Český stát se nám rozpadá před očima. Vládní politika se proměňuje v bláznivé panoptikum, kde se ztřeštěné události střídají s rychlostí scén v němé grotesce. Kdo si například dnes ještě vzpomene na divoký rej v týdnu před vánocemi?

Tak ve středu se zdál k neuvěření objev soudu, že poslanci Bárta a Škárka jsou vlastně nevinní, ale už ve čtvrtek všichni zírali na konec ministerského účinkování Karolíny Peake. Kdyby v pátek na to skončil svět, snad nikdo by tím nemohl být překvapený méně než Češi.

Ovšem popeláři ještě ani nestihli odklidit výsledky závěrečné fáze ohromných přesunů hmoty, v něž se v moderní době proměnily české vánoce, a Karolína Peake už zjistila, že vlastně přece jenom chce být nosníkem vlády. Její místo by totiž nejspíše obsadili poslanci Bárta se Škárkou, kteří nejenže jsou už zase nevinní, ale jen nastal nový rok, ukázalo se, že by byli beztak i amnestovaní. Komu by se stýskalo po České sodě, když máme Pražský hrad.

Bylo osmidenní ministrování Karolíny Peake a její následný jo-jo efekt dosavadním dnem Nečasovy éry? Bráno z nadhledu asi ne — proč by zrovna ona měla překonat jmenování korupčníka Pavla Drobila vrchním ideologem ODS, zkorumpování poslance Tluchoře a spol., schvalování zákonů s účastí usvědčeného zločince Pekárka, Johnovo zatýkání tramvaje, nahrávky Kristýny Kočí, několikaměsíční předsmrtné křeče Josefa Dobeše, vydávání Vlasty Parkanové, či patafyzické jmenování Romana Jocha poradcem pro lidská práva?

Karolíně Peake lze přičíst k dobru, že za osm dní pravděpodobně nestihla nic ukradnout, odklonit, ani ozvučit, takže na rozdíl od velké většiny svých předchůdců neodchází z vlády s puncem člověka, který se účastnil organizovaného zločinu, v nějž se vláda Petra Nečase průběžně proměnila. Její hanba spočívá pouze v tom, že se této vlády vůbec účastnila. A ani ta už dnes není malá.

Jednou to bude zapotřebí, ale v tuto chvíli nemá valného smyslu sestavovat přehled všech případů, jimiž se členové Nečasovy vlády provinili proti elementárním zásadám demokratické politické kultury, ba dokonce proti právnímu řádu. Pokud se podaří vůči aspoň některým členům současné vlády za jejich počínání v souladu s platnými normami vyvozovat i kriminální odpovědnost, bude to jedině dobře, ale jistě to nepůjde snadno, jelikož je bohužel zjevné, že sněť organizovaného zločinu zasáhla nejen exekutivní a legislativní složku státní moci, nýbrž v nemalé míře též policii a justici.

Náprava nebude snadná. Abychom se o ni ale vůbec mohli s nadějí na úspěch pokusit, je třeba vyjít z důkladné analýzy příčin, jež nás na dnešní scestí přivedly. Od roku 2006 se tu vystřídaly dvě politické vlády vedené ODS, obnášející celkem šest koaličních subjektů, z nichž ten poslední, LIDEM, přímo na parlamentní půdě vznikl. Protočilo se v nich několik desítek ministrů.

Jednou z mála stálic mezi nimi, byť i on stihl zastupovat dvě různé strany, je Karel Schwarzenberg.

Karel Schwarzenberg už nezosobňuje nic dobrého

Aktuální definice politika Karla Schwarzenberga je tato: je předsedou koaliční strany TOP 09 a členem nejhorší vlády v živé paměti. Kdyby z ní býval z vlastní vůle odešel — a příležitostí k tomu byly přehršle — dnes by zajisté v prezidentské volbě, navzdory všem tak jako tak platným legitimním výhradám, patřil mezi přitažlivé možnosti pro leckterého neutrála.

Řadu podstatných předpokladů k výkonu funkce prezidenta má. Jenomže příslušnost k vládě Petra Nečase by ho v očích každého soudného člověka měla z úvah vylučovat. Vzhledem k vývoji české společnosti, jejž na podzim dost výmluvně ilustroval výsledek krajských a senátních voleb, snad ani nemá kudy do druhého kola volby proklouznout.

