Ekonomické obrození jako cesta z vyloučení

Josef Heller

Na příkladu knihy Pavla Pečínky Romské strany a politici v Evropě se autor zamýšlí nad tím, co chybí všem materiálům o Romech, které jsou v ČR zveřejňovány. Je třeba reálně zkoumat mechanismy získávání příjmů u Romů a jejich případného přerozdělování.

Jisté zamyšlení nad knihou Pavla Pečínky Romské strany a politici v Evropě (Doplněk, Brno 2009) je z mého pohledu — řekněme z pohledu metodologie „nestalinského marxismu“ — možné.

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Kniha mě zajímala z jiné polohy než bylo těžiště té práce a než leží zájem autorův. Tomu šlo o politické elity, ale mne zajímá romské etnikum jako jedna linie možného vývoje etnických vztahů v minulosti i v současnosti včetně prognózy jeho dalšího vývoje v globálním světě. Při studiu knížky jsem si uvědomil, jak průšvihové může být zabývat se romskou tematikou v daném mocensko-politickém kontextu.

Romská politická elita může mít sebevětší problémy a být sebeslabší v širokém kontextu, v našem konkrétním kontextu postkomunistické země a navíc ještě české podoby této země může být pro osamělého a mocensky nezakotveného badatele velice nebezpečná. Má své zájmy a bude je tvrdě hájit a k tomu účelu může mobilizovat jednak části svého etnika, jednak ten určitý „cikánský průmysl“ ve velké politice, ty různé lidskoprávní krasoduchy prezentující oficiální buržoazní ideologii, pro které je skutečná analýza problémů romského etnika (např. z marxistických pozic) nepřijatelná.

V této souvislosti bych autorovi vytkl až úzkostlivou objektivnost, vyhýbání se explicitnímu zaujetí vlastního stanoviska a jen velmi skromné závěry i přesto, že je autor s tímto prostředím a jeho riziky dobře obeznámen.

Úzkostlivá objektivnost je na druhé straně kladem práce. Autor předkládá pečlivý výběr argumentů a faktů ze všech stran, a nechá čtenáře, aby si udělal vlastní názor. Oceňuji i ten až starosvětsky pečlivý styl, odkazy apod. To se už dnes nevidí.

Ale stejně — autor svůj názor má a, možná nenápadně, ho čtenáři podstrkuje. Nebo to je jen moje vina, že jsem získal určité sympatie pro Jakoubkův přístup a pro taktiku Kawczynského? Že by mi ho trochu podstrčil?

Autor však nemá, což není jeho chyba, marxistickou (ne stalinskou) metodologii, i když se k ní leckdy hodně blíží. Nijak mu to nevyčítám, protože tato marxistická metodologie přístupu k etnickým procesům umřela již před listopadem 1989 a dále byla zdiskreditována a zapomenuta, dokonce i bývalými koryfeji marxismu, se kterými se setkávám v naší straně. Jde o takové věci jako je materialistické pojetí společenských procesů (samozřejmě nikoli jednoduchá vulgární ekonomická determinace, ale dialektika, kde něco je prvotní a určující, v dlouhodobé perspektivě a ve statistickém průměru apod.). Je to práce s kategorií společensko-ekonomické formace. Ke každé formaci patří určitý typ etnicity, nositelem každého typu etnicity je určitá třída, či alespoň její zárodky jako u Romů apod.

To, co chybí zatím všem materiálům o Romech, které mi přišly do ruky, je postižení toho základního. Tedy té vnitřní strukturace Romů, jejich skutečné elity (ne té politické a intelektuální, ta je jen nadstavbou), těch rodových představitelů či lichvářů a dnes už i kriminálních bossů, kteří reálně hýbou tím netečným etnikem a udržují ho v neměnnosti a obohacují se na jeho úkor. Je třeba reálně zkoumat mechanismy získávání příjmů a jejich případného přerozdělování. O tom se nemůžu nic pořádného dovědět, sami Romové o tom odmítají mluvit.

