My Češi si dokážeme najít téma, které nás spolehlivě rozdělí, vyvolá emoce a s nimi i nesmiřitelnost plnou zášti vůči druhým. Vzpomeňme na prezidentskou volbu, kdy jeden tábor napadal druhý a naopak. A všichni společně přitom vyzařovali podobnou energii jako komunisté v padesátých letech na stranickém aktivu. Obzvláště pak ve chvílích, kdy společně osočovali ze zrady (ano, z ničeho menšího) ty, kteří nechtěli volit ani jednoho z prezidentských kandidátů.

Vítězství negativních emocí

Byla to první přímá volba prezidenta u nás, která nám, každému zvlášť i společně, potvrdila či otevřela (jak komu) možnost vytvářet propasti mezi lidmi a skupinami. Ten mechanismus je starodávný, ale my se jej prostřednictvím přímé volby učíme po dlouhých desetiletích až nyní. Za nacistického i bolševického protektorátu jsme se „proti těm nahoře“ ocitali v ponížení, bezmoci a rezignaci. A v listopadu 89 byla naprostá většina zajedno, dokonce sametově.

↗

Miloš Zeman tvrdí, že věří více ruským politikům, než spojencům v NATO. Foto hrad.cz 

Především ve druhém kole prezidentské volby se nenávist vůči druhým stala něčím, co je nejen přijatelné, ale co  „k tomu patří“. Negativní emoce mobilizovaly příznivce obou kandidátů a neustále zvyšovaly tlak na druhé — na ty „hloupé“, kteří ještě nepochopili, že jestli nebudou volit „toho správného kandidáta“, tak jsou vinni tím, jak to dopadne. Pro fanatické zastánce obou kandidátů se tak negativní emoce proměňovaly v emoce pozitivní.

Zášť a fanatismus

Pro jistotu připomínám, že jsem ve druhém kole nevolil ani jednoho z prezidentských kandidátů a věděl jsem dobře proč — a nijak jsem to netajil, právě naopak, napsal jsem k tomu pár článků a mnoho příspěvků v internetových diskusích. Tudíž jsem každodenně onen tlak z obou stran prožíval na vlastní kůži. Jsem tomu zpětně vzato rád, protože jsem poznal, co dokáže zášť udělat i s lidmi, kterých si jinak vážím, či s lidmi u nichž by nikdo nepředpokládal, že se mohou chovat stejně jako fanatičtí straníci v 50. letech minulého století.

Nakolik měl tehdy pravdu prozemanovský tábor, který se v rámci kampaně neštítil lží a pomluv, si ověřit nemůžeme, protože Karel Schwarzenberg se prezidentem nestal.

A TOP 09, zaplať Bůh, již ani neškodí ve vládě svou politikou, vědomě namířenou proti nejchudším lidem: všichni včetně Schwarzenberga pochopitelně věděli, že nesmyslné škrtání se nedotkne těch nejbohatších, ale rapidně zhorší život „těm dole“ — abych zmínil důvod, proč jsem pana S. nechtěl volit, z prezidentské pozice by přidal této asociální politice na věrohodnosti.

Prezidentem části občanů

Roste ovšem počet lidí, kterým počínání Miloše Zemana již leze krkem a stává se proto coby prezident oním tématem, které nás rozděluje. Je to on, kdo momentálně svým počínáním vyvolává negativní emoce a nesmiřitelnost dvou protilehlých táborů.

Ani já nepatřím k Zemanovým obdivovatelům, naposledy proto, že přistupuje špatným způsobem k tomu, co máme nejcennějšího a k čemu jsme se museli bolestně protrpět: k lidským právům. Jako vždy se snažím nepodlehnout kampaním a protikampaním, které s realitou nemívají mnoho společného, zachovávám si odstup. Musím ovšem dodat, že v tomto případě mi to jde čím dál hůř, protože Zeman se chová jako by byl prezidentem pouhé části občanů, nikoli všech.

Zeman si neuvědomuje, že TGM byl coby prezident uznávanou osobností proto, že se snažil lidi spojovat. Zeman se však něčím takovým neobtěžuje. Nechová se jako prezident, ale jako předseda vlády, který o věcech rozhoduje na základě programu, pro nějž byl zvolen.

Naštval dokonce pár známých osobností tak, že prostřednictvím petice usilují o vyvolání celospolečenské diskuse na téma podpory lidských práv v zahraničí. Autoři petice jsou ve společnosti nepřehlédnutelní: Michael Kocáb, Jan Urban a Martin Bursík.

Co si mnoho lidí myslí o Zemanovi

Je tu zkrátka velká část společnosti, nejspíše většina, která si o prezidentovi myslí zhruba toto:

Zemanovi je přednější kšeft českých oligarchů před lidskými právy — k ruské věrchušce a k vedení čínských komunistů se chová jako poddaný, přichází k nim s ohnutou páteří a domů se vrací s velkohubými žvásty.

Zeman je v zájmu své ideologie ochoten veřejně tvrdit, že věří více ruským politikům, kteří svou proradnost již nejednou prokázali, než spojencům v NATO. A je ochoten obětovat sebevědomý postoj vůči letitému porušování lidských práv čínskými komunisty za kus žvance pro miliardáře z PPF či J&T. (Snad, aby tento postoj ještě více zdůraznil, z Číny nazpět domů letěl letadlem, které si pronajala firma PPF, prý proto, aby byl o dvě hodiny dříve v ČR.)

Tím, že zvysoka kašle na lidská práva, aby bohaté firmy měly dobré kšefty, i podlézáním autoritářským vládcům v Rusku a Číně Zeman potvrzuje, že na Hrad nepatří.

Ostuda levice

Osobně bych to neviděl až tak vyhraněně, nehovořil bych například v souvislosti se Zemanem o vlastizradě (to je příliš kampaňovitý výraz), ale v podstatě bych s tímto pohledem souhlasil. A dodávám, že levice z toho vychází s velkou ostudou. Lidská práva tu tentokrát hájí více lidé pravicově zaměření, zatímco levice bojuje za „práva oligarchů“ společně se „svým prezidentem“.

Ale možná je právě tato skutečnost pro Zemana rozhodující: dává přednost ideologicky podjatému poklonkování mocným před masarykovským postojem, který má potenciál společnost stmelovat.