Nevím, zdali jste si toho také všimli, ale šíří se v ČR zvláštní jev — vzájemné nepochopení mezi levicovými autory a lidmi hlásícími se k odkazu havlovské politiky přerostlo v takovou nevraživost, že jedni jsou ochotni často až hájit cokoli hovadského, co druzí kritizují, a naopak. U dost komplikované situace na Ukrajině to lze i chápat; méně už u Putinova neoliberálně-autokratického vládnutí v Rusku, jak upozorňuje tady Karel Dolejší. Skutečným vrcholem tedy alespoň pro mě je ovšem to, co se teď odehrává kolem návštěvy uzbeckého prezidenta-diktátora Islama Karimova v Praze plánované na 21. února.

Oč přesně jde: Třicet lidskoprávních, odborářských a charitativních organizací napsalo Miloši Zemanovi, ať pozvání přehodnotí. Obsáhle také vysvětlily proč. Zeman odpověděl několika větami, ve kterých použil klasické kladivo na debatu — posměšně obvinil protivníka ze zaujatosti a z nedůslednosti, zatímco sám reagoval pouze na to, co se mu z původního apelu hodilo.

Mezi třicítkou podepsaných organizací byly i některé české, jež své kampaně spolufinancují z amerických vládních fondů a které prozatím nijak hlasitě nekritizovaly spolupráci mezi Uzbekistánem a Spojenými státy, což Zeman vypíchl. A tak se na levici prezidentovi zatleskalo, sice ne kompletně, ale přesto: Hlavní je, že to Zeman natřel Člověku v tísni. Víte, s kým vším se stýkal Havel?

Samozřejmě, že nic není černobílé. Zeman byl s tím, jaký je a co dělá, zvolen. Kdo četl jeho knihy a kdo ho náležitě poslouchal v předvolebních debatách, ví, že vidí v postsovětských republikách ideální možnost uplatnění českých firem, protože jejich ředitelé umí dost často ještě rusky, na Západě se neprosadí a do Číny nebo do Afriky se jim obtížně proniká. Taková značně uzavřená autokracie, jimiž středoasijské „-stány“ jsou, je pro dobře uvedené strojaře, stavaře, elektrotechniky či výrobce zemědělských technologií hotový konkurenční ráj. A taková službička diktátorovi, který o podobné pozvání nikoliv na summit, ale oficiálně do některé země EU, v posledních letech usiloval, může skutečně podnikatelům otevřít dveře.

Celé to Karimova pozval do Prahy Klaus a já musím dané pozvání ze slušnosti dodržet ze Zemanovy odpovědi člověka nepřesvědčí, když ví, že příjezdu prezidenta přecházela intenzivní práce české obchodní delegace, která navštívila Uzbekistán před několika měsíci. Ale stejně: Zeman se příslušným názorem před volbami netajil a Karlu Schwarzenbergovi moralizujícímu v Prague Postu se patří připomenout, jakým režimům nabízely vlády, v nichž ministroval, letouny L-159 a další zbraňové přebytky.

U nějakého politického analytika či vyznavače důsledné realpolitiky tedy lze obhajobu Zemanova rozhodnutí pochopit. Evropská unie ostatně zrušila sankce vůči Uzbekistánu už v roce 2009 a Catherine Ashtonová se na poslední návštěvě v Taškentu zaklínala potřebou rozvíjet vzájemné obchodní vztahy. Mohou nicméně takovéto argumenty stačit levicovému kriticky myslícímu autorovi? A mohou stačit levicovým liberálům, jimž jde o skutečně důsledné dodržování lidských práv?

Miloš Zeman se svojí politikou dopouští toho, co jsme na levici tolik kritizovali u Thatcherové v případě Pinocheta, u Bushe v případě Alijeva či u Sarkozyho v případě Ben Alího. Karimovův režim je z pěti středoasijských ten nejbrutálnější a se (Zemanovým) argumentem, že Spojené státy americké vnímají Uzbekistán jako spojence v boji proti islámskému terorismu, bychom se věru spokojovat neměli.

Právě návštěva Islama Karimova je ideální příležitostí, kdy by se patřilo mezi lidskoprávníky všech barev co nejvíc mluvit a spolupracovat. Zabránit se jí už zřejmě nepodaří. Půjde však o velmi sledovanou událost, neboť Karimova si žádná hlava státu EU od masakru v Andižanu pozvat netroufla. Návštěvu by se tak slušelo doprovodit texty o poměrech v Uzbekistánu, debatami o vztazích země se západními velmocemi, vystoupením exulantů, kteří by promluvili o praktikách tamního režimu, či panely nad možnostmi jeho změny. Patřilo by se také připravit výstavy a další akce na podporu obětí Karimovova vládnutí.

A když se tentokrát nic pořádného nepovede — 21. února je už za pár dní —, netřeba zoufat. Nedlouho po Karimovovi má být prý pozván turkmenský pohodář Gurbanguli Berdymuhamedov.