Pro pochopení romské společnosti by bylo přínosné prostudovat si jednu kapitolu z Marxových „Rukopisů Grundrisse sv. II — Formy předcházející kapitalistickou výrobu“, kde Marx charakterizuje prvobytně pospolné, lovecko-sběračské pospolitosti, které si všechno berou bezprostředně z přírody, přičemž přírodou je pro ně i jiná pospolitost (v našem případě majoritní společnost). Ten vztah zmutoval do současnosti, ale lze ho extrahovat. U Marxe i Engelse je toho ještě mnoho o vlivu dělby práce, asijského výrobního způsobu, procesech pozvolného rozkladu předtřídní společnosti apod.

A teď ještě znovu explicitně k některým klíčovým problémům:

Opravdu si myslím, že i z hlediska předmětu zájmu Pečínkovy knihy — zkoumání politických elit — musí být prioritou otázka třídního základu romské politiky. Nejsem si ani po přečtení knihy jist tím, co vlastně autor zkoumá. Zda je to alespoň ta značně zprostředkovaná politická nadstavba nad romskou společností, ať už jakkoliv vzdálená prostým Romům a ovládaná rodovými strukturami. A nebo zda je to vlastně něco úplně jiného — určitá zvláštní vrstva novodobé buržoazní společnosti, která jen využívá objektivní existence romského etnika a své formální etnické příslušnosti k ospravedlnění své politické existence a svých specifických pragmatických zájmů (tedy určitá zvláštní skupina podnikatelů s politikou, v daném případě romskou, ale mohla by to být i záchrana velryb nebo antikomunismus).

Sám autor je v tomto ohledu velmi svědomitý a skeptický. Zdá se mi, že se kloní k té druhé odpovědi. Ale vlastně si nejsem jist. Po přečtení knihy — připouštím, že vidím realitu jen jeho očima, protože sám si fakta nejsem s to ověřit — se mi jako určité světlo v tunelu jeví Kawczynski. U něj opravdu mám pocit určité vázanosti na romské prostředí, ať už jakkoliv deformované a omezené, možná že opravdu v něm nalezly výraz ty nejživotaschopnější síly romského etnika (ne náhodou jsou to přistěhovalci v Německu).

Tento pocit nemám u žádného z českých klanů — to jsou opravdoví podnikatelé s romskou politikou v globálně kapitalistické společnosti, u nichž jejich romství vlastně není nijak důležité. Navíc jsou silně pravicoví. Jisté je, že i Kawczynski se vydal velmi problematickou cestou. Snaha sjednocovat Romy pomocí vnějšího nepřítele je sice takticky chytrá, ale strategicky slabá — vyhýbá se kritickému pohledu do vlastních řad, není tu ochota se střetnout se zaostalostí, vidět pravé vnitřní příčiny romských problémů a hledat podle toho spojence (možné je to jen na levici, u stoupenců rozvoje samosprávného vlastnictví). Kawczynski se snaží Romy probudit a sjednotit na mýtu — a to je cesta do pekla. Je to svého druhu nápodoba i českého obrození — antiněmectví — ale bez účinného dopadu do romského prostředí, nehýbe s romskou prvobytně pospolnou společností, neburcuje proti rodovým a kriminálním strukturám, a proto asi z toho nic nebude.

Hypotézu o nutnosti hledat spojence beru, jen přidávám — jaké? S romským etnikem se totiž mohou dít jen dvě věci:

a) rozbití jeho rodové struktury bezohledným kapitalismem, který si vytáhne z řad Romů příslušníky buržoazie, zruší rodinné zajištění a vyžene Romy do továren (tak to měl udělat klasický kapitalismus, ten to ale neudělal, ten současný Romy jako dělníky nepotřebuje, ponechává je v jejich hnití, takže při této cestě je většina romského etnika odsouzena k degeneraci v sociálním vyloučení a bídě při zachování rodových struktur a v prolínání do kriminality, přičemž ti nejadaptibilnější budou asimilováni,

