Na internetu jsem viděl fotografii jednoho z mých oblíbenců, Klausova tajemníka Jakla, jak v hnědém oděvu promlouvá na mítinku ultrakonzervativní party, která si říká D.O.S.T. Možná, že je to chyba fotografie či mého monitoru, možná to nebyl oděv hnědý, jak to na prvý pohled vypadá, nicméně pro hnědou by svědčil Jaklův smysl pro poněkud zrůdný humor — dal si záležet, aby promluvil jsa oděn v tradiční barvu onoho myšlenkového směru, který přišel podpořit.

Petici D.O.S.T. ze 7. listopadu 2007 a následný vznik iniciativy stejného jména, která chce podle svých slov reagovat na „plíživou ideologizaci veřejného života, šířenou z Evropské unie, která má být v souvislosti s ,antidiskriminační'' agendou vnesena i do českého právního řádu”, považuji za velmi nebezpečný fenomén. Zatímco zájem veřejnosti i médií, pokud jde o rasismus a xenofobii, se zaměřuje převážně na spektakulární akce na prvý pohled rozpoznatelných neonacistů, „plíživě“, abych použil jejich výrazu, se etabluje na české scéně okruh lidí, kteří dodávají neonacistům ideologické zázemí a z nichž mnozí také s „národovci“ komunikují, či k nim přímo patří.

Poněkud děsivé je, že tento okruh lidí pozvolna proniká do politiky a veřejného prostoru. Iniciativu D.O.S.T. podporuje řada současných i bývalých poslanců (např. Řápková, Schwippel, Dundáčková), senátorů (Kubera, Oberfalzer), europoslanců (Fajmon, Bobošíková), má podporu i Hradu, a to nejen přes Jakla — sám prezident Václav Klaus šel pozdravit odpůrce Lisabonu na akci D.O.S.T., která se konala po druhém irském referendu před Hradem. Jak je možné, že se všichni tito a další lidé bez ostychu scházejí v jedné společnosti s lidmi známými svými těsnými styky s antisemity, fašisty a neonacisty?

Politické uskupení „Suverenita“ Jany Bobošíkové má již dokonce svého prvního kandidáta z těchto kruhů do podzimních senátních voleb. Bude jím osmapadesátiletý právník Ladislav Bátora, který je dokonce předsedou Akce D.O.S.T. Tato „Akce“ podporuje Evu Dundáčkovou do funkce ombudsmanky (sic!), žádá zrušení vší lidskoprávní vládní agendy: „Akce D.O.S.T. žádá, aby byla samoúčelná a zavádějící činnost lidskoprávních úředníků včetně ,zmocněnce' Michaela Kocába ukončena a celá tato agenda z českého veřejného života odstraněna," píše se doslova na stránkách iniciativy.

Vřelou přízeň věnuje této iniciativě řada médií, mezi jinými zejména magazín Parlamentní listy, ze kterého je Jaklova fotografie v hnědém a který se záměrně tváří, jako by byl periodikem z dílny státní správy. Jako by jej vydávala dolní nebo horní komora Parlamentu, zatímco jde jen o soukromou společnost, která pod tímto názvem vydává obyčejný lobbistický časopis. Samozřejmě, že do D.O.S.T. jsou zamilované i kuriózní Fragmenty manželů Haslingerových.

Iniciativa D.O.S.T. je ukázkovým příkladem nenápadného, a přitom mediálně vychytralého a úspěšného vnášení xenofobních a neofašistických sil do politiky a do veřejného prostoru vůbec, a získávání tak stále většího společenského vlivu. Jsme všichni fascinováni zjevnými neonacisty a věnujeme jim možná až přehnanou pozornost, a tudíž i reklamu, v závětří se zatím v klidu a bez povšimnutí aktivizují osoby v bílých košilích s kravatami, avšak s neméně nebezpečnými názory a postoji, osoby, z nichž některé v minulosti právě i s neonacisty spolupracovaly.

Jakmile se extremisté začnou tvářit důvěryhodně, začnou bránit tradiční rodinné hodnoty, bojovat proti údajně zlé EU a podporovat českou národní identitu, stanou se mnohem nebezpečnějšími než hulákající násilníci. Přestanou být agresivními výtržníky, které může policie snadno identifikovat a trestat, a začnou být „slušnými“ politiky s reálným vlivem na dění v zemi. Holohlavci se však poté mohou docela dobře hodit.

Jakže to psal Čapek do Přítomnosti v roce 1934?

„A není to bohužel náhoda, že tomu ujařmení nebo zkurvení ducha pomáhají s velikou ideovou horlivostí právě intelektuálové… A neříkejme si, jaképak strachy u nás! Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod tlakem doby to může praskat hlouběji. Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru, stísněnost a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje. Lidé chtějí věřit a utíkat do kostelíčků, chtějí doufat a naslouchají šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich. Je to chaos, který lze rozmíchat kdekterým heslem; ale je to také chaos, ve kterém lze hledat půdu pod nohama. Najít ji, to by už také znamenalo najít sebe sama a sejít se na ní s druhými.“