Den lidských práv je pěknou příležitostí, abychom se zamysleli nad tím, v čem jako společnost i jako stát selháváme. Lecjaké diskuse o lidských právech se vedou, některé jsou i užitečné. Ale ti nejohroženější, nejslabší a nejhladovější nemohou čekat, až si my mezi sebou všechno řekneme. Je třeba začít s činy.

A tak bychom my — tedy Česká republika — měli k lepší podobě tohoto světa přispět alespoň malou, symbolickou měrou, bez velkých gest a s pokorou, která by nám slušela — jsme na tom lépe, než většina jiných. Moje výzva je skromná: přijměme symbolických pět tisíc uprchlíků ze Sýrie!

Pouhých pět tisíc! Svět tím nezachráníme, válku tím neuhasíme. Myslím, že to je to nejmenší, co udělat můžeme a také myslím, že to udělat musíme. Pět tisíc lidí, kteří nemají vůbec nic a kteří někde budou muset začít nový život, nemají-li pomřít v uprchlických táborech na epidemie, hladem nebo beznadějí.

Dobře vím, že pět tisíc se na první pohled každému jeví jako velké množství. Ale není to tak. Pět tisíc uprchlíků se mezi námi, deseti milióny, rozptýlí tak, že si jich ani nepovšimneme. Žiji ve městě, které má něco přes deset tisíc obyvatel.

Na takové město by uprchlíků vyšlo pět, tedy mnohem méně, než lidí z podobných zemí žije v našem městě nyní — žije u nás jeden Pákistánec s rodinou, je u nás pár Indů, několik Turků, o dalších jistě ani nevím, protože je nemám jak poznat. Na celou Prahu by uprchlíků vyšlo pět set.

To je množství, které by se pohodlně vešlo jen do volných bytů, které jsou v držení městských částí, dokonce i kdyby před nimi měli přednost naši bezdomovci, naše černé, do lesů a polí, kamsi za město odháněné svědomí. Peněz na financování přijetí pěti tisíc uprchlíků máme také, a kdyby se chtělo tvrdit, že nemáme, tak je to přece otázka priorit.

Nedávno jsme měli plná média Nicholase Wintona, zaslouženě. Dnes se jeví jako hrdina. Ale čím se jevil tehdy? Rozvratníkem, škůdcem, tím, který nepochopil potřeby doby, otravným aktivistou, který všechno viděl černě a nenechal se uchlácholit ujištěními, že dětem z židovských rodin nic nehrozí. Ostatně každý si snadno může ověřit tehdejší protižidovskou rétoriku. Lišila se nějak od současného vzedmutí emocí proti muslimům? Ani trochu.

Nicholas Winton nebyl sám. Poláci měli v téže době svého Dobrého Maharádžu, diplomata a humanistu Digvijaye Sinhja. Byl to přítel polského hudebního skladatele Ignacy Paderewského. V roce 1941 odvezl do bezpečí svého malého města v indickém Gudžarátu nejprve několik set polských sirotků, zavlečených do Sovětského svazu. Poté zorganizoval pomoc pro další skupiny, celkem do Indie dostal, mnohdy po těžkém vyjednávání se sovětskými úřady, pět tisíc dětí.

Po čtyři roky se o ně staral, zajistil pro ně jídlo, vzdělání a ochotné lidi, kteří jim projevovali lásku a péči. Každého z nich přivítal Dobrý Maharádža slovy: „Teď už nejste sirotky. Budete žít v Navanagaru. Já jsem Bapu, otec všech, kteří zde mají domov, jsem tedy i vaším otcem.“ Indie byla v té době chudá, strádající a měla svých hladových, svých bezdomovců, svých problémů víc než dost. Indie byla ale také citlivá a solidární.