b) využití jejich kastovních a rodových základů k vytváření romských samosprávných podniků, z nichž by se přirozeně zvedala určitá moderní politická elita prosazující zájmy Romů vůči majoritní buržoazii, ve spojenectví s majoritními neprivilegovanými vrstvami a jejich hnutím. Jen touto druhou cestou může vzniknout romské etnikum v té podobě, která odpovídá stádiu globalizace (něco jako Židé — já tomu říkám globální národnost bez těsné vazby na území, stát či jazyk). Romové by k tomu došli zdola — z etapy rodové a kmenové společnosti, zatímco zavedené národy k tomu budou docházet shora — odumíráním základů pro národ, migrací, přechodným oslabením etnické soudržnosti až k formování celoplanetární pospolitosti. Tady by se vývoj romského etnika konečně mohl protnout s vývojem okolního světa.

K argumentům Marka Jakoubka i jiných, že Romové vlastně nejsou národ či nějaké etnikum: Nejsou národ — to ano, základem národa byla vždy určitá ekonomická pospolitost vysokého stupně, určitý národní trh, dále jistá míra politické svébytnosti, jazyk, území a jisté kulturně psychologické mechanismy včetně jisté míry sebeuvědomění. Romové jsou etnikum na daleko nižší úrovni — na úrovni odpovídající prvobytně pospolné společnosti — to bylo stejně roztříštěné do dílčích rodů a kmenů, což se projevovalo i jazykově, tyto útvary kočovaly, měly slabou hierarchii založenou na příbuzenských a biologických určeních apod. Zvláštností Romů na rozdíl od Indiánů je, že tyto dílčí útvary jsou dány vlastně profesní dělbou práce, která dohromady netvoří soběstačný celek, ale jen přílepky na majoritě s mnoha specifickými nadstavbovými určeními (pravidla o stravování atd.).

V této souvislosti je zajímavé, že Kawczynski uznává, že nemůže vzniknout jednotný národ, ale mluví o otevřené struktuře. V tom má i nemá pravdu — národ jako takový už z Romů nemůže vzniknout, protože globalismus rozbil národní trhy i u zavedených národů, narušuje jejich územní, a dokonce i jazykovou kompaktnost, míchá kultury apod. Takže národy odumírají a vznikají volnější globální národnosti, ovšem zapojené do jednotné globální ekonomiky, nikoli spjaté s nějakou úzkou dělbou práce. Romové jako etnikum patřící k prvobytně pospolné společnosti, případně počátkům dělby práce, existují (přes vnitřní diferenciaci, jazyk tu není to nejpodstatnější), nejsou ovšem ani národem, ani tou novou globální pospolitostí.

Stádium národa už určitě minou — k tomu by potřebovali území a relativní uzavřenost, ta není možná. Mohli by se ale stát tou globální národností, pokud by se ovšem rozbila ta jejich kastovní a velkorodinná uzavřenost a pokud by vstupovali do globální ekonomiky — zjednodušeně řečeno — jako družstva různých oborů podnikání. To by přispělo i k jejich většímu kulturnímu i jazykovému sjednocení (protože by řešili společné problémy, jak obstát v kapitalismu, formovali by se do třídy samosprávných vlastníků, jejich hierarchie by měla jinou podobu než biologickou, jejich politická nadstavba by získala solidní základ).

Při jejich orientaci na samosprávné podnikání bude jako brzda působit kapitalismus, ale mohlo by jim pomoci, kdyby se koncepce samosprávného vlastnictví prosadila v neromském prostředí a podpořila je. Potřebují tedy obrození jiného druhu než bylo to naše, ani ne tak kulturní, ale především ekonomické (tzn. obrození výrobních vztahů, ve kterých žijí, nemyslím tím nacpat do nich peníze k projezení v pasivitě). Je smutné, že mezi romskými osobnostmi nejsou ekonomové.

