O utrpení Romů se v České republice dlouho nemluvilo. Hrůzy koncentračních táborů byly spojovány především s holocaustem evropských Židů. Mlčení čelných představitelů státu o těchto událostech prolomil až v roce 1995 Václav Havel, když se v Letech u Písku zúčastnil odhalení památníku romským obětem holocaustu, a od té doby jsou pravidelně připomínány.

Není s podivem, že se tak stalo po více jak padesáti letech. Romové byli a stále jsou v České republice, respektive v Československu, odsouváni na okraj společnosti, marginalizováni a kriminalizováni. Podíváme-li se zpátky do historie, zjistíme, že postoje vůči romskému etniku vykazují podivuhodnou a takřka ničím nepřerušenou kontinuitu od dob zániku Rakouska-Uherska.

Kouzlo první republiky

V létě roku 1927 byl v reakci na lidožroutskou aféru přijat „Zákon o potulných cikánech“, který sněmovnou protlačili lidovci a agrárníci. Podle tohoto zákona byla následně provedena evidence Romů, kterým byly vystaveny speciální průkazy — cikánské legitimace. Romům bylo výrazně ztíženo kočování, obce jim mohly odpírat vstup na své území a úřady odnímat děti. Byli ocejchováni, vyčleněni ze „slušné“ společnosti a znerovnoprávněni. Pod zákonem najdeme i podpis prezidenta a humanistického myslitele Tomáše Garrigua Masaryka.

Ještě před vstupem wehrmachtu a zřízením Protektorátu Čechy a Morava vydává československá vláda z vlastní iniciativy nařízení o zřízení kárných pracovních táborů „pro cikánské rodiny a další potulné osoby“, které se v průběhu následujících měsíců promění v tábory koncentrační. 

Odstranění vepřína v Letech žádaly dvě rezoluce Evropského parlamentu, evropský komisař pro lidská práva, výbor pro lidská práva OSN a další organizace. Foto geograph.org.uk

Její kroky jsou halasně podporované českým agrárním deníkem Venkov, který mimo jiné píše, že jinde mají koncentrační tábory pro politické přestupníky, my však nebudeme sahat k takovým opatřením, ale bylo by dobře vybudovat koncentrační tábory pro cikány a žebráky. Humanita zde platit nemusí, každý musí pracovat…

Lety u Písku a Kunšát u Hodonína vznikají z rozhodnutí československé vlády a na poptávku československé společnosti, která si nepřeje být obtěžována jinakostí a cizostí. Za jejich zřízením nestojí „zlí“ němečtí okupanti, na které by bylo možné svalit vinu, ale Češi.

V cikánském táboře v Letech u Písku zemřelo přes tři sta mužů, žen a především dětí. Zahynuli vinou strašlivých hygienických podmínek, nelidského zacházení a nenávisti vlastních spoluobčanů. Genocida českých a moravských Romů patří k jedněm z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války, po jejím skončení jich zůstalo naživu necelých šest set.

Šťastný věk

S koncem války a následným nástupem KSČ k moci se zdálo, že segregační a diskriminační politiky vystřídá politika podporující romskou emancipaci. Proklamoval se návrat k internacionalistické politice Sovětského svazu před druhou světovou válkou a podpora menšin. Romové měli být integrováni do společnosti jako její plnoprávní členové.

Není nadále možné ani únosné, aby ve společnosti budující socialismus žila početná skupina lidí zaostalými formami života, v nichž se projevují silné přežitky z dřívějších politických formací. Velká negramotnost, nízká kulturní úroveň cikánů, je jedno z častých smutných dědictví po kapitalismu. Staletý útisk a pronásledování vykořisťovatelskými vládnoucími třídami zanechaly těžké stopy v charakteru cikánů u nás žijících, kterých se v našem lidově demokratickém zřízení, kde teprve mohou žít jako svobodní lidé, jen pomalu zbavují.

Ačkoli se špičky KSČ snažily začlenit Romy do společnosti, výsledky se dostavovaly velice pomalu. Současně se politika centra dostávala do střetu s očekáváním a představami lokálních funkcionářů, kteří pod tlakem veřejnosti prosazovali návrat k represivním politikám (znovu se navrhovalo posílat Romy do pracovních táborů).

