V poslední době výrazně vzrostlo množství kontroverzí v souvislosti s návštěvami představitelů České republiky v zahraničí a s návštěvami některých zahraničních představitelů u nás. V první řadě si asi člověk vybaví nahrávku bývalého premiéra Jiřího Rusnoka, jak reagoval na úmrtí Nelsona Mandely a na vidinu, že by snad měl letět na pietní ceremoniál za jednoho z největších bojovníků za lidská práva moderní doby až do Jihoafrické republiky.

Mnohem zajímavější než Rusnokova neochota jsou však reakce přímo na některé návštěvy, které se mají odehrát nebo odehrály, a to především reakce odmítající tyto návštěvy kvůli vztahu daných států k lidským právům. Právě to, jak daná země lidská práva chrání nebo naopak porušuje, se v poslední době stává předmětem kritiky.

Kritika pak pochází z různých zdrojů, především od komentátorů hodnotících zdejší politické dění a od politiků, kteří se snaží svou činností podporovat ochranu lidských práv nebo se alespoň v takové pozici chtějí české veřejnosti představit. Při porovnávání způsobu kritiky a síly reakcí na některé návštěvy je možné pozorovat jejich nevyváženost a snad i dvojí metr, který je na dané státy a lidská práva aplikován.

Mezi návštěvami, které naši politici v poslední době podnikli, si asi nejsilnější kritiku vyžádala návštěva prezidenta Zemana na právě probíhajících olympijských hrách v ruském Soči. Důvodů ke kritice těchto her se objevilo několik, nejvíce asi vyčnívalo obvinění z údajné propagandy Putinova režimu, kterou si ruský prezident Putin uspořádáním těchto her zajistil a zaplatil z daní ruských občanů.

Kritiku si tyto hry vyžádaly také kvůli zákonům omezujícím propagaci homosexuální orientace a v neposlední řadě věznění nyní už bývalých členek aktivistické skupiny Pussy Riot. Toto omezování lidských práv měl Zeman podle kritiků tím, že se do Soči vypravil, podpořit.

Kritici Zemanova rozhodnutí se často odvolávali na rozhodnutí dalších světových státníků, kteří účast na olympijských hrách odmítli. Zároveň tyto představitele označili za příklad hodný následování, co se ochrany lidských práv týče. Těmito příklady se tak stali například prezident Francie Hollande nebo americký prezident Obama.

V tomto kontextu je třeba uvést, že Francie i USA jsou největšími vývozci zbraní do Saudské Arábie a dalších států Perského zálivu. Právě Saudská Arábie je považována ze jeden z nejvíce autoritářských států na světě a nemůže být pochyb o tom, že zbraně, které si Saudská Arábie od Francie a USA pořizuje, přispívají k udržení tamního tvrdého režimu.

Stejně tak nemůže být pochyb o tom, že Hollande i Obama jako prezidenti svých zemí jsou v pozicích, ze kterých by mohli takovému prodeji zabránit. Hollande je naopak známý tím, že se velmi snaží odbyt francouzských zbraní u saudských vládců vyjednat.

Co se týče saudského režimu, posledním příkladem, který jasně ukazuje na omezování lidských práv, je prosincové odsouzení aktivisty za kritiku tamního režimu kvůli porušování lidských práv svých obyvatel. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská prává mu byl saudským soudem vyměřen trest čtyř let vězení a tří set ran bičem.

Pokud si Zemanova návštěva olympijských her vyžádala opravdu silnou kritiku, alespoň podobně silnou reakci si v žádném případě nevyžádala jeho státní návštěva státu Izrael, která proběhla v druhé polovině loňského roku. To, že tento stát porušuje svým osidlováním okupovaného palestinského území mezinárodní právo, je fakt potvrzený i Mezinárodním soudním dvorem.

Stejně tak je všeobecně známé, že pro účely tohoto osidlování vyhání zdejší Palestince ze svých domovů, ročně zdemoluje několik stovek jejich obydlí a pro zajištění bezpečí těchto izraelských osadníků zavádí opatření omezující pohyb Palestinců po okupovaných palestinských územích.