    Diskuse
    Teze o tom, že je třeba se zaměřit na "skutečné elity", na mechanismy získávání příjmů a jejich přerozdělování, by byla i zajímavá, kdyby to autor totálně nezabil těmi klišé o prvobytně pospolné společnosti, nižších stadiích vývoje a vůbec o tom, co Romové jsou "objektivně" zač; autor zjevně pracuje jen s abstraktními kategoriemi a mechanicky aplikovanými schématy, na jaká lze narazit, když si člověk čte třeba učebnice dějepisu z doby před rokem 1989 a která mají především tendenci potvrzovat samy sebe...
    December 19, 2010 v 17.24
    (Ne)zajímavá teze
    Teze je stále zajímavá, není problém si ty části textu, které svědčí o neznalosti reálné situace, odmyslet. Je to z mého hlediska po dlouhé době první text "o Romech", ve kterém je nějaká myšlenka, na kterou jsem ještě sama nepřišla, a která mě zaujala...
    December 20, 2010 v 0.55
    Romové a ostatní
    Vždycky, když čtu podobné úvahy si říkám jestli se mají Romové "začlenit" do "většinové společnosti" tak, že ztratí svoji "romskou podstatu", nebo tak, že společnost bude jejich "romskou podstatu" brát v potaz a podle toho se zařídí ona. Nejlépe by bylo, kdyby se dílem zdařilo to i ono.
    ??
    December 20, 2010 v 7.52
    Některými výše uvedenými i jinými problémy se zabýval již před r. 1989 (do r. 1989) primář MUDr. Pavel Hlubocký ze své pozice psychiatra. Jeho materiály vyšly v r. 1992 jako "Hlubockého úvod do psychiatrickej romológie".
    Tam vyčleňujě např. 5 sociálních skupin, do kterých lze zařadit každého Roma, hovoří o překážkách romologického bádání v ČSSR, popisuje transkulturální rómské specifika v psychiatrické diagnostice (zde uvádí syndrom rómsky disperzně sníženého intelektu, rómská milieupatie, abnormní exotické reakce rómského typu obvykle recidivující a odeznívající v podobě restitutio ad integrum, syndrom čerstvě zavřeného Cikána, reaktivní abnormální vývoj osobnosti paranoického typu reformátorské formy u rómského bezdomovce). Všímá si také vymezení romského národa, vyjmenovává nejčastější pro Rómy specificky typické formy zištných motivů v situacích, kdy se dobrovolně nebo nedobrovolně stanou psychiatrickými pacienty, uvádí kazuistiku aj.
    Myslím že ani po 20 letech některé závěry či náměty Hlubockého nepominuly, např. když hovoří v souladu s tezí Josefa Hellera o nebezpečnosti tematiky pro badatele: gádžové-profesionálové v romológii bývají rychle a razantně označení za rasisty, proto se svého romologického zájmu obvykle vzdají.
    December 20, 2010 v 12.17
    Pseudověda
    Myslela jsem, že největší blábol o Romech napsal psycholog Pavel Říčan, který je možná dobrým psychologem, ale ve své knize "S Romy žít budeme - jde o to jak", zkompiloval tři různé publikace o Romech a doprovodil to svými generalizacemi a parafrázemi... Také se v knize vyžíval ve škatulkování do pěti škatulek. To škatulkování je nějaká diagnóza asi.

    Text Pavla Hlubockého není dostupný na webu, ale jen z té typologie /1. Vodcovia (prezident, králi, phuridajky, vajdovia) 2. Cigánska elita (vedci, lekári, právnici, hudobníci, politici, remeselníci)
    Slušní cigáni (pracujú, slušne a kultúrne žijú) 3. Rómski bezdomovci (relatívni b. = vychovaní v DD, odcudzení Rómom; postup z nižšej vrstvy vyššie, ktorá ho neprijme) 4. Rómsky lumpenproletariát – subkultúrna skupina etnika, praví cigáni podľa gádžovského pohľadu, žijú v osadách alebo polokočovne) 5. Rómovia podnikatelia – rôzne kombinácie týchto skupín rozdiely v trestnom stíhaní (vodcovia a elity : lumpenproletariát)/ je zřejmé, že se snaží narvat nekonečně rozmanitou sociální realitu do kategorií, které ani náhodou nemohou přispět k jejímu uchopení. Nesmyslnější kategorizaci jsem snad ještě nečetla. Ani nevím, odkud bych ji měla začít dekonstruovat...

