Ze všech stran média minulý týden probrala Miloše Zemana rok od vítězství v přímé volbě prezidenta. Víme, co ze slibů splnil, co nikoliv, komu pomohl, komu zavařil, v čem zazářil i v čem pohořel. Poněkud nespravedlivě však byli opomenuti jeho konkurenti. Dobří byli jen k tomu, aby Zemana zhodnotili. Ale jak si po porážce počínali oni? Máme se z ní zpětně radovat, nebo jí litovat?

Zemanův soupeř z druhého kola, Karel Schwarzenberg, dosloužil v úřadu ministra zahraničí až do hořkého konce Nečasovy koalice. V předčasných volbách získal poslanecký mandát. TOP 09 jej opět zvolila předsedou, byť se ještě před několika měsíci spekulovalo, že pověsí aktivní politiku na hřebík. Jinak ale nezaujal vůbec ničím. Hlavní tváří TOP 09 zůstal dál Miroslav Kalousek.

Schwarzenberg přitáhl pozornost jen tříkrálovým projevem, který pojal „prezidentsky“ a „státotvorně“. Svým typickým způsobem přednesl výborně stylisticky zpracovanou řeč — jenže bez jakéhokoli obsahu. Zpětně se ukazuje, že z hlediska českého ústavního systému, založeného na parlamentní formě vlády, by byl Schwarzenberg ideální prezident: důstojný, pasivní, vládě nepřekážející.

Viditelný zato byl Jan Fischer. Nikoli však zásluhou své činorodosti, ale prostřednictvím role ministra financí v tzv. odbornické vládě, do níž byl obsazen Jiřím Rusnokem a Milošem Zemanem. Musel se potýkat s narážkami na svoji mizivou orientaci v resortu i na závazky vůči sponzorům z prezidentské kampaně. Tato kritika ale poněkud bledne s příchodem ještě méně kompetentního Andreje Babiše s permanentním střetem zájmu na krku.

O Fischerovi se nějaký čas spekulovalo jako o možném velvyslanci, například v Izraeli, nyní je ale pravděpodobnější jeho odchod do soukromé sféry. Fischerova hvězda, která dosáhla vrcholné záře před koncem prvního kola prezidentské volby, tak dále bledne.

Na rozdíl od Fischera, Jana Bobošíková po prezidentské porážce zrychlila tempo a vzepjala se k dalším bojům. Do sněmovních voleb postavila projekt Hlavu vzhůru!, který podpořil i exprezident Václav Klaus.

Nepodařilo se jí sice obklopit zvučnými jmény, přesto pár odpadlíků z ODS integrovat dokázala. Obdržela však jen 0,42 % hlasů (skoro o dvě procenta méně než v prezidentské volbě) a musí se obejít i bez státního příspěvku na činnost — což podle zlých jazyků býval hlavní smysl její kandidatury kdykoli a kamkoli.

Druhá kandidátka, Táňa Fischerová, také zůstává aktivní účastnicí politického dění, avšak volby od voleb sází na mrtvé koně.

Zuzana Roithová v dresu KDU-ČSL dokončuje působení v Evropském parlamentu. Dál kandidovat nehodlá. Patrně bude chtít být oporou mladého lidoveckého vedení, případně kombinovat starost o rodinnou farmu s prací ve státní správě.

Vladimír Franz. Foto vladimírfranz.cz

Vladimír Franz, sotva rozptýlil podezření, že jeho kandidatura je trapným happeningem, se vrátil k pedagogické a umělecké dráze. Stal se však celebritou, která začala být dotazována i ve věcech politických. Sotva pak může někoho překvapit, že jej Babišovo ANO nominovalo jako náměstka lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana.

Pikantní je, že ministr je osobním přítelem Daniela Landy a jeho náměstek kdysi obcházel (prý z jakýchsi osvětových důvodů) koncerty kapel hlásících se k extrémní pravici.

Přemysl Sobotka pokračoval v kariéře zlobivého dítěte ODS. Zastání se od něj nedočkal ani Petr Nečas, když se mu zhroutila koaliční vláda. Následně byl Sobotka coby starý kádr odstaven z vedení ODS na Liberecku. Nedávno si postěžoval na nedostatečnou podporu od ODS ve své kampani. Zdá se, že i pro Sobotku byla prezidentská kandidatura vrcholem politické kariéry a brzy se vytratí i ze Senátu.

Zbývá Jiří Dienstbier. Také on si i po roce stěžuje, že jej spolustraníci dostatečně nepodrželi. Přesto se neztratil. Přišel sice o funkci místopředsedy ČSSD a nahnuté to má i v kladenském senátním obvodu, v měsících po prezidentské volbě však byl často vídán coby člen horní komory a stínový ministr spravedlnosti.

Poté, co se těsně po sněmovních volbách odrovnali vnitrostraničtí oponenti Bohuslava Sobotky, dostal se jeho podporovatel Jiří Dienstbier opět do popředí. Ministerstvo spravedlnosti sice sociální demokracie nezískala, ale Sobotka mu nabídl post ministra věnujícího se legislativě a lidským právům.

Mezitím se o Dienstbierovi uvažovalo jako o možném lídrovi evropské kandidátky ČSSD. Kvůli tomu jej původně nechtěl Miloš Zeman, jenž měl zastaralé informace, jmenovat ministrem. Jiný důvod prezident nenašel, ačkoli dusno mezi ním a Dienstbierem se dá již léta krájet.

Zdánlivě je toto shrnutí osudů prezidentských adeptů ploché a nezajímavé. Ukazuje však, jak snadné bylo pro Miloše Zemana porazit své konkurenty. Nikdo z nich neprokázal srovnatelné charisma a tah na branku — tedy alespoň z pohledu většinového voliče. Někteří kandidaturu pojali jako další životní zkušenost, nic víc. Jiní jen udělali službu svým stranám, fanouškům, sponzorům… Osobnost, která by léta zrála pro prezidentské křeslo, mezi nimi nebyla.

Je příznačné, že jediným politikem, který nesložil zbraně a bojovně dál vysouvá bradu, je Jiří Dienstbier. Od voličů před více než rokem často slýchal: Máte ještě čas. Něco na tom bude. Energii má, erudici taky a jako ministr — byť řešící u nás nepříliš populární agendu — bude na očích.

Sympatizanty zřejmě neztrácí (což se pozná, bude-li jako člen vlády zařazen mezi testované politiky v průzkumech veřejného mínění), takže jeho hlavním úkolem je získávání váhy v ČSSD. S tím bude souviset i vývoj jeho vztahů s prezidentem Zemanem. Budou-li se vyvíjet střízlivě a profesionálně, obstojí Dienstbier ve zkoušce, v níž mu kdekdo věštil propadnutí.

Na pondělním jednání vlády prý (neúspěšně) brojil za stažení novely vysokoškolského zákona, která jde Zemanovi na ruku — profesory má jmenovat nikoli prezident, nýbrž předseda Senátu. Jenže akademikům se nelíbí jednak, že s nimi návrh nebyl prodiskutován, jednak přesun jmenovací pravomoci jen tak škrtem pera na ústavního činitele, jehož ostatní kompetence přísně vycházejí z úlohy Senátu v ústavním systému.

Zužovat politický rybník na Zemana, Dienstbiera a spol. by však byla chyba. Co před rokem nebylo a nyní je: Babišovo ANO sbírající a popularizující osobnosti zleva, zprava. Zemětřesení v české politice pokračuje. Etablované strany stagnují či upadají, populistická hnutí jdou vzhůru. Bude-li tomu tak i za čtyři roky, až vyprší Zemanův mandát, může nás ještě čekat nejedno překvapení.