Pokud jde o celkový charakter Nečasovy vlády, pak věřit ještě dnes, že se při jejích poklescích jedná o opakovaná selhání lidského faktoru, a nikoli o debakl určité metody, je stejně pošetilé jako bylo v osmdesátých letech věřit v možnou reformu sovětského modelu socialismu. To, co nám tu před očima v tragikomických záškubech kolabuje, je rovněž jeden konkrétní politický model: česká tržní demokracie. Amnestovat lze mnohé jeho typické protagonisty, systém sám už jistě ne.

Na počátku tohoto našeho nepodařeného pokusu o demokracii stála víra, stejně tak pošetilá jako dogmatická, že čím větší prostor k řízení společnosti se přenechá trhu a čím menší si zachová stát, tím lépe. Ve skutečnosti ovšem z této premisy vyrostl gaunerský režim, v němž si silou peněz lze vynutit prakticky cokoli.

V české tržní demokracii se obchoduje s poslaneckými mandáty, s rozhodnutími všech složek a stupňů státní moci, s mediálními obsahy, s univerzitními tituly, s prezidentskými milostmi. Bůh ví, anebo spíše čert, zda i ona amnestie neměla svou cenu.

Václav Klaus je onomu politickému systému strůjcem a patronem, Roman Janoušek či amnestovaný Pitr jsou jeho zosobněním. A Karel Schwarzenberg je jeho maskotem, který mu dodává poslední odlesky legitimity. Jakkoli se mnozí mohou při té představě ošívat, fakta jsou neúprosná.

Začít je třeba tím, že jako poslední jakž takž respektovaný člen stávající vlády, Karel Schwarzenberg vždy ochotně a rozšafně vysvětlí, že „jinak to nejde“; tu vyloží, že u armádních zakázek prostě bývá „vývar“, tu zase, že občas je prostě nutné podlehnout vydírání a neposlušným poslancům rozdat „trafiky“.

Vláda Petra Nečase sama sebe ověsila cedulkou „protikorupční“, což dnes zní jak hodně laciný vtip ze satirického pořadu. Budoucí historik ji patrně popíše jinak: jako vládu brutálně asociální, barbarsky antiekologickou, a ve svém pohrdání vůlí občanů i elementárními procedurami veřejné správy taktéž jako vládu vyloženě protidemokratickou.

Možná o tom ani on sám neví, rozhodně se chová, jako by to nevěděl, ale Karel Schwarzenberg je v této vládě předsedou jedné z koaličních stran. Ministři Drábek a Besser či ministryně Hanáková to všechno byli či jsou především Schwarzenbergovi, nikoli Nečasovi ministři.

Nejde ale jen o velký díl jeho spoluodpovědnosti za charakter vlády jako celku. Karel Schwarzenberg závažně selhává i ve správě svého vlastního resortu. Ve věci našeho postavení v Evropské unii ustoupil Klausovi s Nečasem, takže nese osobní odpovědnost za to, že se ocitáme v izolaci. Je rovněž podepsán pod tím, že jsme se ve světě ocitli v sousedství nejkomičtějších amerických satelitů.

Jeho slabost a nekompetence vedla k hrubé a přitom nepromyšlené devastaci českého zahraničního zastoupení včetně likvidace odvěkých opěrných bodů, v nichž jsme měli ambasády nepřetržitě od vzniku Československa. A všechno to vandalské ničení diplomacie přitom ani nepřineslo kloudný ekonomický užitek, jímž se zdůvodňovalo.

Jak je možné, že člověk pošpiněný účastí v této trapné vládě a s tak špatnými výsledky ve správě svého resortu, jako je Karel Schwarzenberg, se může v prezidentské volbě těšit podpoře tolika v jiných ohledech vcelku úctyhodných lidí? Verdikt je bohužel krutý a nemá smysl dlouho obcházet kolem horké kaše: podstatná část české liberální inteligence setrvává v zajetí předsudků, ideologické indoktrinace, a trpí povážlivým deficitem politického myšlení.

Pravicová liberální inteligence: spolehlivý spojenec zmaru

Opravdu bychom rádi věděli, jak si to všichni vzácní lidé, kteří podepsali výzvu za zvolení Karla Schwarzenberga, představují. Kdyby se nakrásně Schwarzenberg stal prezidentem, proč by měl být v novém úřadě lepším, než jakým je ministrem zahraničních věcí? Proč by lidé, jimž svěří důležité posty, měli být kompetentnější, nežli byli Besser, Drábek či Hanáková? Anebo úplně nejnemilosrdnější otázka: je-li dnes maskotem Kalouskovi, komu by byl maskotem na Hradě?