V průběhu roku 1958 strana opustila svůj původní postoj, kdy kladla důraz na trpělivost a postupnou převýchovu a dobrovolnost proměny romského obyvatelstva, zpronevěřila se sama sobě a vyhověla dlouholetému volání regionů a bezpečnostních složek po byrokraticko-represivním řešení soužití majority s Romy.

Emancipace byla znovu vystřídána diskriminací a perzekucí. Namísto podpory specifické identity romského etnika začali komunisté — stejně jako mnozí před nimi — jeho kulturu ničit. Kočující Romové přišli o své koně a povozy, byli sestěhováni z pospolitých osad do anonymních sídlišť, muži často končili jako nekvalifikovaní dělnicí.

Romským ženám stát odebíral děti a mnohé nedobrovolně sterilizoval. Ti, kteří byli dříve považováni za oběť kapitalistického řádu, získali nyní, s odůvodněním, že v rozvinutém socialismu již lidé tohoto druhu nemají místo, nálepku „společensky nebezpečných živlů“.

Na konci dějin

Situace se do dneška příliš nezměnila. Fašizace společnosti, včetně mainstreamu — a nejde jen o bizarní postavu Tomia Okamury a jeho hnutí Úsvit přímé demokracie — nabírá na síle. Po městech v celé České republice pravidelně pochodují neonacisté ruku v ruce s tzv. „slušnými občany“.

Maminky s kočárky, školou povinná mládež, babičky a dědečkové spolu s pravicovými extremisty bez uzardění provolávají: Cikáni do plynu. Proto je dnes — více než v minulých letech — třeba přestat po Romech šlapat a naopak podporovat jejich emancipační snahy. Neupírat jim důstojnost a nechovat se k nim s paternalistickým despektem.

A můžeme začít přímo v Letech. Zdejší pietní místo spravuje z rozhodnutí Topolánkovy vlády od roku 2009 Památník Lidice, který má však primárně připomínat jinou tragédii — vyvražďování Čechů v době heydrichiády. V tomto správním opatření můžeme nalézt symbolický útlak: genocida českých Romů je podřazena tragédii Čechů.

Výbor pro odškodnění romského holocaustu, který v Letech u Písku dlouhodobě pořádá pietní akty, navíc soustavně upozorňuje, že Památník Lidice spravuje území bývalého cikánského tábora nevhodným způsobem: Uráží nás hrubé zkreslování základních historických skutečností prostřednictvím textů, které jsou součástí naučné stezky a celé expozice, což ve svém důsledku vede k ponížení obětí romského holocaustu a pozůstalých. Webová prezentace Let na stránkách www.lety-memorial.cz, kterou za peníze daňových poplatníků provozuje Památník Lidice, svědčí o neprofesionálním přístupu a obsahuje, jemně řečeno, řadu svévolných, subjektivistických tvrzení. Na tuto skutečnost upozorňoval i Ondřej Slačálek ve svém loňském textu pro Nový Prostor.

Hlavním problém však zůstává fakt, že na místě utrpení a genocidy Romů stojí od sedmdesátých let zapáchající vepřín. Záměr odstranit jej deklarovaly v minulosti vlády Josefa Tošovského, Miloše Zemana i Vladimíra Špidly, přesto stále stojí.

Výbor pro odškodnění romského holocaustu společně s četnými neziskovými organizacemi a aktivisty požaduje vykoupení, ukončení provozu, demolici velkovýkrmny prasat a následné vybudování důstojného památníku. Nicméně v posledních pěti letech s majitelem prasečáku o jeho likvidaci nikdo nevyjednával, o částce potřebné k výkupu objektu se naposledy diskutovalo před více jak deseti lety.

Přestože odstranění vepřína žádaly dvě rezoluce Evropského parlamentu (2005 a 2009), evropský komisař pro lidská práva (2011), výbor pro lidská práva OSN (2013) a další organizace, nezdá se, že by se mělo cokoliv změnit. Jednou ročně se uctí památka obětí. Prasečák nadále zapáchá. Občas se prohlásí, že na jeho výkup nejsou finanční prostředky. Mediálně se vyvíjí snaha. A všichni jsou spokojeni, až na Romy. Ale to nevadí, hlavně že se pašíci nerochní ve vlastních výkalech v Lidicích nebo v Terezíně…