    "Romská milieupatie", nenašla jsem ji přímo v podání Pavla Hlubockého, ale na netu koluje takováto definice, cituji (!): „Romský problém je v tzv. syndromu romské milieupatie. Romové všeobecně jsou se svým etickým kodexem natolik ztotožněni, že nejsou schopni svobodně se přizpůsobit kulturním a morálním vzorcům jiné etnické pospolitosti. Co je pro Romy typické :
    Rom nezná slovo prosím a děkuji.
    Rodina má zvláštní a jedinečný význam,v rodovém uspořádání má výsadní místo ve výchově matka a babička popřípadě nejstarší dcera; chlapci nejsou vedeni k žádné sebeobsluze a mají plnou volnost;mezi - děti jsou stále spolu, neznají co je to být sám a stále si spolu hrají.
    Rom nezná budoucí čas, žije přítomností a minulostí.
    Těžko se smiřuje se ztrátou starých rodičů a kmetů, přisuzují jim zvláštní spirituální význam.
    Hovoří etnolektem, tedy češtinou s romským přízvukem,svůj jazyk a historii téměř neznají
    Jsou velmi empatičtí - „gadža “ uznávají pokud je vnitřně silný a spravedlivý.
    Jsou velmi pobožní a pověrčiví.
    Velmi těžko se identifikují se sebou samými neboť jejich kořeny byly odtrženy, třeba násilnou urbanizací jejich komunity.“ Konec citace.


    Takže: Romové znají slova prosím a děkuji. To, že se třeba za jídlo neděkuje (a pokud třeba poděkuji, odpoví mi: Neděkuj, neděkuj, nejsi u gádžů - Ma pal'iker, ma pal'iker, na sal ko gadže!) je odlišný zvyk, který je jednak pochopitelný a jednak ničemu a nikomu neubližuje. Češi mají také různé zvyky, mnohem nepochopitelnější a neuchopitelnější, jako například, že na návštěvách pravidelně lžou, když se jich hostitel zeptá, zda nechtějí něco k jídlu. (Děkuji, nechci, to nemusí být). Řeším to tak, že je nechávám o hladu. Chtělo by se dodat, ať chcípnou, když neumějí odpovědět na otázku pravdivě, ale nejsme v hospodě, jdeme dál.

    Rodina má zvláštní a jedinečný význam, hm a co je na tom patologického? Babičky a matky nemají výsadní místo ve výchově, naopak bych řekla, že Romové – muži jsou (podobně jako třeba muslimští muži) mnohem více zapojení do rodinných starostí, rozumějí mnohem lépe dětem, než neromští muži a více se zajímají o vše, co je s výchovou spojené, ale je to jen můj takový dojem, který vychází z mnohaletého zúčastněného pozorování...

    Děti jsou stále spolu a stále si hrají: zde mi chorobnost či abnormalita takové výchovy také naprosto uniká, pokud už jsme v kategoriích toho, co je a není normální, mi připadá spíš divné, že některé nenarozené děti už mají svůj vlastní pokoj... To ovšem odbíhám.

    Co se týká budoucího času, tak ten se v romštině tvoří příponou -a, která se připojuje k příslušným tvarům přítomného času. Víc nevím, co bych dodala. Snad jen, že zájemci si mohou pořídit česko-romský slovník, učebnici romštiny nebo se podívat na Nástin mluvnice slovesnké romštiny: http://www.google.cz/url?sa=t&source=web&cd=1&sqi=2&ved=0CBcQFjAA&url=http%3A%2F%2Frss.archives.ceu.hu%2Farchive%2F00001112%2F01%2F118.pdf&rct=j&q=%C5%A1ebkov%C3%A1%20gramatika&ei=t0IPTf76Ksiq4QbXjLyGAg&usg=AFQjCNHir5ICsHV-m35KYF6LfjRQAhWl1w&sig2=Fwr589eu7gvfwymd8uOL9A

    „Těžko se smiřuje se ztrátou starých rodičů a kmetů, přisuzují jim zvláštní spirituální význam.“ Projevy smutku a přístup ke smrti obecně je možná na české poměry přílišný, ale v důsledku se samozřejmě Romové vyrovnávají se smrti svých bližních mnohem lépe. Smutek si umějí připustit, o mrtvém týden po smrti až do pohřbu společně mluví, vzpomínají, vzdávají mu úctu... O revenantech jsem kdysi psala seminárku, tak se o tom raději nebudu rozepisovat, bylo by to moc dlouhé. Ale je to jakýsi mechanismus sociální kontroly...