Žije mezi námi nějaký nový statečný a obětavý Winton? Jestliže ne, bude nyní chybět vzdáleným uprchlíkům, ale mnohem víc bude chybět nám samotným. Našemu občanskému sebevědomí, naší budoucnosti. Nenašli bychom mezi sebou alespoň jednoho Dobrého Maharádžu, který — jako ten indický z doby druhé války — nebude litovat svých peněz, protože jsou hodnoty, kterých si cení ještě více?

Anebo necháme své svědomí zahltit hlasy těch, kteří říkají, že si taková gesta nemůžeme dovolit? Anebo že je to otázka bezpečnosti, protože tolik muslimů v té naší krásné křesťanské zahrádce nechceme? Čítáme také hlasy různých těch běločechů a jiných pravých Čechů, kteří hned vidí, jak se budoucí uprchlíci vyhazují do povětří a chtějí nám ukusovat z našeho bochníku.

Ostatně postoje plné oportunismu a obav se zahnízdily hodně vysoko — ministr vnitra by chtěl o přijetí uprchlíků referendum, protože dobře ví, jak by dopadlo. Vláda sice možnost referenda vzápětí odmítla, ale žádnými přísliby se v otázce uprchlíků zavazovat nechce. Bezpečnostní důvody jsou zmiňovány stále.

Přestat se vymlouvat a konat

Lží, stereotypů a předsudků o muslimech a islámu se nakupilo už tolik, že je těžké jim vzdorovat. Zmatená veřejná diskuse o šátcích dvou děvčat ukázala, jak hluboko česká společnost do bláta předsudků zapadla.

Vysvětlovat, že naprostá většina muslimů jsou pokojní lidé ve své každodennosti podobní mnohem více nám než bojovníkům Islámského státu, je obtížné. V případě uprchlíků ze Sýrie jde navíc o muslimy jen zčásti. Kdo zná Sýrii předválečnou, našel v ní pokojnou a tolerantní civilní, a také velmi civilizovanou společnost, v níž různá náboženství bez problémů žila spolu a vedle sebe.

Dnes jsou statisíce Syřanů v uprchlických táborech v Libanonu a v Turecku a pro další, kterým nezbývá nic jiného než opustit své domovy, už v těchto zemích není místo. Nejedná se tedy jen o prostou pomoc, která může, ale také nemusí přijít. Jde o záchranu, o svrchovaný humanitární akt, který nemůže být nahrazen ničím — penězi, konzervami, dekami, ani účastnými slovy.

A Čechům všeho druhu je třeba připomenout ještě jejich vlastní obraz: koncem čtyřicátých let, a pak o dalších dvacet let později, z naší země prchaly statisíce lidí. Našli své domovy po celém světě, v Rakousku, Německu, USA, Kanadě, Austrálii i jinde.

Potkal jsem krajany z těchto vln emigrace i v Indii a v Malajsii, vím i o takových, kteří našli nový domov v Egyptě. Takže svět nám není nic dlužen. To my jsme dlužníci a svět na splacení našeho dluhu právem čeká.

Můžeme se vymlouvat, jízdenku do solidárního, propojeného a humanitárně cítícího světa hledat po kapsách v naději, že se pročekáme k nějaké další zastávce, na níž do vozidla přistoupí jakýsi jiný problém. Ale poctivé to není.

Máme právo očekávat od vlády rozhodnost a připravenost k humanitární akci. Naši zástupci a představitelé nám jsou povinováni soudností, která nebude závislá na tom, co hlasitá část společnosti očekává. Vláda tak nerozhoduje jen o tom, jak se postaví k možnosti přijetí uprchlíků ze Sýrie, nýbrž i o tom, jaké důvěře se bude náš stát těšit v budoucnu.

Za sebe — a vím, že nejsem sám — k černým pasažérům patřit nechci. Tím spíše, že jsem si jist, že přijetím uprchlíků bychom na sebe vzali závazek splnitelný a přiměřený našim možnostem.

Všem pomoci nemůžeme, to pochopí všichni. Úplně bude stačit, když jich přijmeme pět tisíc!