Pouštět se do úvah o tom, v čem spočívá specifičnost a identifikovatelnost Jana Fischera, je úkol věru nelehký, což samo o sobě říká mnoho. Samotná potíž takovéto úvahy spočívá v tom, že je uzavřena už na začátku — Jan Fischer v ničem specifický není, a právě to je odpověď.

Pokud bychom chtěli parafrázovat Wittgensteina, řekli bychom přibližně: „Řešení problému identity Fischera pozorujeme na tom, že tento problém zmizí. Není toto důvodem, proč lidé, jimž se identita Fischera stala po dlouhých pochybách jasnou, nedokáží říci, v čem tato identita spočívá?“ Budu tedy poněkud stručný.

Fischer představuje neutrální půdu, čistou neutralitu, politickou nirvánu a přesně v tom spočívá jeho síla, které si ovšem, zdá se, není úplně vědom. Předpokládá, že mu bude svědčit intenzivně vedená kampaň připomínající neustále jeho jméno a program, který se snaží více a více vyostřovat do podoby přítomnosti názoru, který bychom snad mohli pojmenovat jako radikální centrismus.

Jedná se o flexibilní catch-all změť slušnosti a chirurgické práce nalézání názorů, které budou rezonovat v jedné části voličstva, aniž by odpudily druhou. Samozřejmě mu jistá část populace bude vytýkat právě třeba to, že „nemá názor“, a tedy vzniká potřeba dávat na vědomí veřejnosti, že Jan Fischer má vytříbené a jasné postoje. Ovšem ne zase moc, protože by to mohlo odradit druhé, kteří si přejí svého neutrála.

Fischer tak možná nemá ani jasný názor na to, jestli má mít jasný názor.