Ve svém minulém článku Václav Havel a levice jsem v následné diskusi sklidil od Martina Škabrahy nesouhlas za svou lítost, že se zemřelý státník připojil počátkem 90. let k módnímu odstřihávání našich slovanských či východoevropských kořenů a vazeb. Byl jsem ihned označen za obhájce panslavizmu. Dnes bych chtěl blíže vysvětlit své stanovisko, které je zhuštěným výtahem z mé připravované knihy o českých politických diskurzech ve 20. století.

Jak všichni víme, žijeme v moderním světovém systému, tedy ekonomické a politické celoplanetární struktuře, která má své jádro, periferii, jako své dva póly a celou řadu území nacházející se kdesi mezi, chceme-li semiperiferii. Rozvinutost jádra není výsledkem jeho pilné práce či moudrosti, ale z velké části vykořisťování chudé většiny. Světový systém má svou geokulturu, tedy diskurzy a ideologie, které znemožňují člověku odhalit pravou utlačitelskou podstatu tohoto systému. Součástí této ideologie je přesvědčení, že nejbohatší země světa jsou bohaté proto, že jsou pilné, kultivované, mají nejhumanističtější hodnoty, představují civilizaci zvláštních kvalit, jejich náboženství je náboženstvím lásky a univerzální humanity. Naopak chudé země jsou touto ideologií zobrazovány jako primitivní, líné, fanatické, ovládané závistí a nenávistí ke kultivovanému Západu. Jsou prý nevděčné vůči bohatým zemím, neboť za veškerou svou civilizaci vděčí právě jen jim. Jejich obyvatelé jsou rasově nebo kulturně méněcenní, zdejší náboženství jsou šarlatánstvím a fanatizmem. Levice se od počátku svého vzniku snažila tyto diskurzy rozbíjet, odmítat otrokářství, odmítat nacionalizmus zemí jádra, podporovat národně osvobozenecký boj chudých zemí, případně zdůrazňovat univerzalizmus (či chceme-li one-worldism).

V podobné pozici jako země jádra jsou země nacházející se mezi jádrem a periferií, jejichž obyvatelé jsou geokulturou světového systému přesvědčovaní, že jádro je skvělé, zatímco periferie jsou odpudivé. Někdy je dokonce toto přesvědčení v zemích semiperiferie ještě výraznější než v jádru. Semiperiferie v tomto připomíná mentalitu středních vrstev, které dost často vyznávají ještě horlivěji hodnoty horních vrstev než horní vrstvy samotné. Důvodem je statusová panika: Střední vrstvy nemohu být na stejné úrovni jako bohatí, tak se jim alespoň maximálně snaží připodobnit svým přesvědčením, resp. vytváří si svůj hodnotový svět podle jimi předpokládaného hodnotového světa vrstev horních.

Česká společnost vstoupila v 19. století do moderního světa v pozici politicky i symbolicky utlačovaného národa habsburské monarchie, ačkoli její ekonomické postavení ji v rámci monarchie stavělo na přední místa a v rámci Evropy do slušného průměru. Útlak slovanských národů v Rakousku-Uhersku byl bezpochyby skutečností, třebaže nedosahoval onoho „třistaletého úpění“ a byl velmi často spojen s útlakem sociálním. Horní vrstvu tvořili německy případně maďarsky mluvící obyvatelé, dolní vrstvy ostatní obyvatelé říše. České národní a austroslavistické snažení bylo svou podstatou bojem za demokracii, svobodu a rovnost. Není divu, že přední čeští myslitelé 19. století spojovali svůj demokratický program se Slovanstvím. Např. T.G. Masarykova práce Světová revoluce měla podtitul „Stanovisko slovanské“. Konstatovat toto, neznamená, že budeme přijímat představy Palackého a dalších o genuinně demokratickém charakteru slovanských národů a geneticky dané germánské či asiatsko-maďarské panovačnosti.

Nesmí nás ani mást, že se slovanství stávalo v téže době i nástrojem ruské imperiální politiky. Ačkoli Rusko nepatřilo k jádru světového systému a bylo během 19. století západními firmami systematicky okrádáno, byť ne v rozsahu vykořisťování západních kolonií, měla jeho vládnoucí třída jako mnohé jiné vládnoucí třídy semiperiferijních a periferijních mocností své imperiální zájmy, které byly protikladné většině vlastních obyvatel i obyvatel okolních zemí. V rámci této své imperiální politiky se Rusko pokoušelo se na svou stranu získávat obyvatele okolních zemí buď ideou panslavizmu nebo pravoslaví, případně kombinací obojího. Vějičce nekritického rusofilství podlehlo ale v české společnosti jen málo vyznavačů slovanské vzájemnosti. Panslavismus nebyl jen rusofilií. Panslavismus byl také podporou balkánských národů v boji za osvobození od tureckého útlaku. Austroslavizmus byl myšlenkou federalizace a demokratizace Rakousko-Uherska. České sympatie k polským protiruským povstáním byly také často motivovány panslavisticky, stejně jako sympatie k demokratickým silám v Rusku (např. u K. H. Borovského). Proto není možné označovat český panslavizmus 19. století v jeho většině za reakční sílu, ale naopak za jedno z emancipačních hnutí.

