Jisté zamyšlení nad knihou Pavla Pečínky Romské strany a politici v Evropě (Doplněk, Brno 2009) je z mého pohledu — řekněme z pohledu metodologie „nestalinského marxismu“ — možné.

Kniha mě zajímala z jiné polohy než bylo těžiště té práce a než leží zájem autorův. Tomu šlo o politické elity, ale mne zajímá romské etnikum jako jedna linie možného vývoje etnických vztahů v minulosti i v současnosti včetně prognózy jeho dalšího vývoje v globálním světě. Při studiu knížky jsem si uvědomil, jak průšvihové může být zabývat se romskou tematikou v daném mocensko-politickém kontextu.

Romská politická elita může mít sebevětší problémy a být sebeslabší v širokém kontextu, v našem konkrétním kontextu postkomunistické země a navíc ještě české podoby této země může být pro osamělého a mocensky nezakotveného badatele velice nebezpečná. Má své zájmy a bude je tvrdě hájit a k tomu účelu může mobilizovat jednak části svého etnika, jednak ten určitý „cikánský průmysl“ ve velké politice, ty různé lidskoprávní krasoduchy prezentující oficiální buržoazní ideologii, pro které je skutečná analýza problémů romského etnika (např. z marxistických pozic) nepřijatelná.

V této souvislosti bych autorovi vytkl až úzkostlivou objektivnost, vyhýbání se explicitnímu zaujetí vlastního stanoviska a jen velmi skromné závěry i přesto, že je autor s tímto prostředím a jeho riziky dobře obeznámen.

Úzkostlivá objektivnost je na druhé straně kladem práce. Autor předkládá pečlivý výběr argumentů a faktů ze všech stran, a nechá čtenáře, aby si udělal vlastní názor. Oceňuji i ten až starosvětsky pečlivý styl, odkazy apod. To se už dnes nevidí.

Ale stejně — autor svůj názor má a, možná nenápadně, ho čtenáři podstrkuje. Nebo to je jen moje vina, že jsem získal určité sympatie pro Jakoubkův přístup a pro taktiku Kawczynského? Že by mi ho trochu podstrčil?

Autor však nemá, což není jeho chyba, marxistickou (ne stalinskou) metodologii, i když se k ní leckdy hodně blíží. Nijak mu to nevyčítám, protože tato marxistická metodologie přístupu k etnickým procesům umřela již před listopadem 1989 a dále byla zdiskreditována a zapomenuta, dokonce i bývalými koryfeji marxismu, se kterými se setkávám v naší straně. Jde o takové věci jako je materialistické pojetí společenských procesů (samozřejmě nikoli jednoduchá vulgární ekonomická determinace, ale dialektika, kde něco je prvotní a určující, v dlouhodobé perspektivě a ve statistickém průměru apod.). Je to práce s kategorií společensko-ekonomické formace. Ke každé formaci patří určitý typ etnicity, nositelem každého typu etnicity je určitá třída, či alespoň její zárodky jako u Romů apod.

To, co chybí zatím všem materiálům o Romech, které mi přišly do ruky, je postižení toho základního. Tedy té vnitřní strukturace Romů, jejich skutečné elity (ne té politické a intelektuální, ta je jen nadstavbou), těch rodových představitelů či lichvářů a dnes už i kriminálních bossů, kteří reálně hýbou tím netečným etnikem a udržují ho v neměnnosti a obohacují se na jeho úkor. Je třeba reálně zkoumat mechanismy získávání příjmů a jejich případného přerozdělování. O tom se nemůžu nic pořádného dovědět, sami Romové o tom odmítají mluvit.

Pro pochopení romské společnosti by bylo přínosné prostudovat si jednu kapitolu z Marxových „Rukopisů Grundrisse sv. II — Formy předcházející kapitalistickou výrobu“, kde Marx charakterizuje prvobytně pospolné, lovecko-sběračské pospolitosti, které si všechno berou bezprostředně z přírody, přičemž přírodou je pro ně i jiná pospolitost (v našem případě majoritní společnost). Ten vztah zmutoval do současnosti, ale lze ho extrahovat. U Marxe i Engelse je toho ještě mnoho o vlivu dělby práce, asijského výrobního způsobu, procesech pozvolného rozkladu předtřídní společnosti apod.

A teď ještě znovu explicitně k některým klíčovým problémům:

Opravdu si myslím, že i z hlediska předmětu zájmu Pečínkovy knihy — zkoumání politických elit — musí být prioritou otázka třídního základu romské politiky. Nejsem si ani po přečtení knihy jist tím, co vlastně autor zkoumá. Zda je to alespoň ta značně zprostředkovaná politická nadstavba nad romskou společností, ať už jakkoliv vzdálená prostým Romům a ovládaná rodovými strukturami. A nebo zda je to vlastně něco úplně jiného — určitá zvláštní vrstva novodobé buržoazní společnosti, která jen využívá objektivní existence romského etnika a své formální etnické příslušnosti k ospravedlnění své politické existence a svých specifických pragmatických zájmů (tedy určitá zvláštní skupina podnikatelů s politikou, v daném případě romskou, ale mohla by to být i záchrana velryb nebo antikomunismus).

Sám autor je v tomto ohledu velmi svědomitý a skeptický. Zdá se mi, že se kloní k té druhé odpovědi. Ale vlastně si nejsem jist. Po přečtení knihy — připouštím, že vidím realitu jen jeho očima, protože sám si fakta nejsem s to ověřit — se mi jako určité světlo v tunelu jeví Kawczynski. U něj opravdu mám pocit určité vázanosti na romské prostředí, ať už jakkoliv deformované a omezené, možná že opravdu v něm nalezly výraz ty nejživotaschopnější síly romského etnika (ne náhodou jsou to přistěhovalci v Německu).

