Ve svém minulém článku Václav Havel a levice jsem v následné diskusi sklidil od Martina Škabrahy nesouhlas za svou lítost, že se zemřelý státník připojil počátkem 90. let k módnímu odstřihávání našich slovanských či východoevropských kořenů a vazeb. Byl jsem ihned označen za obhájce panslavizmu. Dnes bych chtěl blíže vysvětlit své stanovisko, které je zhuštěným výtahem z mé připravované knihy o českých politických diskurzech ve 20. století.

Jak všichni víme, žijeme v moderním světovém systému, tedy ekonomické a politické celoplanetární struktuře, která má své jádro, periferii, jako své dva póly a celou řadu území nacházející se kdesi mezi, chceme-li semiperiferii. Rozvinutost jádra není výsledkem jeho pilné práce či moudrosti, ale z velké části vykořisťování chudé většiny. Světový systém má svou geokulturu, tedy diskurzy a ideologie, které znemožňují člověku odhalit pravou utlačitelskou podstatu tohoto systému. Součástí této ideologie je přesvědčení, že nejbohatší země světa jsou bohaté proto, že jsou pilné, kultivované, mají nejhumanističtější hodnoty, představují civilizaci zvláštních kvalit, jejich náboženství je náboženstvím lásky a univerzální humanity. Naopak chudé země jsou touto ideologií zobrazovány jako primitivní, líné, fanatické, ovládané závistí a nenávistí ke kultivovanému Západu. Jsou prý nevděčné vůči bohatým zemím, neboť za veškerou svou civilizaci vděčí právě jen jim. Jejich obyvatelé jsou rasově nebo kulturně méněcenní, zdejší náboženství jsou šarlatánstvím a fanatizmem. Levice se od počátku svého vzniku snažila tyto diskurzy rozbíjet, odmítat otrokářství, odmítat nacionalizmus zemí jádra, podporovat národně osvobozenecký boj chudých zemí, případně zdůrazňovat univerzalizmus (či chceme-li one-worldism).