solidarity je jistě pochod na dlouhé trati, ale bez pozitivních návrhů evropské levice se to neobejde. Takto se kolem roku 2000 zrodila idea zpracování společné alternativy přístupových dohod, bohužel však zůstala nenaplněna.

Další příležitostí byla reforma smluvního základu EU po rozšíření v roce 2004 (Lisabonská smlouva) Zvýšit konzistence struktur a institucí EU s jejími cíli, důrazněji je odstraňovat tzv. demokratický deficit je jistě důležitý cíl. Ale o optimálním tvaru kompetencí se kupodivu diskutovalo pramálo. A výsledný kompromis nebyl tím, co EU potřebuje. Je asi jasné že potřebujeme lepší smlouvu. Levice tedy musí konečně začít bez populismu a pozitivně formulovat základní rysy takové inovace — jakou chceme Evropu v horizontu roku 2020.

Tady se nevyhneme názoru na to, jak by měla technokraticky a ekonomicky fungovat EU jako hospodářská a měnová unie. Koordinace hospodářských politiky členských zemí EU a dohled nad makroekonomickými nerovnováhami je problém. Nedávná krize otevřela znovu debaty na toto téma. Sbližování pravidel hospodářské konkurence však může např. odstranit problém daňového a mzdového dumpingu, ke kterému se uchylují zejm. nové členské země.

Pakt pro euro netřeba vítat s jásotem. jako většina podobných kroků EU upřednostňuje rovnováhu před rozvojem. Ale je to společná a oprávněná reakce eurozóny na reálný problém. Také nějaký Evropský záchranný mechanismus je logický, od kterého se pouze distancovat nepomůže.

Projekt společné evropské měny má strategický význam (eliminuje výhodu USA a dolaru jako hlavního světového platidla a snižuje transakční náklady). Přenesení formální měnové suverenity do Frankfurtu (sídlo federální ECB) a tzv. měnová kotva ale zvyšuje citlivost ekonomiky členských zemí na rozpočtovou politiku se všemi sociálními důsledky. Exportní sektor by samozřejmě rád přijetí eura urychlil. Zanedbání udržitelné konsolidace veřejných financí ale vede k dluhovým problémům, které nyní zažívají Řecko či Portugalsko. Předejít dluhové spirále stejně jako zvýšit konvergenci ekonomické úrovně vůči jádru EU je podmínkou pro přijetí eura a proto tento krok nelze uspěchat.

Na toto navazuje diskuse o pružnějším pojetí mechanismu tzv. Paktu stability, v současnosti reformovaném směrem k posílení kontroly rozpočtové discipliny. S tím souvisí otázka zda a jak doplnit unii měnovou  unii fiskální. Centralizace fiskálních kompetencí do Bruselu je politicky nepřijatelná, ale výměna informací o národních rozpočtech v společném zájmu dohledu nad riziky je jistě potřebná.

Také nová evropská finanční perspektiva (rozpočet EU) bude mít význam pro soudržnost EU. Konzervativci by rádi omezili výdaje EU, to by ovšem bylo na úkor kohezní politiky. Tedy na úkor slabších členů EU a tedy stále ještě i ČR. Splaskávající evropský rozpočet ale znamená nejen změnu alokací evropských zdrojů, ale i celkové snížení evropské solidarity.

S tím souvisí debata o evropské dani. Asi nepříliš reálné by bylo doufat v přijetí specielní energetické daně (carbon tax) či daňový odvod založený na výnosech z aukcí emisních povolenek. Pozornost si ale zaslouží možnost zatížení unijního bankovního sektoru společným evropským poplatkem. Proč by banky v EU měly přesouvat na veřejné finance své soukromé ztráty v krizi ztráty a přitom to nevracet ze svých zisků? Bankovní odvody do solidárních fondů by pomohly řešit různé asymetrické šoky a podpořit fungování Paktu stability.

V neposlední řadě je tu zárodek společných evropských dluhopisů. Tato myšlenka se objevila především ve spojení se sanováním rizika bankrotu Řecka a Irska. Myšlenku vypsání evropských dluhopisů bych ale spojil nikoliv s financováním evropských průšvihů, ale evropských projektů. Mohl by to být významný zdroj, ovšem na jedné straně se budou obávat země s významným objemem národních dluhopisů, že budou vytěsňovány z trhu, jednak je otázkou, jak přenést riziko také na soukromé investory, aby nebyl věřitelem poslední instance opět jen evropský daňový poplatník.

Abstraktních alternativ fungování společného evropského domu může být řada. Mně ale jde o konkrétní alternativy efektního fungování Unie v nadcházejícím deceniu 2011-2020. Bez toho zbývá role těch, kteří jen stále odmítají to, co navrhují jiní a jejich sliby nové budoucnosti se ztrácí v mlhách.