Asi nejhorší dopad na lidská práva Palestinců pak má blokáda pásma Gazy, kterou stát Izrael zavedl v roce 2007. Díky zhoršujícím se podmínkám varovala ke konci minulého roku OSN, že se pásmo Gazy stává pro tamních 1,7 milionu obyvatel neobyvatelným. O porušování lidských práv Palestinců státem Izrael tedy nemůže být pochyb, stejně jako o jeho porušování mezinárodního práva.

Velkou kritiku si zatím vyžádala plánovaná návštěva ukrajinského prezidenta Janukovyče, a to hlavně kvůli jeho reakci na nepokoje, které se na Ukrajině právě odehrávají. Tyto demonstrace byly ukrajinskými bezpečnostními silami násilně potlačeny, navíc došlo k zadržení některých aktivistů za organizaci daných demonstrací. Se zadrženými navíc údajně bylo zacházeno velmi násilně.

Důvodem ke kritice jeho plánované návštěvy bylo také přijetí zákonů velmi silně omezujících právo na demonstrace a shromažďování. Tyto zákony však již byly zrušeny.

V souvislosti s návštěvami zahraničních představitelů v České republice lze polemizovat například o tom, jestli nedochází k porušování lidských práv státem, který do cizích zemí posílá bezpilotní letouny zabíjející nejen teroristy, ale i desítky civilistů nebo provozuje věznici, ve které dochází k mučení zadržovaných, a to často bez toho, aby jim bylo sděleno obvinění.

Kdyby někdo měl pocit, že takový stát také porušuje lidská práva, měl by kritizovat také návštěvu předešlé ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonové, která navštívila Českou republiku v prosinci roku 2012.

Příkladů toho, kdy představitelé České republiky navštívili zemi, která porušuje lidská práva, ať obyvatel svých nebo obyvatel zemí jiných, se dá nalézt více, stejně tak existuje více příkladů toho, kdy představitelé takových zemí navštívili Českou republiku. Žádné předchozí návštěvy si nevyžádaly takovou silnou kritiku ať politiků nebo novinářů jako návštěva prezidenta Zemana v Soči a plánovaná návštěva ukrajinského prezidenta Janukovyče v České republice.

Nevyváženost těchto reakcí je tedy zřetelně posunuta tím směrem, že porušování lidských práv je mnohem více kritizováno, pokud k němu dochází v Rusku nebo nyní na Ukrajině, než pokud lidská práva porušuje Izrael, USA, Saudská Arábie nebo další státy především z oblasti Perského zálivu, které navštívil bývalý ministr zahraničí Schwarzenberg.

V České republice novináři nebo lidskoprávní organizace, které se staví do pozice objektivních ochránců lidských práv, informují mnohem více o věznění bývalých členek Pussy Riot než o tom, jaké podmínky mají vězni v Guantanámu.

Stejně tak jsou v České republice mnohem známější ruské homofóbní zákony nebo omezování práva na shromažďování na Ukrajině, než podrobnosti a dopady blokády Gazy na tamní obyvatele nebo omezování pohybu Palestinců po okupovaném palestinském území.

Veřejnost je v souvislosti se zahraničním děním většinou odkázána na informace, které se dozvídá z médií nebo od různých lidskoprávních organizací. A je to právě jimi reprezentovaná občanská společnost, kdo tvoří agendu toho, o kterých státech veřejnost v souvislosti s porušováním lidských práv obecně ví.

Pokud je o tomto veřejnost informována nevyváženě, vede to k nevyváženostem, co se týče její ochoty naslouchat politikům nebo i komentátorům, kritizujícím jednotlivé státy za porušování lidských práv. V podstatě se tak tvoří velmi nevyvážená poptávka, na kterou politici a političtí komentátoři odpovídají nevyváženou nabídkou.

Pokud však někdo záměrně kritizuje porušování lidských práv pouze některými státy a přitom přehlíží jejich porušování státy jinými, jedná nejen nespravedlivě, ale především v žádném případě nemůže být označován za ochránce lidských práv. Spíše je pouhým lidskoprávním demagogem a cílem lidskoprávní demagogie ve skutečnosti není obrana lidských práv, ale pouhá kritika vybraných států, které lidská práva porušují.