Touto silou zůstala slovanská vzájemnost i ve velkých válkách dvacátého století: Čeští rekruti povolávaní do rakouské armády v roce 1914 zaujímali pacifistické stanovisko nejen kvůli odporu vůči válce jako takové, ale také proto, že se v nepřátelském táboře ocitly země, které byly Čechy díky panslavizmu pokládány za jim blízké a bratrské (Srbsko, Rusko). Vzpomeňme veršů: „Červený šátečku kolem se toč, táhneme na Srba nevíme proč“. Kdyby zvítězily centrální mocnosti, neznamenalo by to jen prohloubení útlaku Slovanů, ale patrně i konec demokracie v Evropě. Panslavismus měl svůj progresivní charakter u nás i za druhé světové války, kdy šlo hlavně o to porazit nacismus a jeho destruktivní dynamiku a vůbec nevadilo, že proti němu bojoval v řadě rysů nacizmu velice podobný režim, který se od něj ovšem lišil v tom nejdůležitějším, a sice absencí oné snahy vést nové a nové války. Je ale bezpochyby vinou existujícího vědomí slovanské vzájemnosti, že znemožnil po roce 1945 české společnosti včele s E. Benešem vidět i stíny Sovětského svazu a být vůči jeho imperiálním snahám na pozoru. Zároveň je ale nutno zdůraznit, že po celé 19. a první polovinu 20. století existovaly v české společnosti i velmi silné prozápadní tendence, zvláště frankofilie, poněkud méně anglofilie a později fascinace USA. Ani proud českého myšlení vidící náš osud v co nejtěsnějším svazku s rakouskými Němci není možné podceňovat.

Zcela jiná situace nastává po historické zkušenosti čtyřicetiletého satelitu Sovětského svazu povinně hledícího na východ a navíc pokořeného invazí roku 68. Po roce 1989 se česká společnost ocitá z hlediska zahraniční orientace v podobné situaci jako před rokem 89 ale s opačnými znaménky. Nevrátili jsme se tak do myšlení 19. století nebo první republiky, kdy panovala pluralita diskurzů o našem postavení ve světě. Po listopadu panuje konsenzus odříznout se od Východu a těsně se připoutat k Západu, přičemž obě kategorie jsou zcela v logice studené války pojímány jako jednolité. Tato jednoznačná prozápadní orientace je snad ještě tíživější než ona východní před rokem 1989, neboť tehdy vynucený zájem o Východ mohl vyvažovat neformální zájem o vždy kulturně přitažlivý Západ (o muziku, filmy, literaturu). Dnes je dominance Západu u nás jak mocensky prosazovaná, tak všeobecně kulturně přijímaná, a proto prakticky neotřesitelná.

To že je dnes slovanství vydáváno za hloupost, neboť my praví čeští Evropané nemáme s „podlidmi“ na východě nic společného, nám ale může připomenout padesátá léta, kdy byla podobně skandalizována myšlenka evropanství. Jeden z tehdejších ideologických borců historik Čestmír Amort psal, že co bylo v našich dějinách ničemného a spojeno s pány, to přicházelo ze Západu a co bylo v našich dějinách dobré a spojené s lidem, přicházelo z Východu. Česká šlechta a buržoazie byla vždy západnická a český lid a dělnictvo vždy vzhlížel k Rusku a později k Sovětskému svazu. Podobně můžeme číst dnes. To co je v nás dobré, je ze Západu, to co je v nás špatné, je z Východu. Viz komentář Lidových Novin před volbami roku 2006: „Paroubek zjistil, že Slovanům vláda společenské spodiny nevadí.“ Ostatně tak, jak byla v minulosti zneužívána myšlenka slovanství pro ruskou imperiální expanzi, byla zneužívána i myšlenka Evropanství. Vždyť nebylo halasnějších Evropanů než nacistů. V jejich rétorice přeci všechny evropské národy bojovaly za novou Evropou proti asiatskému židobolševizmu a americkému plutokratství.

I v dnešní době by se měla levice podobně jako emancipační hnutí 19. století pokoušet jít svým diskurzem proti logice kapitalizmu. Současná ideologie evropanství je dvousečná, na jedné straně může jít o příklon k myšlence evropského sociálního státu, evropských hodnot tolerance a solidarity s chudými zeměmi a vytváření protiváhy k imperiálním snahám USA. Na druhé straně ale také může jít o ideologii vytváření pevnosti Evropa a oddělení se od barbarů na jihu či „východě“, případně v tzv. atlantické podobě budování co nejtěsnějších vazeb s USA. Podobně můžou být emancipační i reakční myšlenkou sympatie ke slovanským národům: Na jedné straně může jít o naši podporu, aby se v těchto zemí prosadila solidární varianta modernity a ustavily se společnosti, které by neutlačovaly ani nadnárodní korporace ani postkomunistické mafie, na druhé straně jím může být pokleslé stranění zájmům ruské imperiální oligarchie. Každá společnost by měla usilovat o prohlubování vazeb a hledání společných kořenů se společnostmi ostatními. Nebyl bych po druhé světové válce pro ničení všeho německého, psaní Německa s malým n, ničení pomníků německým velikánům. Nemohl jsem být po roce 1989 pro vymazání kultury slovanských a jiných východoevropských národů z českého povědomí. Soustředí-li česká sociální hnutí veškerý svůj zájem pouze na dění v centru světového systému, vlastně se tím podřídí logice kapitalismu, s níž by si přála zápasit.