Příchylnost českomoravského pravicového liberálního salónu ke Karlu Schwarzenbergovi nelze zdůvodnit ani nedostatkem jiných možností. Chápeme, že k takové velkorysosti, aby podpořil Jiřího Dienstbiera, zatím český čtenář Respektu, natožpak MFD, nevyspěl.

Řekne se „socan“ a českomoravský liberál se pokřižuje, řekne se „šel si pro podporu ke komunistům“, a českomoravský liberál odříká dvakrát zdrávas a třikrát otčenáš. Je to ostatně další smrtelný záškub kočičím životem obdařeného antikomunistického kýče, který naše přátele, na podzim ještě mudrující „Tak asi Fischera, ne?“, nyní donutil houfovat se za někým jiným.

Proč ale tato virtuální manifestace za morální čistotu prezidentského stolce přehlédla Táňu Fischerovou, anebo i Zuzanu Roithovou, lze sice zdůvodnit a pochopit, ale přijmout jen stěží. Obě kandidátky, jakkoli nejsou opentleny postmoderním aristokratickým kýčem (v tom má Jiří Menzel pravdu!), mají o tolik šlechetnější a obecně přijatelnější politický profil, že sama jejich přítomnost v poli kandidátů usvědčuje apel za volbu Schwarzenberga z nepromyšlené stádnosti, ba z pokrytectví.

Není-li volba Karla Schwarzenberga v žádném myslitelném významu volbou věcně či morálně správnou, jak se nám nyní pokoušejí jeho příznivci sugerovat, není tedy nakonec alespoň volbou politicky racionální? No dobrá, tak se na chvilku oddejme šálivé iluzi, že by odliv voličů od Jana Fischera ke Karlu Schwarzenbergovi byl nakonec přece jen natolik masivní, aby se s Milošem Zemanem utkal ve druhém kole překvapivě právě on.

Co by se dělo pak? Přemýšlel o tom aspoň chvilku někdo z těch, kdo podepsali výzvu za zvolení Schwarzenberga prezidentem? Nejde vůbec o to, jak bychom se v takto strašlivém dilematu rozhodovali my. Podstatné je, jak by se asi mohla rozhodnout zdaleka nejmohutnější nynější česká politická síla, jíž je sociální demokracie a masa jejích voličů. Hlasovali by pro ministra Nečasovy vlády, pro předsedu TOP 09, pro Kalouskova maskota?

Ovšemže by se našli na levici i takoví; bylo by nás ale tak do mariáše.

Nevyzývejme kandidáty k odstoupení, není to fér; mluvme k voličům

Pocit smutku a studu nevzbuzuje jen náhlé volání po zvolení Karla Schwarzenberga, stejně tak zbrklé jako marné. Fascinující směsí těch nejlepších úmyslů a politováníhodného nedostatku politického myšlení vyniká i po internetu šířená výzva intelektuála Martina Putny, v níž nabádá šestici prezidentských kandidátů, jež označuje za úctyhodné, aby se domluvili a vesměs se vzdali své kandidatury ve prospěch jednoho z nich, podle kréda moudřejší ustoupí.

Pomiňme nyní, že nejméně o třech jménech v Putnově seznamu — o Franzovi, Schwarzenbergovi a Sobotkovi — lze mít z dobrých důvodů pochyby. A soustřeďme se čistě na poměrně elementární politický mechanismus, jímž je přijetí kandidatury. Každý, kdo projde určitou nominační procedurou, bere na svá bedra závazek loajality vůči lidem, kteří ho v jeho snaze nominaci získat podporovali.

Bylo by nemyslitelnou zradou vůči všem dobrovolníkům, aktivistům i spojencům z politické soutěže odejít. Táňa Fischerová či Vladimír Franz si ani nemají jak ověřit, zda by si jejich sympatizanti nakonec přece jen nepřáli, aby ve jménu lepší konstelace pro druhé kolo volby, než je opravdu kruté dilema Fischer versus Zeman, nepodpořili někoho z ostatních kandidátů.

V případě Karla Schwarzenberga, Přemysla Sobotky, Zuzany Roithové a Jiřího Dienstbiera by takový krok připadal v úvahu jedině a pouze tehdy, pokud by se k němu propracovala strana, která daného kandidáta nominovala. Ovšem představa, kterak se TOP 09, KDU-ČSL, ODS a ČSSD shodují na jednom společném kandidátovi je tak senzační a nechutná současně, že snad ani nemůže být myšlena vážně.

