Tibet, Tchaj-wan, čínští disidenti... Stojí to za to?
Petr JedličkaSlova užitá Milošem Zemanem v čerstvě přeloženém rozhovoru pro čínskou televizi a fakt, že ho na cestě doprovázeli nejviditelněji zástupci oligarchů, vrhají na novou politiku lidských práv poněkud temnější světlo.
Nebojte se, bude to krátké. Dost bylo v tomto týdnu Miloše Zemana. Nicméně... chápu argumentaci Lubomíra Zaorálka a Petra Druláka, že politika prosazování lidských práv ve vztahu k Číně v pojetí, jak ji praktikovaly minulé vlády — tedy distanc od režimu, co nejméně mimoobchodních styků a občas i oficiální kritika, třebaže ne čínským pohlavárům přímo do očí —, k ničemu nevedla; že je pro budoucnost demokracie v Číně lepší spolupracovat, zahájit výměny, otevřít studentům české školy, atd.
Chápu i to, že je do značné míry žádoucí, když zahraniční politika pomáhá domácím firmám.
Ale pokud si člověk uvědomí, že v Zemanově doprovodu při cestě do Číny vynikali zástupci oligarchů, a pak se začte do překladu rozhovoru, který M. Zeman poskytl čínské televizi CCTV — to je takové poklonkování skutečně nutné? Úžasně jste pokročili a nebojte se, už vám do ničeho mluvit nebudeme; vy jste zkušení a my mladí, vy jste velicí a my malí, teď si k vám budeme jezdit už jen pro inspiraci... uf.
Vím, že česká diplomacie Tibet ani Tchaj-wan nikdy neuznávala a že Karel Schwarzenberg jezdíval zase ujišťovat o přátelství saúdské monarchy, jak o tom psal třeba tady Vojtěch Srnka. A vím také, že v 90. letech se nejen letadlem velkopodnikatelů vracel, ale celé cesty na jejich útraty podnikal Václav Klaus v doprovodu Karla Dyby, což zase tuhle připomněl Václav Žák.
Ale takovéto podkuřování... to snad ani Václav Havel nezašel ve Washingtonu ve své nejslabší době tak hluboko.