Zvykáme si opět postupně na hnědou?
Zdeněk BártaZdánlivě seriózní iniciativy, které zaštiťují známí lidé, mohou být ve svých důsledcích nebezpečnější než skupiny otevřeně se hlásící k neonacismu.
Na internetu jsem viděl fotografii jednoho z mých oblíbenců, Klausova tajemníka Jakla, jak v hnědém oděvu promlouvá na mítinku ultrakonzervativní party, která si říká D.O.S.T. Možná, že je to chyba fotografie či mého monitoru, možná to nebyl oděv hnědý, jak to na prvý pohled vypadá, nicméně pro hnědou by svědčil Jaklův smysl pro poněkud zrůdný humor — dal si záležet, aby promluvil jsa oděn v tradiční barvu onoho myšlenkového směru, který přišel podpořit.
Petici D.O.S.T. ze 7. listopadu 2007 a následný vznik iniciativy stejného jména, která chce podle svých slov reagovat na „plíživou ideologizaci veřejného života, šířenou z Evropské unie, která má být v souvislosti s ,antidiskriminační'' agendou vnesena i do českého právního řádu”, považuji za velmi nebezpečný fenomén. Zatímco zájem veřejnosti i médií, pokud jde o rasismus a xenofobii, se zaměřuje převážně na spektakulární akce na prvý pohled rozpoznatelných neonacistů, „plíživě“, abych použil jejich výrazu, se etabluje na české scéně okruh lidí, kteří dodávají neonacistům ideologické zázemí a z nichž mnozí také s „národovci“ komunikují, či k nim přímo patří.
Poněkud děsivé je, že tento okruh lidí pozvolna proniká do politiky a veřejného prostoru. Iniciativu D.O.S.T. podporuje řada současných i bývalých poslanců (např. Řápková, Schwippel, Dundáčková), senátorů (Kubera, Oberfalzer), europoslanců (Fajmon, Bobošíková), má podporu i Hradu, a to nejen přes Jakla — sám prezident Václav Klaus šel pozdravit odpůrce Lisabonu na akci D.O.S.T., která se konala po druhém irském referendu před Hradem. Jak je možné, že se všichni tito a další lidé bez ostychu scházejí v jedné společnosti s lidmi známými svými těsnými styky s antisemity, fašisty a neonacisty?
Politické uskupení „Suverenita“ Jany Bobošíkové má již dokonce svého prvního kandidáta z těchto kruhů do podzimních senátních voleb. Bude jím osmapadesátiletý právník Ladislav Bátora, který je dokonce předsedou Akce D.O.S.T. Tato „Akce“ podporuje Evu Dundáčkovou do funkce ombudsmanky (sic!), žádá zrušení vší lidskoprávní vládní agendy: „Akce D.O.S.T. žádá, aby byla samoúčelná a zavádějící činnost lidskoprávních úředníků včetně ,zmocněnce' Michaela Kocába ukončena a celá tato agenda z českého veřejného života odstraněna," píše se doslova na stránkách iniciativy.
Vřelou přízeň věnuje této iniciativě řada médií, mezi jinými zejména magazín Parlamentní listy, ze kterého je Jaklova fotografie v hnědém a který se záměrně tváří, jako by byl periodikem z dílny státní správy. Jako by jej vydávala dolní nebo horní komora Parlamentu, zatímco jde jen o soukromou společnost, která pod tímto názvem vydává obyčejný lobbistický časopis. Samozřejmě, že do D.O.S.T. jsou zamilované i kuriózní Fragmenty manželů Haslingerových.
Iniciativa D.O.S.T. je ukázkovým příkladem nenápadného, a přitom mediálně vychytralého a úspěšného vnášení xenofobních a neofašistických sil do politiky a do veřejného prostoru vůbec, a získávání tak stále většího společenského vlivu. Jsme všichni fascinováni zjevnými neonacisty a věnujeme jim možná až přehnanou pozornost, a tudíž i reklamu, v závětří se zatím v klidu a bez povšimnutí aktivizují osoby v bílých košilích s kravatami, avšak s neméně nebezpečnými názory a postoji, osoby, z nichž některé v minulosti právě i s neonacisty spolupracovaly.
Jakmile se extremisté začnou tvářit důvěryhodně, začnou bránit tradiční rodinné hodnoty, bojovat proti údajně zlé EU a podporovat českou národní identitu, stanou se mnohem nebezpečnějšími než hulákající násilníci. Přestanou být agresivními výtržníky, které může policie snadno identifikovat a trestat, a začnou být „slušnými“ politiky s reálným vlivem na dění v zemi. Holohlavci se však poté mohou docela dobře hodit.
Jakže to psal Čapek do Přítomnosti v roce 1934?
„A není to bohužel náhoda, že tomu ujařmení nebo zkurvení ducha pomáhají s velikou ideovou horlivostí právě intelektuálové… A neříkejme si, jaképak strachy u nás! Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod tlakem doby to může praskat hlouběji. Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru, stísněnost a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje. Lidé chtějí věřit a utíkat do kostelíčků, chtějí doufat a naslouchají šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich. Je to chaos, který lze rozmíchat kdekterým heslem; ale je to také chaos, ve kterém lze hledat půdu pod nohama. Najít ji, to by už také znamenalo najít sebe sama a sejít se na ní s druhými.“
Jejímu průniku do velké politiky dosud brání jen totální (a poctivě řečeno: neregulérní) mediální blokáda, jež ale nemá kořeny v politické obezřetnosti aktivistických novinářů, ale v osobních averzích z dob televizní krize. Až tohle pomine, vsadím diamanty proti ořechům, že se budeme divit.
