Výrok premiéra Nečase o tom, že české sympatie vůči Putinovým vězenkyním svědomí, dívkám ze skupiny Pussy Riot, škodí domácímu exportu, čerpá z mnohem hlubšího zdroje, než je pouhá servilita vůči byznysmenům z Ruska. Čerpá z něj i výraz „hulvátství“, jímž kardinál Duka označil počínání dívek v chrámu Krista Spasitele. Tím zdrojem je jednou pečlivě ukrývaný, jindy zas okatě proklamovaný, ale vždy na vzdušných zámcích vystavěný český obdiv k Rusku.

Malý historický exkurz

České poohlížení se po Rusku, mocném dubisku, pod jehož široširou korunou nám bude dáno spočinout, se datuje od poloviny 19. století. Čeští národovci — u jiných tomu důsledně říkáme nacionalisté — začali tehdy snít svůj panslavistický sen o éře Slovanů, kteří nadáni jedinečnými vlastnostmi zastíní co nevidět vše, co tu dosud bylo. Malá vsuvka: pokud to někomu připomíná „geniální“ nápad s kostkou cukru z think tanku Topolánkovy vlády, nejde o podobnost čistě náhodnou.

Že schizofrenie je trvalkou doprovázející české tužby po přimknutí se k velkému bratru na východě, nám předvedl Karel Havlíček Borovský. Při své první návštěvě Ruska byl plný dojmů a nešetřil chválou nad ruskými vymoženostmi. Po Havlíčkově druhé návštěvě už bylo všechno jinak. V ruské zaostalosti a primitivismu, jež ho utvrdil v názoru, že Rusko nemá s Evropou mnoho společného, už nenacházel nic, co by jeho národ mohl postrádat.

Doslova zosobněním českého blouznění o Rusku je první předseda československé vlády Karel Kramář. Za manželku pojal ruskou šlechtičnu, a tak měl k ruským inspiračním zdrojům opravdu blízko. Budoucnost Čechů viděl v připojení k Rusku pod nadvládou carského rodu Romanovců. Jeho úzký spolupracovník, poslanec říšské rady Josef Dürich, se během 1. světové války zabýval myšlenkou zavést v novém státě Čechů pravoslaví jako státní náboženství. Kramářova všeslovanská vidina o kozáckých koních, kterak se napájejí na nábřeží v Praze vodou z Vltavy, je jednou z nejgeniálnější dějinných zkratek. Přestože se Kramářovi nakonec vyplnila — on tu tragedii na rozdíl od jeho národa už nezažil — českému pošilhávání po Rusku to dodnes konec nepřivodilo.

I když Kramářovo působení v prvorepublikové politice mělo jen omezenou působnost, příklon k východu byl v první republice patrný. Neblahým signálem tohoto druhu bylo i odmítnutí železničního transportu zbraní pro vojsko generála Pilsudského, který v létě 1920 zoufale bránil Varšavu před ohromnou ruskou přesilou Tuchačevského. Nevím, zda ještě dnes, ale dobré půlstoletí nám to Poláci nemohli zapomenout.

Ke cti první republiky slouží skutečnost, že mnoho uprchlíků před bolševismem našlo v Československu své útočiště. V okolí pražského Dejvického náměstí je možno na několika činžovních domech nalézt mosazné tabulky připomínající jejich obyvatele, emigranty z bolševického Ruska. Ti všichni byli v roce 1945 odvlečeni nazpět, kde na ně čekala smrt v sovětských gulazích. Československo je nedokázalo ochránit. I to je jeden z mnoha důkazů schizofrenie českého blouznění o Rusku.

Benešovo zahledění se do Stalina, jemuž vedle prezentování svých diplomatických dovedností předváděl i svoji ruštinu, bylo vrcholem českého nadbíhání Rusku. Skončilo to smlouvou z prosince 1943, jíž Československo vyřklo ortel nad sebou samým. A znovu ta prokletá schizofrenie. Když na Stalinův nátlak muselo v roce 1947 odmítnout Marshallův plán, prohlásil Benešův nejbližší spolupracovník Jan Masaryk, že se stal Stalinovým poskokem. Beneš to musel uznat o půlroku později. Cítil se podveden všemi včetně báťušky Stalina, o němž byl přesvědčen, že do něj vidí...