    Etnolekt: Někteří Romové etnolektem hovoří, na tom není nic udivujícího, to je důsledek toho, že se v jednom okamžiku přestalo v některých romských rodinách mluvit romsky a rodiče naučili své děti „romskou češtinu“, tedy češtinu, jejíž odchylky vůči standardu lze většinou vysvětlit hloubkovou výslovností a gramatickou a idiomatickou strukturou romštiny. Symptomatické je, že na českém internetu je jen romský etnolekt, přitom se jedná samozřejmě o fenomén obecný a nenormálního na něm není nic.

    Neznají svůj jazyk a historii: No, jak kteří, ale řekla bych, že to neodkazuje na nějakou milieupatii, ale na to, že se to ve školách prostě neučí. Nebo si snad myslíte, že kdyby se ve školách neučily české dějiny, že bychom je znali?

    Co se týká sebeidentifikace, zde mohu souhlasit s tím, že Romové mohou mít vzhledem k nedávné historii a současnosti problémy, které třeba Češi nemají. Zpravidla to však různě kompenzují a v naprosté většině případů jsou duševně mnohem více zdrávi, než většinová populace, třeba právě díky tomu, že rodina a vztahy uvnitř ní, projevy smutku nad úmrtími v rodině, atd... nejsou považovány za něco nepatřičného...

    Trochu jsem se rozčílila a je to dlouhé, nevím, zda mám pokračovat s dalšími „odbornými pojmy“, které používá pan Hlubocký, na ukázku to snad stačí...
    A pročpak tomu neřeknete pavěda? :-)
    December 20, 2010 v 14.54
    Z úcty k Vám
    Víte, pane Škabraho, já nejsem intelektuálka a různá slova termíny používám spíš intuitivně. Označení pavědec považuji za kompliment, poněvadž znám jen jednoho, a to Vás.
    December 20, 2010 v 14.54
    Když jsme u té vědy...
    Nemohu zde neodcitovat Edmunda Husserla, resp. jednu z příloh jeho Krize evropských věd. Jest to velice vznešené čtivo, skoro se nehodí, abych to sem dával zrovna já. Leč:
    "Co je příznačné pro Evropu jako duchovní útvar?" (Několik stran opakuje otázku...) "Duchovní Evropa má své rodiště. Nemyslím tím..." (teď popisuje, co všechno tím nemyslí, až dojde k tomu, že myslí...) "...ucelený kulturní útvar, kterému Řekové dali jméno filosofie. Správně přeloženo, neznamená to v původním smyslu nic jiného než univerzální vědu, vědu o vesmíru, o veškerenstvu všeho jsoucna." Atd. Ta věda univerzální se pak rozpadne na ty speciální, což je problém, ale dá se to napravit. Pojmy, jaké používá pan Heller, jsou zbytky z projektu, který měl být jednou takovou nápravou, Husserl měl jiný, šel na to víc od hlavy než od nohou. Ale o to teď nejde. Zajímavá pro nás je poznámka, kterou Husserl pronáší pár stránek před tím: "V duchovním smyslu k Evropě patří nepochybně britská dominia, Spojené státy apod., ale nenáleží k ní Eskymáci nebo Indiáni jarmarečních menažérií či cikáni, kteří se neustále potulují Evropou."

    A tak nevím, jestli taky nejsem cikán nebo Indián. Na Indiány jsem si jako dítě hrával, možná to o něčem svědčí...
    Jo, dík :-)
    ??
    December 20, 2010 v 16.21
    Reformace jazyka českého
    Tak Hlubockého jsem na webu také nenašel, ale vypadla na mě "Reformace jazyka českého". To je gól!

    http://xerox.blog.cz/0601/reformace-jazyka-ceskeho
    + Další komentáře