A mimochodem: v rozhovoru pro poslední týden (dostupný jen v tištěné verzi) konečně vyjasnila, co stálo za její prezidentskou kandidaturou:
„Otázka: Minule jste také usilovala o křeslo prezidentky a odčerpala jste hlasy komunistů pro Jana Švejnara. Chtěla jste jen účelově pomoci Václavu Klausovi, že?
Odpověď: Je to tak. Já jsem naprosto realistická a věděla jsem, že nemohu být zvolena. A zároveň jsem věděla, že tím, že přijmu účast ve volbě, rozbiju lobbistické dohody, které kolem volby panovaly
(...)
A udělala bych to znovu. Kdyby šlo opět o to, oč šlo tehdy: aby na hradě zůstal člověk, který zastává zájmy republiky a občanů této země. To Václav Klaus jednoznačně je."
Obávám se v případě pravice, že škála od neoliberálů respektujících demokratické mechanismy přes jednotlivce a skupiny, které popisuje v článku Zdeněk Bárta až k neonacistickým křiklounům přechází plynule mezi stupni represe. Pouliční násilníci jsou prostě v rezervě, pokud by mechanismy formální demokracie už nezajistily vládu příslušné společenské vrstvy.
Je třeba si všimnout, že neofašisté a neonacisté leccos přejímají od svých kolegů z první poloviny 20. století, např. diktátorské manýry, pouliční násilí jako metoda, vyřazování sociálně vyčleněných, např. etnických skupin, ale v jednom se liší. Už většinou pro získávání přízně veřejnosti nepotřebují socialistické nebo dělnické rekvizity. Vandasova Dělnická strana je výjimkou. Většinou doplnili státní autoritářství a nacionalismem jednoznačným příklonem k pravici, tedy k trhu bez přívlastků.
Je fakt, že někteří se dostali nejen zcela nahoru, ale i zcela doprava a o těch jsem psal, ale to teď není důležité. Z hlediska toho, co popisuje autor článku a diskutující Věra Tydlitátová byla tato má doplňující poznámka okrajová.
S českými komunisty je to problematické. Byli v době své slávy vlevo nahoře, tedy levicově autoritativní? Mám s jejich zařazením doleva potíž. Být politicky vlevo znamená v ekonomické oblasti především více samosprávy, demokratičtější uspořádání pracovních vztahů, ale to za nich nebylo. A jejich dnešní nepřímí pokračovatelé mi připadají ekonomicky víc vlevo, ale zdaleka ne na okraji levé části spektra. Ale kulturně mi připadají konzervativní (s tendencí k nacionalismu, podezíraví k emancipačním snahám různých sociálních skupin, málo liberální).
Omlouvám se za toto pro někoho možná příliš abstraktní teoretizování.
Příspěvek paní Tydlitátové ukazuje – vedle situace osobního ohrožení –, že pravicový extrémismus, byť ve vnímání převážné části společnosti (ale také BIS či ÚOOZ) marginální, je vážným symptomem. Symptomem rozpadu společnosti, který nezačal včera ani předevčírem.
V popisu jednotlivostí máte v mnohém pravdu.
Vaše závěrečná instinktivní poznámka mě ale provokuje k námitce: nahrazení lineárního pravolevého modelu modelem „kompasovým“ nikam nevede. Je to abstraktní teoretizování či – chcete-li – jakýsi druh kontemplace. Společenský život se ve své konkrétnosti ubírá jinými cestami. K jejich zobrazení – natož pochopení – geometrické či topografické analogie prostě nestačí. To za prvé.
A za druhé: sám dobře víte, jak je (byť nepřímá) argumentace ad hominem riskantní. Lidem se přece po vyslovení jmen jako Pol Pot, Pinochet, Berlusconi nebo Ortega vybavují nejrůznější holywoodské představy. (O Hitlerovi a Stalinovi raději nemluvě.)
Má závěrečný poznámka není instinktivní. Používáte-li lineární pravolevou symboliku pro umístění politických směrů, pak ani Vám tato geometrická či topografická analogie prostě nestačí. Společenský život, pokud Vás smím takto opakovat, se ve své konkrétnosti ubítá jinými cestami.
Nabídnout místo jednorozměrných polopřímek dvourozměrnou plochu je sice také schéma, ale je méně abstraktní a bližší ke konkrétnímu běhu života. Najít vyvážený střed mezi nepostižitelnou konkrétností a od reality vzdálenou schematizací, to byl, je a bude po staletí trvající úkol lidského poznání. Jinde, než mezoi těmito dvěma póly poznání neexistuje.
Označení politických směrů jmény jejich teoretiků a jejich vůdců nemá zbla společného s argumentem ad hominem. Tímto výrazem se míní něco zcela jiného, když se totiž při diskusi o problému argumentuje osobními vlastnostmi diskutujících.
Diskusní únava se v této větvi už značně projevuje a doporučuji ji ukončit, i když jeden aspekt problému,zatím zde nediskutovaný by mne lákal.
Mezitím uplynulo hodně vody, takže nemá smysl komentovat. Na jednu věc bych Vás ale měl upozornit: první manžel příslušnice Haslingerové, který jí dal své jméno a je s ní už dávno šťastně rozveden, nemá s plátkem "Fragmenty" nic společného anóbrž je to velmi slušnej člověk. Tož byste neměl Fragmenty zmiňovat jako projekt manželů Haslingerových. Asi se dáma znovu vdala, ale její nový manžel se sotva jmenuje Haslinger.