Téměř sedmiprocentní podpora v nedělních volbách přivedla do řeckého parlamentu stranu, jakou jsme ve velké evropské politice dlouho neviděli. Chrysi Avgi, neboli Zlaté jitro (či Zlatý úsvit), slibuje „nacionální revoluci“ a „trest zrádcům národa“, „nástup očistné armády“ a „vymýcení sociální džungle s miliony přivandrovalých migrantů“. Její předáci nešetří výhrůžkami, její členstvo si sem tam zvedne pravici a její znak — řecký meandr — připomíná svou stylizací nacistickou svastiku. Všichni novináři byli na první stranické tiskovce po volbách donuceni vstát, když vcházel předseda Nikolaos Michaloliakos, a ti, kdo neuposlechli, byli krátce střiženými pořízky vypovězeni z místnosti. Celou scénu i Michaloliakosovu řeč zachytilo video, které se záhy rozšířilo po internetu.

Vskutku nezaměnitelná prezentace strany a fakt, že jí navzdory obsadí jednadvacet poslaneckých míst, získal Zlatému jitru obdiv národovců z celé Evropy. Naději na změnu zkostnatělého systému v něm vidí i čeští Vandasovci.

Hlavní agenturní zdroje nazvaly Zlaté jitro hned bez okolků neonacisty, šířeji se ale straně zatím moc nevěnovaly. Co tedy jsou ti řečtí „neonacisté“ vlastně zač? Co mimo zmíněné obecnosti prosazují a jak docílili s příslušným stylem takového úspěchu? A mohou být v nějakém smyslu opravdu nebezpeční?

Zázračný vzestup

Zlaté jitro se samo označuje jako lidově vlastenecké hnutí a hlásí k podobným hodnotám jako i jiné strany národovecké pravice v Evropě: kulturnímu a hospodářskému nacionalismu, protekcionismu, kritice politiky Evropské unie, důrazu na sociální práva a pořádek, homofobii a potlačování imigrace do země. Strana existuje formálně od roku 1993 a mimo zmíněné se často odvolává na dílčí pozitiva vládnutí řecké plukovnické junty (1967-1974). Skupina zakladatelů strany okolo Nikolaose Michaloliakose — vystudovaného matematika a kdysi příslušníka zvláštních vojenských jednotek — působí aktivně už od první poloviny osmdesátých let.

Po čtvrt století bylo Zlaté jitro jen jedním z mnoha uskupení, kterých si na pravém okraji řeckého politického spektra všímali pouze odborníci. V médiích se o straně psalo převážně v souvislosti s různými incidenty a dílčími akcemi, například narušováním athénské Gay Pride, vzpomínkovými průvody k hrobům obětí levicových bojůvek či potyčkami s řeckými antifašisty.

V roce 2003 přestalo Jitro dokonce vyvíjet formální činnost, neboť se antifašistům dařilo většinu jejich akcí narušit; v březnu 2007 však byla stranická struktura oživena a strana začala opět fungovat. Ještě v parlamentních volbách v říjnu 2009 dostalo Zlaté jitro jen zanedbatelných 0,29 procenta hlasů. Následně se ale situace změnila. Prvním závažným signálem rostoucí popularity se stal zisk 5,3 procenta hlasů v athénským komunálních volbách v listopadu 2010 a obsazení prvního zastupitelského křesla.

Co stranu vyneslo z okrajové úlohy v místní politice až do parlamentu?

Znalci citovaní médii jako je britský Guardian či francouzský Le Monde dávají dvojí odpověď: hospodářská a politická krize, přístup etablovaných stran k jejímu řešení, pocit bezvýchodnosti a celková společenská nahněvanost za prvé; a velký počet migrantů, kteří přibyli do Řecka v posledních letech z Afriky a Asie, zvláště Pákistánu, za druhé.

Podle expertů, jimž byla dána příležitost se k problému vyjádřit obsáhleji — například Stelly Ladiové z athénské Panteion University, kterou oslovila Al Džazíra —, jsou dané odpovědi veskrze správné. Ke krajní, resp. národovecké pravici se ale i dnes v Řecku hlásí řada stran a organizací. K pochopení toho, proč z nich uspěla právě ta nejbizardnější, se je zapotřebí zastavit ještě u její kampaně — co a jak konkrétně Řekům slíbila.

Příčiny úspěchu

Jak bylo naznačeno výše, řecká média o Zlatém jitru nikdy moc neinformovala. Michaloliakos ani další představitelé strany nebyli zváni do televizních debat, téměř nikdo je nenutil hájit své cíle a ani pravicoví, ani levicoví komentátoři z novin jejich závazky nerozebírali. Kritika strany se začala objevovat v hlavním vysílacím čase a na předních novinových stránkách teprve loni na podzim. I tehdy šlo ale spíš o odsudky hajlování, tónu projevů a dalších vnějších podobností s Hitlerovou NSDAP. Přestavitelé Jitra si navíc záhy vytvořili účinnou obranu - byli-li na něco ze jmenovaného dotázáni, reagovali nacvičenou, těžko na místě vyvratitelnou odpovědí typu: „Vy tomu říkáte hajlování, ale ve skutečnosti jde o obdobu pozdravu, který používali staří Římané i staří Řekové — starořecký pozdrav“; „Žádnou svastiku ve znaku nemáme. Což nepoznáte tradiční starořecký symbol?“; „Náš jazyk odpovídá míře zločinů, které současná zkorumpovaná elita (případně zahraniční ,banksteři´) páchá na řeckém národě“.

