K brněnské blokádě toho už bylo napsáno mnoho. Účastníků byl velký počet a mnozí z nich kriticky referovali v různých textech o mediálním obrazu, který vytvořila Česká televize a z něhož vyplývalo, že zde byly dva znesvářené tábory, jež se díky policii nestřetly.

Nejdůležitější poselství, které z nedělní „neúspěšné“ blokády vyplynulo, však nebylo popsáno dostatečně. Tím je skutečnost, že podstatné není zabránit průchodu příznivců DSSS ulicemi, kde bydlí vysoké procento Romů, ale solidarizovat se s místními a ukázat jim, že se najdou lidé, a nebylo jich málo, kteří jsou ochotni strávit neděli tím, že budou stát při nich. Pocit úspěchu, který většina zúčastněných měla, totiž nebyl falešný. Ono se skutečně podařilo to nejpodstatnější. A to, že se ve státě, kde patří ke společenskému úzu nadávat „na cikány“, přišlo dva tisíce lidí ty nenáviděné Romy podpořit. Atmosféra, která se na blokádě v ulici Cejl vytvořila, byla pozoruhodná.

Mladým romským klukům, kteří mi pomáhali zdolat zídku, na kterou jsem se snažila vyškrábat, abych našla lepší místo na focení, zářila z očí spokojenost. Když jsme se dali do řeči, ukázalo se, že studují střední školu a na blokádu přijeli z Prahy a z velké účasti měli ohromnou radost. Později jsem se, poté co se dav hnul o kousek dál, ocitla na konstrukci billboardu s jednou místní romskou puberťačkou. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že dav příznivců DSSS prochází vedlejší ulicí a že my se odtamtud vlastně nemůžeme hnout, vesele křičela: „zablokovaná blokáda“, ale v jejích slovech nebyl strach ani zášť. Jen to konstatovala, a přitom bylo vidět, že je v naprostém klidu, protože cítí sílu podpory davu. A než se s námi billboard zřítil, zazpívaly jsme si spolu s ostatními i českou hymnu. Ironie v tom byla jen částečná.