Očekávání spásy od velkého slovanského hegemona nebylo po roce 1948 už zapotřebí. Byl tady a s ním i vyplněný sen českých rusofilů a slavjanofilů. Žádná spása se nekonala, a když poslední voják přeslavné Rudé armády přesedlal v Čierné při Čope na širokorozchodnou trať - psal se rok 1990 - všichni si v Československu oddychli. Mohli jsme si připadat jak Havlíček po své druhé návštěvě Ruska. To bychom se ovšem museli s konečnou platností poučit. Stalo se tak?

Ruské paralely

České rusofilství s sebou v posledním století a půl vláčelo ještě jednoho souputníka. Vzhledem k tomu, že české dějiny jsou od konce 1. světové války dějinami české sekularizace, jen málokdo si jej všiml.

Rusko, jak jeho dobří znalci tvrdí, stojí na třech pilířích: ruském nacionalismu, samoděržaví (rozumějme neomezenou moc panovníka) a na pravoslaví. Také dnešní Rusko odpovídá onomu prastarému schématu.

Český příklon k Rusku v sobě vždy obsahoval — byť ve srovnání s Ruskem šlo pokaždé o jakýsi odvar — přitakání zmíněným třem zdrojům moci. V podmínkách českého nadbíhání Rusku se českou paralelou k proměnlivému vztahu Rusů ke třetímu z nich, pravoslaví, stal český sekularismus včetně problematického poměru české společnosti ke katolictví. Český vztah k náboženství ovlivněný vztahem k Rusku je oním neoddělitelným souputníkem českého rusofilství.

Jak psáno výše, poslanec Dürich (jistě nebyl sám) se ve svém ruském exilu zabýval myšlenkou na zavedení pravoslaví jako státního náboženství pro Čechy. Chtěl ho postavit na místo katolicismu, který ovšem žádným státním náboženstvím nebyl. Nestalo se tak. Nicméně po první světové válce vystoupilo 22 % Čechů z katolické církve (Slováků asi 8% a českých Němců 2%). Žádné ryze státní československé náboženství sice nevzniklo, ale církev, která by na rozdíl od církve katolické odpovídala dějinnému příběhu, jež zakladatelé vtiskli novému státu, se zrodila: Církev československá.

V roce 1924 ovládl bolševický režim v Rusku s konečnou platností celé území. Novým ruským bohem se stal Lenin a po něm Stalin. Aby se bývalá konkurence nepletla pod nohy, nechal Stalin (studoval v mládí na pravoslavného kněze) zbourat chrám Krista Spasitele v Moskvě. Psal se rok 1931 a pravoslaví bylo odsouzeno k zajití na úbytě.

Když v roce 1948 komunisté převzali moc v Československu, začali likvidovat všechny církve, na prvním místě tu katolickou. I jí byl komunisty prorokován konec — nemělo přece jít o více než opium lidstva - ale nestalo se. A to i navzdory tomu, že božské atributy věčnosti převzal Gottwald. I pro něho, stejně jako pro Lenina a Stalina, se stavěla mauzolea.

Po roce 1989 církve v Československu znovu ožily. Žádné kostely se na místech Československou armádou rozstřílených chrámů nestavěly, ostatně na mnoha místech zmizely i s vesnicemi a s jejich uhelným podložím. České církve se nikam netlačily a v tichosti se vrátily k evangelizačnímu poslání.

Přirozeně také v Rusku se po pádu komunismu přihlásilo o své místo tradiční ruské náboženství. V Moskvě znovu postavili chrám Krista Spasitele a pravoslavná církev se mohla začít vracet ke své původní roli v ruské společnosti — k jejímu třetímu pilíři. Někdejší důstojník KGB a nový ruský neomezený vládce, Vladimír Putin, a po jeho vzoru další ruští politikové se začali křižovat. Církevní představitelé se — jak v Rusku zvykem — nenechali zahanbit a ve vstřícnosti vůči novému samoděržaví nezůstali pozadu.

