Tibet, Tchaj-wan, čínští disidenti... Stojí to za to?
Petr JedličkaSlova užitá Milošem Zemanem v čerstvě přeloženém rozhovoru pro čínskou televizi a fakt, že ho na cestě doprovázeli nejviditelněji zástupci oligarchů, vrhají na novou politiku lidských práv poněkud temnější světlo.
Nebojte se, bude to krátké. Dost bylo v tomto týdnu Miloše Zemana. Nicméně... chápu argumentaci Lubomíra Zaorálka a Petra Druláka, že politika prosazování lidských práv ve vztahu k Číně v pojetí, jak ji praktikovaly minulé vlády — tedy distanc od režimu, co nejméně mimoobchodních styků a občas i oficiální kritika, třebaže ne čínským pohlavárům přímo do očí —, k ničemu nevedla; že je pro budoucnost demokracie v Číně lepší spolupracovat, zahájit výměny, otevřít studentům české školy, atd.
Chápu i to, že je do značné míry žádoucí, když zahraniční politika pomáhá domácím firmám.
Ale pokud si člověk uvědomí, že v Zemanově doprovodu při cestě do Číny vynikali zástupci oligarchů, a pak se začte do překladu rozhovoru, který M. Zeman poskytl čínské televizi CCTV — to je takové poklonkování skutečně nutné? Úžasně jste pokročili a nebojte se, už vám do ničeho mluvit nebudeme; vy jste zkušení a my mladí, vy jste velicí a my malí, teď si k vám budeme jezdit už jen pro inspiraci... uf.
Vím, že česká diplomacie Tibet ani Tchaj-wan nikdy neuznávala a že Karel Schwarzenberg jezdíval zase ujišťovat o přátelství saúdské monarchy, jak o tom psal třeba tady Vojtěch Srnka. A vím také, že v 90. letech se nejen letadlem velkopodnikatelů vracel, ale celé cesty na jejich útraty podnikal Václav Klaus v doprovodu Karla Dyby, což zase tuhle připomněl Václav Žák.
Ale takovéto podkuřování... to snad ani Václav Havel nezašel ve Washingtonu ve své nejslabší době tak hluboko.
Chápu, že se při budování dobrých vztahů zachovává dekorum, v rámci něhož se některé věci nezdůrazňují. A jsem ochoten připustit, že minulá politika lidských práv byla na západní oko slepá a lidským právům v Číně stejně neprospěla, tedy dokud mne někdo nepřesvědčí o opaku.
Ale bývávalo tu ono nesporné, i když jen tiché či polohlasné vyjádření solidarity. Tibetským vyhnancům, tchajwanskému demokratickému hnutí, disidentům ve vlastní Číně... ono „s Pekingem jednáme, ale nehrbíme se, netváříme se, že je všechno v pořádku, protože není“.
Toto je nyní zřejmě pryč.
Více zeširoka o tom psal již Filip Outrata. Za mě tak na závěr jenom otázku: Bude to stát skutečně za to? A pokud ano, vskutku i v něčem jiném než v penězích pro PPF a J&T?