Mírový pochod Marš Mira probíhá tradičně od 8. do 10. července na hranicích Bosny a Srbska v okolí Srebrenice, v místech, kde došlo k největší masové vraždě v Evropě od konce 2. světové války. Známý masakr byl spáchán v roce 1995, v rámci občanské války v Bosně a Hercegovině. Politické a územní spory v důsledku rozpadu socialistické Jugoslávie způsobily nucené přesuny velkého počtu lidí. To vyvolalo vlnu rasové a náboženské nenávisti, která nakonec vedla i k masovému vyvražďování bosenských a romských muslimů. Dodnes nacházené pozůstatky obětí bývají pochovávány právě při pochodu Marš Mira, jenž se tak každý rok stává i opožděným pohřbem několika desítek až stovek mrtvých. Celkově bylo při Srebrenickém masakru bylo zavražděno přes osm tisíc mužů a synů. Jde o první a dosud jedinou událost od 2. světové války na území Evropy, která byla mezinárodním tribunálem označena za genocidu.

Události, ke kterým došlo před devatenácti letech v Srebrenici, otřesou snad každým. Jak jste Srebrenici vnímali vy?

Mirka Fančovičová (MF): Nabrečela jsem se moc, a přesto mám pocit, že málo. Ty krásné malebné domky s květinami v oknech střídají opuštěné domy s dírami po kulkách a granátech ve zdech. Jakoby se stará bolest prolínala s novou nadějí.

Fanda Lacko (FL): Na začátku mě to všechno zarazilo, ale pak jsem se srovnal. Cítil jsem souznění a přítomnost vzájemného pochopení. Na druhou stranu ale taky velké napětí a zmar. V té krajině je to cítit na každém rohu. Okamžitě mě napadly změny, které by měly přijít. Zasadit se o ně ale musí představitelé té krasné země. Měli by podporovat rozvoj města a život obyvatel.

Je to poprvé od druhé světové války, kdy soudy něco označily za genocidu. Čí genocida to byla?

MF: Ačkoli srbská vláda odmítá tento fakt a trvá na tom, že šlo "jen" o ozbrojený konflikt, byla to muslimská a romská genocida. Tisíce muslimských a romských rodin bylo vlákáno do Srebrenice jako jediného bezpečného místa před válkou a tam bylo na 8000 muslimských a romských mužů a chlapců starších 12 let odlákáno od svých rodin a povražděno v okolních lesích srbskou armádou. Marš Mira jasně dokazuje tu tragédii a hlavně se s ní snaží vyrovnat.

Co to vlastně Marš Mira je?

MF: Marš Mira znamená v překladu Mírový pochod, pochod míru. Koná se v Potočari. Tam mají oběti své pietní místo, kde se pochod završil pohřbem 175 právě teď nalezených obětí. Zúčastnilo se ho asi 12 tisíc lidí z celého světa.

FL: Je to pravidelný smuteční akt právě při příležitosti pochování nalezených ostatků obětí genocidy. Sjeli se lidé ze Španělska, Německa, Turecka, Belgie, Lucemburska, Itálie a dalších zemí nejen na uzemí Evropské unie.

A co bylo nejsilnějším zážitkem?

FL: Asi to, jak jsem vstoupil do haly, kde bylo na zemi položeno a zahaleno 175 nalezených ostatků připravených k pohřebnímu obřadu. Vše odpovídalo pravidlům muslimské víry.

MF: Vybavuju si, že rakve byly potažené zeleným suknem. Toto sukno symbolizuje háčkovaná bílá kytička se zeleným středem, kterou si můžete za symbolickou cenu koupit a nosit. Vyrábějí je muslimské ženy, které uctívají památku svých mužů a synů.

Oba jste aktivisté a spolupracujete s občanským sdružením Konexe, které se výrazně věnuje antifašismu a krizové intervenci v komunitě v době protiromských pochodů. Také jste se aktivně účastnili blokády Ne prasečí farmě v Letech u písku. Jaký vztah má návštěva Srebrenice s tím, co děláte v Čechách?

FL: Při pochodu jsem si ještě víc uvědomil, jak je důležité, aby se lidé nekoukali jen na tu svojí zahrádku, ale zajímali se o to, co se děje kolem. Ať je to rasismus, nebo jiný druh útlaku, někdo by se měl ozvat. A je jedno, ve kterém koutě světa to bude. Jsme Romové, jeden národ, a všcichni bez rozdílu etnika jsme také lidé, jedna společnost.

MF: Jak Srebrenica, tak Lety jsou tragédií genocidy, kde vyrovnání se s ní není ukončené, ba naopak je v živém procesu. Ani duše obětí genocidy v Letech, ani v Srebrenici nenalezly utěšení. Tam už se na tom ale aktivně pracuje, zatímco u nás se bojuje za to, aby se vůbec mohlo s důstojným procesem usmíření začít.

Marš Mira je vaším prvním výjezdem do zahraniční. Co jste si z toho přinesli domů? A myslím do osobního života, jestli se tedy od toho aktivistického dá oddělit.

FL: Oddělit se dá jen těžko (úsměv). Mě velice inspirovalo, s jakou samozřejmostí a sebevědomím tam Romové prožívají své romství. Rád bych, aby se něco takového formovalo i v Čechách.

MF: Dovedete si představit deset tisíc lidí, kteří mlčky jdou několikakilometrový pochod? Toto spojení mi ukázalo, že rasismus není všude. Lidé se dokáží spojit napříč etniky a rasami. Existují lidé, kterým na tom záleží a nejsou lhostejní. U nás se lidé málo podporují, ale i přesto mi to dodalo chuť pokračovat.

FL: Kolem každého z nás jsou věci, které nás trápí, ale oproti tomu, co museli prožít lidé tam, je to často pouhá malichernost. Člověk si uvědomí, že i po tak krutém zacházení se člověk nemusí vzdát. Lidé tam se nezastavili. Dál se snaží radovat, vychovávat děti, prostě žít.

Rozhovor byl původně pořízen pro Roma React, kde byl publikován v anglickém překladu.