A pokud budeme uvažovat individuálně, pak máme parametry situace, pokud vůbec možno, ještě mnohem nerealističtější. Jak by strana, která by nyní obchodovala se svým kandidátem, mohla chtít, aby za ni v budoucnu ještě někdy někdo vážně kandidoval? A naopak, jak by se mohl kandidát, který by rezignoval z vlastní vůle, ještě někdy v budoucnu o cokoli ve své straně ucházet?

Předpokladem Putnovy výzvy je tak ostentativní nezájem o reálné mechanismy a zákonitosti politických dějů, že kdyby se jeho pronikavý kritický duch s podobnou přehlíživostí k zákonům oboru setkal v literatuře, otřepal by se odporem. Tak se zkrátka věci v politice nedějí a ani se dít nemohou. Což není špatně.

Téma je nutné uchopit z úplně jiného konce: z rozvahy, kdo z oné šestice — budiž — přijatelných kandidátů má kloudnou šanci se do tandemu Zeman-Fischer prolomit? Při jakkoli velkorysé, ale přitom realisticky vedené úvaze těžko zůstanou více nežli dva, Schwarzenberg a Dienstbier. Mezi nimi je pak zapotřebí vybírat jednak podle toho, čí šance jsou vyšší, a jednak podle toho, kdo z nich může v druhém kole opravdu zvítězit.

Je prakticky vyloučené, aby si česká společnost dnes zvolila prezidentem ministra stávající vlády. Mobilizace ve prospěch Schwarzenberga má ale jiný druhotný efekt: nepochybně sráží dolů podporu Fischera. Ostatně Schwarzenbergovi sympatizanti jistě nepředpokládají, že by jejich favorit mohl do druhého kola proklouznout na úkor Miloše Zemana.

Zde nelze obejít krajně nepříjemnou otázku, proč se Jiřímu Dienstbierovi nedaří a zřejmě nepodaří obdobně přemoci Miloše Zemana již před prvním kolem. Na vině je jistě intrikánství sociálních demokratů i mohutný nepoměr v prostředcích na kampaň. Přesto nelze zastírat, že i tak měla být mnohem čipernější.

Ale nemalou váhu má i podivuhodný paradox: Dienstbiera nepodpořili s potřebnou vehemencí komunisté, ale spousty jeho přirozených voličů za ním nyní nestojí právě s argumentem, že „jej podporují komunisté“. Můžeme tomuto fenoménu říkat třeba Filipova podpora podle vzoru Pyrrhovo vítězství.

Shrnuto a podtrženo: do druhého kola míří Miloš Zeman s jedním z trojice Dienstbier, Fischer, Schwarzenberg. Vzhledem ke struktuře svého politického zázemí a podpory mají právě v tomto pořadí šance v druhém kole proti Zemanovi uspět.

Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová — každá ze tří kandidatur je v řadě ohledů hodnotná a už nyní pamětihodná. Po nikom z nich nemůže nikdo soudný žádat, aby se nyní svého úsilí zřekl. Ale jejich potenciální voliči, a právě oni, se musí sami dobře rozmyslet, co svým hlasem chtějí sdělit a před jakou volbou chtějí 25. a 26. ledna stát.

A nakonec ještě jedna věc. Až se usadí prach po spoušti, kterou tu za sebou zanechá Klausova éra na Hradě a dvě vlády pravice, až se začneme vzpamatovávat z krachu českého modelu tržní demokracie a budeme se rozhlížet co dál, pak budeme především potřebovat nějaký společný základ, na němž se co největší díl kladných sil a struktur, jež se tu uchovaly anebo se nově rodí, dokáže sjednotit. Ať se to českomoravské liberální inteligenci líbí nebo ne, naší nejlepší šancí je pokusit se propojit vlastní humanitně demokratickou tradici se současnou sociálně a ekologicky inspirovanou emancipační tendencí v Evropě.

Karel Schwarzenberg, pokud vůbec kdy mohl, toto dnes již nezastupuje, svůj kredit spotřeboval vysedáváním u stolu s Nečasem, Kalouskem a spol. Volba Jana Fischera či Miloše Zemana by byla výrazem hloubky naší dezorientace a tápání.