Ze všech stran média minulý týden probrala Miloše Zemana rok od vítězství v přímé volbě prezidenta. Víme, co ze slibů splnil, co nikoliv, komu pomohl, komu zavařil, v čem zazářil i v čem pohořel. Poněkud nespravedlivě však byli opomenuti jeho konkurenti. Dobří byli jen k tomu, aby Zemana zhodnotili. Ale jak si po porážce počínali oni? Máme se z ní zpětně radovat, nebo jí litovat?

Zemanův soupeř z druhého kola, Karel Schwarzenberg, dosloužil v úřadu ministra zahraničí až do hořkého konce Nečasovy koalice. V předčasných volbách získal poslanecký mandát. TOP 09 jej opět zvolila předsedou, byť se ještě před několika měsíci spekulovalo, že pověsí aktivní politiku na hřebík. Jinak ale nezaujal vůbec ničím. Hlavní tváří TOP 09 zůstal dál Miroslav Kalousek.

Schwarzenberg přitáhl pozornost jen tříkrálovým projevem, který pojal „prezidentsky“ a „státotvorně“. Svým typickým způsobem přednesl výborně stylisticky zpracovanou řeč — jenže bez jakéhokoli obsahu. Zpětně se ukazuje, že z hlediska českého ústavního systému, založeného na parlamentní formě vlády, by byl Schwarzenberg ideální prezident: důstojný, pasivní, vládě nepřekážející.

Viditelný zato byl Jan Fischer. Nikoli však zásluhou své činorodosti, ale prostřednictvím role ministra financí v tzv. odbornické vládě, do níž byl obsazen Jiřím Rusnokem a Milošem Zemanem. Musel se potýkat s narážkami na svoji mizivou orientaci v resortu i na závazky vůči sponzorům z prezidentské kampaně. Tato kritika ale poněkud bledne s příchodem ještě méně kompetentního Andreje Babiše s permanentním střetem zájmu na krku.

O Fischerovi se nějaký čas spekulovalo jako o možném velvyslanci, například v Izraeli, nyní je ale pravděpodobnější jeho odchod do soukromé sféry. Fischerova hvězda, která dosáhla vrcholné záře před koncem prvního kola prezidentské volby, tak dále bledne.

Na rozdíl od Fischera, Jana Bobošíková po prezidentské porážce zrychlila tempo a vzepjala se k dalším bojům. Do sněmovních voleb postavila projekt Hlavu vzhůru!, který podpořil i exprezident Václav Klaus.