Zároveň, resp. přesněji od léta 2010, se Zlatého jitro rozhodlo učinit z nevýhody v podobě mediálního bojkotu příležitost: strana začala s důslednou kampaní konkrétními činy v konkrétních, často nejzanedbanějších lokalitách. Již před úspěchem v athénských komunálních volbách zformovalo Jitro jakousi odbodu dobrovolnických hlídek, kterými zkoušely zaujmout u nás Věci veřejné na jaře 2010. Skupinky hromotluků v černých tričkách s bílými stranickými emblémy pak nejen vyháněly „bezdomovce a narkomany z dětských hřišt“, ale též doprovázely důchodce ve čtvrtích s vysokým počtem přistěhovalců na nákupy a k bankomatům, formovaly uliční výbory bdělosti a zakládaly tematické občanské iniciativy.

Tyto konkrétní kroky strana následně doplnila o sliby konkrétních změn, jež se zavázala prosazovat po vstupu do nejvyšší politiky. Většinou šlo přitom o zpřísnění a zvěcnění téhož, co slibovala jiná, do té doby úspěšnější uskupení krajní pravice: ne už jen zabránění vstupu Turecka do EU a důsledná ostraha hranic před přistěhovalci, na kterou lákalo voliče Lidové pravoslavné hnutí (LA.O.S.), jež zasedalo v parlamentu doposud — rovnou „zaminování celé turecké hranice“ a „rozmístění armády“ do pohraničního pásma; ne už jen přísné kontroly práce načerno, ale „pokutování a trestní stíhání každého Řeka, který pronajme ilegálním přistěhovalcům byt či dům anebo jim dá práci. Ne už jen důslednou obhajobu národních zájmu, ale „Řecko Řekům, evropskému křesťanskému národu, jenž žádné Asiaty nepotřebuje, a v jehož zemi nemají žádní muslimští fanatici co dělat a prostě musejí pryč“.

Připočtou-li se ony obecné faktory zmíněné výše — způsob, jakým se EU i řecké etablované strany postavily ke krizi, závažnost jejich důsledků, absence jasných systémových alternativ a přistěhovalecký činitel (v jedáctimilionovém Řecku tvoří dnes přistěhovalci podle oficiálních odhadů deset procent populace, přičemž je obecně rozšířeno, že jen v Athénách žije milion nelegálních migrantů) —, není pro schopnějšího politika už takový problém obhájit nutnost radikální změny společenského vývoje. A přihlédne-li se k rozšířenému tekutému hněvu a konkrétním aktivitám, jimiž se Zlaté jitro po rok a půl zviditelňovalo, není obtížné pochopit, proč na 441 tisíc Řeků podpořilo i stranu s popsaně bizardními projevy. Určitou, ač těžko zvážitelnou roli sehrál též fakt, že jediný režim, který dnes mají Řekové v paměti jako alternativu ke střídání dvou hlavních stran, je ona junta z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Mohou být nebezpeční?

Závěrečná otázka se už nabízí sama: Mohou být ti dnešní řečtí „neonacisté“ v nějakém smyslu opravdu nebezpeční? Na každý pád tak chtějí vypadat. Předseda Zlatého jitra Michaloliakos odvětil reportérovi AP před několika dny na mírnější, leč podobnou otázku slovy: „Nastal den vzbouření řeckého národa proti těm, kdo nás prodávají a olupují; proti těm, kdo chtějí s řeckým lidem zametat. Žádný poctivý řecký občan se nás nemusí bát (...) ale ti, kdo zradili zemi, nechť se bojí. Náš čas přichází.“

Politologické zvážení vyhlídek Zlatého jitra ovšem tak děsivě nevyznívá. Řecký parlament má 300 křesel. Strana jich drží jednadvacet. Všechny ostatní subjekty s ní dosud odmítají o čemkoliv jednat, neřkuli spolupracovat na vládní úrovni. Ze svých slibů tak nejspíše mnoho neprosadí.

Jitro ve volbách dostalo 6,9 procenta hlasů. Práh pro vstup do sněmovny jsou tři procenta, takže by nejspíše uspělo i v případě, kdyby se volby vbrzku opakovaly. Jak ale upozorňují někteří zpravodajové, strana krom obecných cílů a balíčku konkrétních slibů doposud nepředstavila ucelený program. Je možné, že část voličů si vinou mediální blokády ani dost dobře neuvědomila, pro jak radikální uskupení vlastně hlasuje.

Nebezpečí, jež Zlaté jitro představuje, je tedy radno prozatím hledat spíše ve způsobu, jakým dosáhlo svojí obliby, než v tom, co může ve velké řecké politice natropit. Podobnou kampaní zdola se zkouší v poslední době prosadit německá NPD v některých oblastech bývalé NDR. Obdobné sklony vykazovali v zárodku i naši Vandasovci v době protestů na Šluknovsku. Hojné zpravodajské referování o průvodech a bitkách spojené s absencí věcné kritiky programu se přitom ukazuje jako nedostatečný, ba škodlivý přístup.

Krajní pravici obecně se dosud nepodařilo plně vytěžit tíseň, pocit bezvýchodnosti, sociální obtíže a všeobecné rozhořčení, které se šíří v celé Evropě. Lze tak očekávat, že se v budoucí taktice inspiruje právě u strany, kterou navzdory vnější neonacistické stylizaci volilo také tři až pět procent Řeků z vesnic, jejichž původní obyvatelstvo za války vyvraždili skuteční nacisté.