V české katolické církvi, jako ostatně v každé církvi, lze vystopovat dva proudy: umírněný a autoritativní. Do konce roku 2009 převládal proud umírněný zosobňovaný kardinálem Vlkem. Bohužel, všechny české politické reprezentace se chovaly vůči české katolické církvi velmi nevstřícně, a tím v ní posílily křídlo autoritativní. Poslušnost, která má na rozdíl od prostředí sekulárního v katolické církvi nezastupitelnou úlohu, způsobuje, že autoritativní menšina se zvnějšku jeví jako jednota celku. Nový primas český, kardinál Dominik Duka, nenechává nikoho na pochybách o svém autoritativním vedení církve. Vzniká tím tentýž dojem, jaký budí na základě kusých zpráv patriarchové pravoslavné církve. Že se totiž česká katolická církev, podobně jako je to běžné u pravoslaví, učí příliš ochotně nakládat s mocí.

Lidská práva mezi byznysem a posvátnem

Kdepak loňské sněhy jsou, odvál je čas. Stejně jako výrok Václava Klause — tehdy ještě premiéra — o tom, že církve jsou pouhými kluby zahrádkářů. Dnes, kdy Václav Klaus dosáhl všeho, co mu české politické nebe mohlo nabídnout, vidí věci jinak. Nebylo možno si toho nevšimnout při pohřbu Václava Havla.

Je-li tu totiž ještě něco, co přetrvá pomíjivé dny lidského života, po jehož uplynutí se dosažené úspěchy promění v nicotnost, pak je to posvátno. Proto se již Václavu Klausovi katolická církev jako hobby klub nejeví. Pochopil, že katolická církev je správcem posvátna, za nějž není náhrady. A nejen to. Také pravicová politika, dojde-li uznání v naší nejstarší církvi, může být vydávána spolu se svým zakladatelem za shůry posvěcené vyústění dějin. Fakt, že jde o naprostý protiklad vůči sociální nauce katolické církve, je jen drobná vada na kráse, o níž stejně nikdo neví. A neví to asi ani kardinál Duka. Jinak by musel Klause odkázat do patřičných mezí a ne jej nechat řečnit při církevních obřadech. Servilní chování Duky vůči Klausovi plně odpovídá ruské tradici, v níž patriarcha vybavuje vladaře a jeho počiny atributy posvátna. Vladař na oplátku poskytuje církvi výsostné postavení uvnitř společnosti.

Jak však vzájemná servilita mezi kardinálem Dukou a prezidentem Klausem kopírující v malém ruské poměry a nesoucí znaky českého rusofilství souvisí s případem Pussy Riot, jež je zmíněn v úvodu?

Ruský patriarcha pravoslavné církve spolu s ruským prezidentem považují uvěznění mladých dívek na dva roky za přiměřený trest. Za správný jej pokládá i český premiér Nečas. Pokud by tomu tak nebylo, musely by jej zajímat důvody, které dívky vedly k jejich zoufalému činu. O znovu se probudivším ruském despotismu pod taktovkou prezidenta Putina však ani zmínka. Místo toho jen obava o byznys s Ruskem.

Také slova kardinála Duky o tom, že šlo ze strany dívek o „hulvátství“, má s Nečasovou servilitou vůči Rusku mnoho společného. Co leží kardinálu Dukovi více na srdci? Zločiny Putinova režimu, který likviduje nepohodlné politické odpůrce a páchá zločiny při vojenských dobrodružstvích na Kavkaze, nebo čistota posvátného prostoru? Vyjádřil se k chování dívek v chrámě, ne však k pošlapávání práv vládnoucím režimem. Duka se v případě Pussy Riot zachoval přesně po ruském vzoru.

Jistěže nejde o pouhou náhodu, že česká společnost vykazuje znaky ruské mocenské trojky. Klaus umně využívající poklesků českého nacionalismu, Klaus toužící po přízni domácí církve, Dukovo nadbíhání světské moci na způsob pravoslaví a Nečasova ochota vyměnit lidská práva za přízeň ruských podnikatelských elit, to vše spadá pod jeden společný jmenovatel — staré české rusofilství.

Jako bychom se z východního blouznění a z tragedií, jež přineslo, málo poučili. Je-li to tak, pak nám zbývá už jenom doufat, že příští politická reprezentace bude mít blíže do Bruselu než do Moskvy. Z východu k nám totiž dosud nic dobrého nepřišlo.