S klesající životní úrovní českých domácností a spolu se vzrůstajícím strachem z nezaměstnanosti, neschopnosti splácet, exekucí a budoucnosti obecně narůstají také xenofobní nálady ve společnosti. Těchto nálad se pak přirozeně chytají populistická a extremistická uskupení jako je Dělnická strana sociální spravedlnosti, která ústy svého předsedy Tomáše Vandase lidem slibuje, že v této zemi obnoví pořádek.

Dělnická strana sociální spravedlnosti uspořádala v poslední době dva mítinky. V Novém Bydžově, kde se před časem jeden Rom dopustil znásilnění, a minulou sobotu v Krupce, kde loni dva nezletilí Romové napadli a znásilnili dvanáctiletého chlapce.

V obou případech pomáhala organizovat občanská iniciativa V Ústí neonacisty nechceme protestní akci, která měla formu náboženského shromáždění, jež nepodléhá ohlašovací povinnosti. V Novém Bydžově i v Krupce policie proti odpůrcům DSSS razantně zasáhla, aby uvolnila cestu nahlášenému pochodu.

V prvním případě se tak stalo až poté, kdy shromáždění přítomná farářka oficiálně ukončila. V Krupce policie rozmetala stále probíhající shromáždění a ranám obušků neušli ani duchovní, kteří se právě spolu s dalšími modlili.

Způsob, kterým se Policie ČR postavila k faktu, že se na místě sešly dvě skupiny, jejichž střetu bylo třeba zabránit, je symptomatický. Podle vyjádření mluvčí neměla policie jinou možnost než náboženské shromáždění rozehnat. Každý, kdo v místě byl, ale viděl, že místa na to, aby koridorem provedla příznivce DSSS, bylo dostatek.

Zaštiťovat se výkladem, podle kterého má nahlášené shromáždění přednost před náboženským procesím, jež nepodléhá ohlašovací povinnosti, je v daném kontextu směšné. Přednost sama o sobě ještě není důvodem k násilí — ani když řidič nedá přednost a způsobí nehodu, nikdo ho snad nebude mlátit obuškem.

Impulsem k pochodu příznivců Dělnické strany sociální spravedlnosti sídlištěm Maršov v Krupce se stala skutečnost, že pražský vrchní soud snížil na polovinu trest pro mladistvého pachatele. Pochod byl naplánován od nádraží k náměstí, kde se mělo odehrát shromáždění.

Příchodu na náměstí předcházela ještě odbočka do ulic, kde bydlí vysoké procento místních Romů. Organizátoři tím chtěli dát místním Romům najevo, že nesou vinu za čin dvou nezletilých, vzbudit v nich strach a ponížit je, což se jim povedlo.

V době, kdy se stále ještě konala bohoslužba, vmísili se do davu členové antikonfliktního týmu Policie ČR, kteří začali vysvětlovat přítomným, že by měli místo opustit. Místní Romy přesvědčovali, že by neměli vycházet vůbec na ulici, že by se měli ve chvíli, kdy sídlištěm prochází průvod příznivců DSSS, chovat co možná nejvíce pasivně, aby je nebylo vidět. Pokud prý nebudou provokovat svou přítomností a nebudou vycházet ze svých bytů, nic se jim nestane.

Stát by měl naopak prostřednictvím svých správních orgánů zajistit lidem, aby nebyli kráceni na svých ústavních právech. Zde proti sobě stojí právo pokojně se shromažďovat na straně jedné a právo na lidskou důstojnost na straně druhé.

Rada, aby se lidé zavřeli ve svých bytech a předstírali, že neexistují, aby se jim nic nestalo, je sama o sobě velmi ponižující. Myšlenka, že jejich přítomnost na ulici je provokací, se zdá být sice absurdní, ale policisté vycvičení v řešení konfliktních situací to tak asi skutečně vnímali.

Poukazuje to na skutečnost, že členové antikonfliktního týmu jsou vedeni k metodice, kterou nelze v civilizované zemi poučené dějinami střední Evropy brát jinak než jako neakceptovatelnou hanebnost. Policejní prezident a ministr vnitra nesou za praxi, kdy lidem stát radí, aby zůstali doma, poněvadž venku se srocují rasisté, osobní politickou odpovědnost a musí vynutit její změnu.

Jak je nicméně možné, že situace v Krupce vůbec nastala? Správný postup Městského úřadu v Krupce měl být podle zákona o právu shromažďovacím ten, že by na základě §8 nejprve svolavateli navrhl, aby se shromáždění konalo na jiném místě s ohledem na obyvatele sídliště Maršov, kterým měl průvod procházet.

Až teprve pokud by s tím svolavatel nesouhlasil, měl pochod zakázat. Soud zákaz zrušil, neboť úřad jej odůvodnil dopravními komplikacemi. To byl zjevně zástupný důvod, který soud v Ústí nad Labem přirozeně neshledal dostatečným.

Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by měl „protest proti odlišnému přístupu soudů, kriminalitě a dalším problémům současné doby“ probíhat právě na sídlišti v Krupce. Dobře to vyjádřil jeden starý Rom, který seděl vedle mne ve chvíli, kdy už probíhalo shromáždění DSSS dole na náměstí: „Copak my demonstrujeme proti všem Čechům, když jsou napadáni Romové? Nedáváme přece za vinu všem gadžům to, co se stalo Natálce.“

Protest proti takové zjevné provokaci a neschopnosti státu zajistit lidem, kteří na jeho území žijí, lidskou důstojnost by měl být primárně civilní. Náboženské shromáždění se může odehrávat paralelně s takovým občanským protestem, nemělo by však být jediným a zastřešujícím.

Jednak proto, že svůj nesouhlas mohou vyjadřovat i nevěřící, a jednak proto, že skutečným účelem shromáždění je vyjádření nesouhlasu se zastrašováním a ponižováním Romů lidmi, kteří pod jejich okny pochodují s výkřiky „Cikáni do práce“, „Češi pojďte s náma“, „Nic než národ“, „Čechy Čechům“ apod.

Ostatně ve chvíli, kdy příznivci DSSS tato hesla skandovali, existoval již důvod pro rozpuštění demonstrace, jmenovitě podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§356 trestního zákoníku). Pokud by soud neuznal jako důvod k zákazu fakt, že pořadatelé odmítli změnit trasu pochodu, měl úřad využít možnosti shromáždění rozpustit.

Společenská citlivost k tomu, co je a co není nesnášenlivé, je v České republice velmi nízká, je však třeba domýšlet do důsledků, co které heslo znamená. Například z hesla Čechy Čechům vyplývá, že si skandující nepřejí, aby na území ČR žili lidé jiných národností.

Otázkou zůstává, jak se máme stavět k hypotetické možnosti, že by dav procházel sídlištěm mlčky. I tak by vzbuzoval v obyvatelích strach a už sám fakt, že to stát dopustil, by je ponižoval. Postaví-li se stát prostřednictvím svých institucí na stranu agresorů, doporučuje-li Romům, aby se skrývali ve svých bytech, a nevezme-li tak v úvahu ústavní práva příslušníků šikanované menšiny, je čas na občanský odpor.

Když jsem stála po boku nešťastných Romů a společně jsme se dívali dolů na náměstí, kde probíhalo shromáždění, přemýšlela jsem o tom, co vlastně po Romech česká společnost vyžaduje. Sídliště Maršov, které je obývané z velké části Romy, není žádným ghettem. Bydlí zde také poměrně dost Neromů, sídliště je pěkné, upravené.

Řada Romů zde má práci. Je zjevné, že ani tak nezáleží na tom, jak ti lidé žijí, do jaké míry se snaží. Ve chvíli, kdy společnost opanuje strach, záleží pouze na tom, zda jsou Romové, nebo Neromové. A tato nenávist vůči Romům má živnou půdu v existenční nejistotě, kterou trpí čím dál víc lidí. Je samozřejmě otázka, zda má smysl bojovat proti sílícím xenofobním a nenávistným projevům, když jejich příčinou nejsou Romové, ale špatná sociální situace a nejistota těch, kteří hledají viníka své situace.

Vzpomněla jsem si v té chvíli na slova jedné pamětnice holokaustu, která na dotaz, zda se bojí takovýchto pochodů neonacistů, odpověděla, že ty ji samy o sobě neděsí, ale že ji děsí těch deset milionů, které k tomu mlčí...

Z rozjímání mě vyrušil Tomáš Vandas, který do megafonu hřímal, že „tady neustále dochází ke zvýhodňování občanů na základě barvy pleti“ a „jak je možné, že příslušníkům nepřizpůsobivé menšiny je vypočítáván důchod z průměrné mzdy v České republice?“

Strašně jsem se styděla. Ani ne tak za Vandase, který se pouze snaží na základě současné situace získat politické body, a žádná lež mu proto není odporná, ale spíš za svůj stát, který celou situaci dopustil. Ale i proto, že maršovské Romy přijelo podpořit tak málo lidí. Kromě bydžovských Romů, kteří vážili dlouhou cestu, přijelo jen několik desítek odpůrců neonacismu.

A místní Romové byli i za tu malou podporu tolik vděční. Za ten den jsem navštívila několik domácností, hovořila s mnohými z nich a všichni se neustále ujišťovali, že nelze uplatňovat princip kolektivní viny. Když se mě i tři mladé dívky zeptaly, zda skutečně nemohou za to, co udělali ti dva kluci tomu Patrikovi, nevěděla jsem v první chvíli, co odpovědět.

Jedná se jen o pouhý dílek skládačky, který zapadá do celkového marasmu, ve kterém se společnost ocitá. Přesto však má smysl stavět se na stranu šikanovaných. Pokud má být občanský odpor proti pošlapávání ústavních práv Romů účinný, je třeba, aby byl masový. Proto nastane-li znova taková situace, měli by se na místo od svých počítačů přemístit všichni ti, kterým to není lhostejné. Diskutováním na internetu občanskou společnost nevybudujeme.