Kdo jsou ti řečtí "neonacisté"?
Petr JedličkaKrajně pravicoví národovci ze Zlatého jitra či Zlatého úsvitu se dostali do sněmovny navzdory mimořádně agresivní rétorice i vnější podobnosti s nacistickou NSDAP. Jak toho dosáhli, co prosazují a co z toho plyne pro nás?
Téměř sedmiprocentní podpora v nedělních volbách přivedla do řeckého parlamentu stranu, jakou jsme ve velké evropské politice dlouho neviděli. Chrysi Avgi, neboli Zlaté jitro (či Zlatý úsvit), slibuje „nacionální revoluci“ a „trest zrádcům národa“, „nástup očistné armády“ a „vymýcení sociální džungle s miliony přivandrovalých migrantů“. Její předáci nešetří výhrůžkami, její členstvo si sem tam zvedne pravici a její znak — řecký meandr — připomíná svou stylizací nacistickou svastiku. Všichni novináři byli na první stranické tiskovce po volbách donuceni vstát, když vcházel předseda Nikolaos Michaloliakos, a ti, kdo neuposlechli, byli krátce střiženými pořízky vypovězeni z místnosti. Celou scénu i Michaloliakosovu řeč zachytilo video, které se záhy rozšířilo po internetu.
Vskutku nezaměnitelná prezentace strany a fakt, že jí navzdory obsadí jednadvacet poslaneckých míst, získal Zlatému jitru obdiv národovců z celé Evropy. Naději na změnu zkostnatělého systému v něm vidí i čeští Vandasovci.
Hlavní agenturní zdroje nazvaly Zlaté jitro hned bez okolků neonacisty, šířeji se ale straně zatím moc nevěnovaly. Co tedy jsou ti řečtí „neonacisté“ vlastně zač? Co mimo zmíněné obecnosti prosazují a jak docílili s příslušným stylem takového úspěchu? A mohou být v nějakém smyslu opravdu nebezpeční?
Zázračný vzestup
Zlaté jitro se samo označuje jako lidově vlastenecké hnutí a hlásí k podobným hodnotám jako i jiné strany národovecké pravice v Evropě: kulturnímu a hospodářskému nacionalismu, protekcionismu, kritice politiky Evropské unie, důrazu na sociální práva a pořádek, homofobii a potlačování imigrace do země. Strana existuje formálně od roku 1993 a mimo zmíněné se často odvolává na dílčí pozitiva vládnutí řecké plukovnické junty (1967-1974). Skupina zakladatelů strany okolo Nikolaose Michaloliakose — vystudovaného matematika a kdysi příslušníka zvláštních vojenských jednotek — působí aktivně už od první poloviny osmdesátých let.
Po čtvrt století bylo Zlaté jitro jen jedním z mnoha uskupení, kterých si na pravém okraji řeckého politického spektra všímali pouze odborníci. V médiích se o straně psalo převážně v souvislosti s různými incidenty a dílčími akcemi, například narušováním athénské Gay Pride, vzpomínkovými průvody k hrobům obětí levicových bojůvek či potyčkami s řeckými antifašisty.
► "dostali se do sněmovny navzdory mimořádně agresivní rétorice i vnější podobnosti s nacistickou NSDAP" — rád bych, kdyby slůvko "navzdory" bylo namístě, ale obávám se, že není.
► "ve velké řecké politice" — zda něco takového dosud existuje, to se asi teprve ukáže.
Poslední souvětí článku není moc logické - v těch vesnicích řádili Němci jako agresoři cizího národa - ne prostě obecně nacisté.
Němec může být agresorem, aniž by byl nutně nacistou - jak poznali mnozí za první světové války a namibijší Hererové před ní ...
A naopak nějaký například románský fašismus může být vcelku nevýbojný a starat se jen sám o sobe ...
Jási tedy klidně dovedu představit člověka, který bojoval za války proti německým okupantům ze země, kterou řídil - pravda - nacistický režim ...
... jak dnes volí místní řeckou nacionalistickou stranu nacistického typu.
To se přece vzájemně vůbec nevylučuje ...
Proti Němcům bojoval diktátor Metaxas stejně jako komunisté
a naopak monarchie bez jakýchkoli demokratických institucí mohly být nevýbojné.
USA a revoluční Francie po r. 1795 mohly být agresory - reakčnější státy mohly být mírumilovnější (Čína)
Nebezpečný není způsob,kterým dosáhlo ZJ úspěchu, ale neschopnost etablovaných politických stran dávat alespoň o něco důvěryhodnější a přesvědčivější odpovědi než neofašisti. Problém Řecka, a obávám se že také ČR a valného kusu Evropy vůbec, není v tom, že "už věříme oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví", ale v situaci, kdy v soutěži mezi promluvami paní poslankyně Peckové, Nečasových poradců a politikou ČSSD sestávající z tvrzení, "uděláme všechny potřebné sociální reformy, kromě těch, které by naším poslancům v jejich golfovém klubu příliš vyčítali" působí oslí hýkání přece jen méně urážlivě.
ZJ jde ve své vnější prezentaci (tj. symbolice, stylu vystupování a radikalitě požadavků) přeci jen dál, než třeba německá NPD, dánští či švýcarští lidovci nebo Wildersova PVV v Nizozemí, o francouzské Národní frontě ani nemluvě. Jde dokonce dál než Vandasovi dělníci. Netroufám si zatím říci, zda jde o pomyslný okraj krajní (národovecké) pravice, nebo už kvalitativně jinou (neonacistickou) stranu. To ukáže až její chování v následujících měsících. Pozoruhodný už dnes je ale fakt, že vyhrála právě ona, a ne některá z "normálněji" se prezentujících národoveckých stran. V Řecku je jich totiž hned několik.
Dle mého názoru za tím nestojí pouze radikální sebeprezentace a přiživování se na krizi, jako u jiných evropských stran podobného typu, ale i specifický způsob vedení kampaně a formulace slibů, resp. požadavků. Proto jsem formuloval závěr textu tak, jak je psáno výše.
Mimoto zkušenost s plukovnickou juntou a jejím pádem je něco jiného než zkušenost s fašistickou a nacistickou okupací; ZJ se obrací také -- či převážně k tomuto historickému odkazu.
Radikálně populistická strana žije z ostentativního odmítnutí stávajícího establishmentu, to ji voličsky lokalizuje a to ji zároveň dává dynamiku vzestupu v krizových časech. Pouhý nacionalismus je málo, tas přepjatá symbolika, odkazy k tabuizované symbolice a prokletým částem dějin představují do značné míry nezbytné technické předpoklady působení takové strany. Nevím, jestli má v této souvislosti smysl uvažovat o nějaké hranici mezi krajní národoveckou pravicí a neonacistickou stranou. U Vandasovců i u ZJ jde o funkčně shodné využití symbolického odporu proti stávající společnosti -- a tam i tam se dbá o to, aby se nedal jasně říct, jak dalece má negativní popření společenského nacistického tabu co dělat s positivním programovým přijetím fašistické ideologie - podobnost a její popírání v případě svastiky a výřezu z meandru není jen výmluva, ale právě vědomé udržování této nejistoty.
Nepříjemná mikroflóra, která se vyskytuje i v těch demokratických společenství, která úzkostlivě dbají na politickou hygienu; přežívá, protože použití příliš účinných prostředků by mohlo ohrozit i sliznice, na kterých žije. Její masivní bujení obvykle představuje symptom nemoci celého společenství. Cum grano salis: Otázka je, proč vlastně v řecké situaci uspělo ZJ tak málo?