O utrpení Romů se v České republice dlouho nemluvilo. Hrůzy koncentračních táborů byly spojovány především s holocaustem evropských Židů. Mlčení čelných představitelů státu o těchto událostech prolomil až v roce 1995 Václav Havel, když se v Letech u Písku zúčastnil odhalení památníku romským obětem holocaustu, a od té doby jsou pravidelně připomínány.

Není s podivem, že se tak stalo po více jak padesáti letech. Romové byli a stále jsou v České republice, respektive v Československu, odsouváni na okraj společnosti, marginalizováni a kriminalizováni. Podíváme-li se zpátky do historie, zjistíme, že postoje vůči romskému etniku vykazují podivuhodnou a takřka ničím nepřerušenou kontinuitu od dob zániku Rakouska-Uherska.

Kouzlo první republiky

V létě roku 1927 byl v reakci na lidožroutskou aféru přijat „Zákon o potulných cikánech“, který sněmovnou protlačili lidovci a agrárníci. Podle tohoto zákona byla následně provedena evidence Romů, kterým byly vystaveny speciální průkazy — cikánské legitimace. Romům bylo výrazně ztíženo kočování, obce jim mohly odpírat vstup na své území a úřady odnímat děti. Byli ocejchováni, vyčleněni ze „slušné“ společnosti a znerovnoprávněni. Pod zákonem najdeme i podpis prezidenta a humanistického myslitele Tomáše Garrigua Masaryka.

Ještě před vstupem wehrmachtu a zřízením Protektorátu Čechy a Morava vydává československá vláda z vlastní iniciativy nařízení o zřízení kárných pracovních táborů „pro cikánské rodiny a další potulné osoby“, které se v průběhu následujících měsíců promění v tábory koncentrační. 

Odstranění vepřína v Letech žádaly dvě rezoluce Evropského parlamentu, evropský komisař pro lidská práva, výbor pro lidská práva OSN a další organizace. Foto geograph.org.uk