Evropa zahýbala vrcholným politickým děním v Polsku a na Slovensku. Ne snad že by občané a politici začali akcentovat témata spojená s Evropskou unií, spíš si je našel jejich odlesk.

V Polsku voliči - byť za velmi nízké účasti u uren - nechali v parlamentních volbách zvítězit Občanskou platformu. Ocenili tak civilní a relativně klidné vládnutí premiéra Tuska s koaličními lidovci, stejně jako sebevědomé evropské směřování Polska. Podstatná část Poláků nechtěla ze své země klerikální skanzen paranoidní směrem k Rusku, Německu, Evropské unii… Ostatně Donald Tusk vydobyl Polsku velmi solidní pověst za hranicemi, zemi se daří zvládat předsednictví EU, Polák Jerzy Buzek se stal předsedou Evropského parlamentu. I toto voliči bezesporu vnímají.

Modernizační posun je cítit také ze třetí příčky hnutí účelově extravagantního volnomyšlenkáře Janusze Palikota. Na takto výrazné konkurenty doplatil i Svaz demokratické levice, před nímž stojí dilema, zda zintenzívnit budování dynamické levice, podporované zejména intelektuálním táborem, anebo klepat na dveře eventuálních starolevicových sympatizantů.

Polské poměry se každopádně usazují, vliv Práva a spravedlnosti (s populistickou národně-sociální rétorikou) slábne a Tusk dokonce může díky dobré ekonomické kondici státu počítat i s veřejnou podporou pozvolných reformních kroků.

Slovensko se narozdíl od Polska otřásá, tentokrát kvůli reálnému unijnímu oříšku. Koaliční strana Svoboda a solidarita (SaS) odmítla — v souladu s výraznou, skoro poloviční částí populace - podpořit navýšení Evropského fondu finanční stability (tzv. eurovalu), a to i za cenu pádu kabinetu Ivety Radičové. Opoziční SMER-SD slíbil dodat hlasy pro euroval až po vypsání předčasných parlamentních voleb. Ty mají proběhnout v březnu 2012.

Analytici hovoří o vítězství Roberta Fica. To je ale dvojsečné. I příští rok se může zopakovat situace z loňska, kdy jednoznačný vítěz voleb byl odsunut do opozice. Stačí aby v Národní radě SR zasedly jen čtyři strany — SMER-SD, SDKÚ, KDH a Most-Híd — a pravice se přitom dokázala dohodnout. Ani kdyby pětiprocentní hranici překonala SNS nebo Mečiarovo HZDS-ĽS, Fico by asi neslavil: jde o subjekty, které jsou u evropských partnerů značně nepopulární a těžko by s nimi šlo realizovat politiku ambiciózního evropského Slovenska. Kromě toho by Ficova popularita mohla rychle opadnout poté, co by byl nucen provádět hospodářsky úspornou politiku. Možná také proto prý Fico ještě před rušným úterkem zvažoval, jestli by neměl — prozatím - raději usilovat o méně žhavé prezidentské křeslo.

Připomeňme si, že slovenská realita se v mnohém podobá té české. Nahlížení na evropskou integraci štěpí veřejné mínění i politické spektrum, eurooptimisty i euroskeptiky můžeme najít jak ve vládě, tak v opozici. Dosluhující koalice je sžíraná vzájemnou nedůvěrou a oslabována intrikami svých členů. Její součástí je i rychlokvašená marketingová strana, SaS, jež se sice hlásí k liberalismu, leč mnohá její stanoviska jsou líznutá nahnědlým populismem. V parlamentu mimo jiné usedli kandidáti z chvostu kandidátní listiny, které voliči ocenili preferenčními hlasy a kteří zatím bohužel nic moc užitečného nepředvedli. Drastické jsou i boje mocenských skupin uvnitř nejsilnější koaliční partaje, SDKÚ. O vyhrocených vztazích emotivní a idealistické premiérky Radičové s chladnokrevnými pragmatiky Mikulášem Dzurindou a Ivanem Miklošem si štěbetají vrabci na bratislavských střechách. Proti této koaliční sestavě pak stojí bezmála antisystémoví národovci z SNS a supersilný SMER-SD, ovšem se slabým koaličním potenciálem.

A ještě jedna zajímavá paralela se nabízí. SMER-SD, o němž je známo, že i přes pochyby výrazné části svých voličů, fandí EU i eurovalu, se nenechal koalicí vydírat. Když došlo ke spojení hlasování o eurovalu a o vládě, ruce „pro“ nezvedl. Rozhodl se počkat až na samostatné hlasování o eurovalu a jako podmínku přihodil předčasné volby, v nichž s nejvyšší pravděpodobností přesvědčivě zvítězí.

Také v České republice se hodně hovoří o jednom „evropském“ hlasování. Jde o spojení protokolu o přistoupení Chorvatska k EU s výjimkou z platnosti Lisabonské smlouvy, které se pro ČR domáhá prezident Václav Klaus. Spojenému hlasování patrně zabrání procedurální důvody. Kdyby ale k němu mělo přesto dojít, i česká sociální demokracie odmítá vydírání ze strany vlády a říká jednoznačné „ne“: Chorvatsko v odděleném hlasování do EU velmi ráda vpustí, jenže nikoli za cenu vzdání se Listiny základních práv EU. Snad to Nečasova vláda registruje a hazardní hru kabinetu Ivety Radičové nebude opakovat.

Zprávy od sousedů pro nás mohou být poučné v řadě aspektů. Především by ale měly tuzemské partaje motivovat k odpovědnosti, hře s otevřenými kartami a propracované evropské politice. Zatímco na Slovensku se s evropskou integrací žongluje natolik nebezpečně, že pomyslné účty budou platit prakticky všichni, v Polsku je hlubší evropská perspektiva symbolem naděje.