Tento pocit nemám u žádného z českých klanů — to jsou opravdoví podnikatelé s romskou politikou v globálně kapitalistické společnosti, u nichž jejich romství vlastně není nijak důležité. Navíc jsou silně pravicoví. Jisté je, že i Kawczynski se vydal velmi problematickou cestou. Snaha sjednocovat Romy pomocí vnějšího nepřítele je sice takticky chytrá, ale strategicky slabá — vyhýbá se kritickému pohledu do vlastních řad, není tu ochota se střetnout se zaostalostí, vidět pravé vnitřní příčiny romských problémů a hledat podle toho spojence (možné je to jen na levici, u stoupenců rozvoje samosprávného vlastnictví). Kawczynski se snaží Romy probudit a sjednotit na mýtu — a to je cesta do pekla. Je to svého druhu nápodoba i českého obrození — antiněmectví — ale bez účinného dopadu do romského prostředí, nehýbe s romskou prvobytně pospolnou společností, neburcuje proti rodovým a kriminálním strukturám, a proto asi z toho nic nebude.

Hypotézu o nutnosti hledat spojence beru, jen přidávám — jaké? S romským etnikem se totiž mohou dít jen dvě věci:

a) rozbití jeho rodové struktury bezohledným kapitalismem, který si vytáhne z řad Romů příslušníky buržoazie, zruší rodinné zajištění a vyžene Romy do továren (tak to měl udělat klasický kapitalismus, ten to ale neudělal, ten současný Romy jako dělníky nepotřebuje, ponechává je v jejich hnití, takže při této cestě je většina romského etnika odsouzena k degeneraci v sociálním vyloučení a bídě při zachování rodových struktur a v prolínání do kriminality, přičemž ti nejadaptibilnější budou asimilováni,

b) využití jejich kastovních a rodových základů k vytváření romských samosprávných podniků, z nichž by se přirozeně zvedala určitá moderní politická elita prosazující zájmy Romů vůči majoritní buržoazii, ve spojenectví s majoritními neprivilegovanými vrstvami a jejich hnutím. Jen touto druhou cestou může vzniknout romské etnikum v té podobě, která odpovídá stádiu globalizace (něco jako Židé — já tomu říkám globální národnost bez těsné vazby na území, stát či jazyk). Romové by k tomu došli zdola — z etapy rodové a kmenové společnosti, zatímco zavedené národy k tomu budou docházet shora — odumíráním základů pro národ, migrací, přechodným oslabením etnické soudržnosti až k formování celoplanetární pospolitosti. Tady by se vývoj romského etnika konečně mohl protnout s vývojem okolního světa.

K argumentům Marka Jakoubka i jiných, že Romové vlastně nejsou národ či nějaké etnikum: Nejsou národ — to ano, základem národa byla vždy určitá ekonomická pospolitost vysokého stupně, určitý národní trh, dále jistá míra politické svébytnosti, jazyk, území a jisté kulturně psychologické mechanismy včetně jisté míry sebeuvědomění. Romové jsou etnikum na daleko nižší úrovni — na úrovni odpovídající prvobytně pospolné společnosti — to bylo stejně roztříštěné do dílčích rodů a kmenů, což se projevovalo i jazykově, tyto útvary kočovaly, měly slabou hierarchii založenou na příbuzenských a biologických určeních apod. Zvláštností Romů na rozdíl od Indiánů je, že tyto dílčí útvary jsou dány vlastně profesní dělbou práce, která dohromady netvoří soběstačný celek, ale jen přílepky na majoritě s mnoha specifickými nadstavbovými určeními (pravidla o stravování atd.).

V této souvislosti je zajímavé, že Kawczynski uznává, že nemůže vzniknout jednotný národ, ale mluví o otevřené struktuře. V tom má i nemá pravdu — národ jako takový už z Romů nemůže vzniknout, protože globalismus rozbil národní trhy i u zavedených národů, narušuje jejich územní, a dokonce i jazykovou kompaktnost, míchá kultury apod. Takže národy odumírají a vznikají volnější globální národnosti, ovšem zapojené do jednotné globální ekonomiky, nikoli spjaté s nějakou úzkou dělbou práce. Romové jako etnikum patřící k prvobytně pospolné společnosti, případně počátkům dělby práce, existují (přes vnitřní diferenciaci, jazyk tu není to nejpodstatnější), nejsou ovšem ani národem, ani tou novou globální pospolitostí.

Stádium národa už určitě minou — k tomu by potřebovali území a relativní uzavřenost, ta není možná. Mohli by se ale stát tou globální národností, pokud by se ovšem rozbila ta jejich kastovní a velkorodinná uzavřenost a pokud by vstupovali do globální ekonomiky — zjednodušeně řečeno — jako družstva různých oborů podnikání. To by přispělo i k jejich většímu kulturnímu i jazykovému sjednocení (protože by řešili společné problémy, jak obstát v kapitalismu, formovali by se do třídy samosprávných vlastníků, jejich hierarchie by měla jinou podobu než biologickou, jejich politická nadstavba by získala solidní základ).

Při jejich orientaci na samosprávné podnikání bude jako brzda působit kapitalismus, ale mohlo by jim pomoci, kdyby se koncepce samosprávného vlastnictví prosadila v neromském prostředí a podpořila je. Potřebují tedy obrození jiného druhu než bylo to naše, ani ne tak kulturní, ale především ekonomické (tzn. obrození výrobních vztahů, ve kterých žijí, nemyslím tím nacpat do nich peníze k projezení v pasivitě). Je smutné, že mezi romskými osobnostmi nejsou ekonomové.