Levičáci, havlisti, Zeman a Islam
Petr JedličkaProtest třiceti nevládek proti pozvání uzbeckého diktátora do Prahy a odpověď Miloše Zemana vyvolaly u řady aktivních lidí reakci, která je pro poslední dobu symptomatická. Právě podobné návštěvy jsou přitom ideální příležitostí spolupracovat.
Nevím, zdali jste si toho také všimli, ale šíří se v ČR zvláštní jev — vzájemné nepochopení mezi levicovými autory a lidmi hlásícími se k odkazu havlovské politiky přerostlo v takovou nevraživost, že jedni jsou ochotni často až hájit cokoli hovadského, co druzí kritizují, a naopak. U dost komplikované situace na Ukrajině to lze i chápat; méně už u Putinova neoliberálně-autokratického vládnutí v Rusku, jak upozorňuje tady Karel Dolejší. Skutečným vrcholem tedy alespoň pro mě je ovšem to, co se teď odehrává kolem návštěvy uzbeckého prezidenta-diktátora Islama Karimova v Praze plánované na 21. února.
Oč přesně jde: Třicet lidskoprávních, odborářských a charitativních organizací napsalo Miloši Zemanovi, ať pozvání přehodnotí. Obsáhle také vysvětlily proč. Zeman odpověděl několika větami, ve kterých použil klasické kladivo na debatu — posměšně obvinil protivníka ze zaujatosti a z nedůslednosti, zatímco sám reagoval pouze na to, co se mu z původního apelu hodilo.
Jak píše p. Jedlička, levice se nesmí chovat stejně jako "Thatcherová k Pinochetovi", to by pak bylo pokrytectví:)
Nejde jen o pouhé pozvání politiků s pochybnou pověstí, jež se dobře medializují, ale především o nemravnou „výhodnou spolupráci“ Západu se zeměmi, kde takoví a podobní politici vládnou. Příkladem nade vše budiž Čína, o jejímž poměru k právům vlastních občanů víme své, a přesto tam „vyrábí“ celý západní svět. Takto viděno, není na Zemanově pozvání Karimova nic neobvyklého (bohužel), pouze je to pro některé z nás viditelnější.
Co by nás mělo neméně znepokojovat, je otázka, proč má zástupce státu, v němž veškerá skutečná hospodářská moc je v soukromých rukou, razit cestičku soukromým byznysmenům. Proč je vlastním občanům za podpory politiky odebírána možnost spravedlivého výdělku tím, že výrobní kapacity jsou přemísťovány do zahraničí, stejně jako je lidem v cizině odebírána tatáž možnost tím, že to, co by si mohli udělat sami, jim dělá někdo jiný - např. od nás?
Myslím, že tady je kořen věci: tam, kde lze na něčem momentálně soukromě vydělat, jde každá morálka stranou. Mít dostává přednost před být. To je ovšem problém obecně platných morálních hodnot. Konkrétní osoby v tom hrají roli druhotnou. I tak má smysl se proti praktikám tohoto druhu, jak to vidíme aktuálně u Zemana, ozvat.
Jiří Vyleťal