Pouštět se do úvah o tom, v čem spočívá specifičnost a identifikovatelnost Jana Fischera, je úkol věru nelehký, což samo o sobě říká mnoho. Samotná potíž takovéto úvahy spočívá v tom, že je uzavřena už na začátku — Jan Fischer v ničem specifický není, a právě to je odpověď.

Pokud bychom chtěli parafrázovat Wittgensteina, řekli bychom přibližně: „Řešení problému identity Fischera pozorujeme na tom, že tento problém zmizí. Není toto důvodem, proč lidé, jimž se identita Fischera stala po dlouhých pochybách jasnou, nedokáží říci, v čem tato identita spočívá?“ Budu tedy poněkud stručný.

Fischer představuje neutrální půdu, čistou neutralitu, politickou nirvánu a přesně v tom spočívá jeho síla, které si ovšem, zdá se, není úplně vědom. Předpokládá, že mu bude svědčit intenzivně vedená kampaň připomínající neustále jeho jméno a program, který se snaží více a více vyostřovat do podoby přítomnosti názoru, který bychom snad mohli pojmenovat jako radikální centrismus.

Jedná se o flexibilní catch-all změť slušnosti a chirurgické práce nalézání názorů, které budou rezonovat v jedné části voličstva, aniž by odpudily druhou. Samozřejmě mu jistá část populace bude vytýkat právě třeba to, že „nemá názor“, a tedy vzniká potřeba dávat na vědomí veřejnosti, že Jan Fischer má vytříbené a jasné postoje. Ovšem ne zase moc, protože by to mohlo odradit druhé, kteří si přejí svého neutrála.

Fischer tak možná nemá ani jasný názor na to, jestli má mít jasný názor.

To je ovšem druhý aspekt Fischerovy depolitizované vyvanutosti — postoj střízlivého technokrata, který se ztrácí ve hře zvané technologie moci, kterou neovládá ani zdaleka tak mistrně jako jeho soupeř z předvolebních průzkumů. Nebo poněkud eufemisticky bychom mohli říci, že prostě dostatečně neovládá politické řemeslo.

Na druhou stranu — jeho situace je nelehká v tom, že jeho úspěch do značné míry stojí na jeho nevýraznosti. Pokud nemá být zapomenut, musí se připomínat, pokud se ale bude připomínat, existuje nebezpečí, že se stane příliš výrazným a ztratí tak mnoho ze svého kouzla nevýraznosti.

Kouzlo nevýraznosti spočívá v tom, že to jediné, co je výrazné v politice současné vlády, jsou negativa: korupce, asociálnost a ekonomické diletantství. Na tyto problémy nabízí Fischer tři řešení: slušnost, reformní umírněnost a technokraticky pojatou odbornost.

Jako technokrat by byl Jan Fischer pokračováním Klause jinými prostředky (i když možná nikoli v takové intenzitě) a jako nulový bod pokračováním Nečase jinými prostředky (v intenzitě patrně ještě větší).

Bída kariérismu

Souhlasím s Václavem Bělohradským, když tvrdí, že charakterem české společnosti je formovat opozici vůči politice namísto formování politické opozice. Stabilní předvolební podpora pro Fischera je toho důkazem. Podpora Fischera není v posledku nic jiného, než podpora depolitizace politického prostoru.

Bombardováni političnem ve velmi vulgární podobě chceme vyvanout do bodu nula, kdy bude nejvyšším ústavním činitelem prázdno, které nás alespoň nebude obtěžovat svými, byť i jen diskursivními, nároky. Bude klid a ticho po pěšině a my budeme mít možnost zalézt zpátky do svých ulit každodenního obstarávání svých soukromých životů. Jaký kandidát ale bude výsledkem takového postoje? Trojjediná kombinace Nečase, Klause a oportunismu.

Zatímco je Fischerovi občasně vyčítána jeho minulost v KSČ, je kritika zpravidla kladena z důvodů ideových (komunismus je ve své podstatě zlo) nebo morálních (reálný socialismus byl zlo a kdo na něm participoval, nemá v demokratické politice co dělat).

V osmdesátých letech ale do KSČ vstupovali lidé obvykle z jiných důvodů, než ze svého přesvědčení. Důvody byly podstatně pragmatičtější. Patrně stejné důvody jako dnes, systém nesystém. Někteří když vidí žebřík, tak po něm prostě musí vystoupat, co nejvíce to jde. Od toho žebříky přece jsou.

Na videu, kde Fischer shazuje ze stolu otázku po tom, jak je možné, že má k dispozici devadesátiprocentní slevy na inzerci pro svou kampaň, praví, že je to docela normální způsob fungování konkurence — pro ty, co ještě nepochopili, že žijeme v tržní ekonomice.

A pro ty, co ještě nepochopili, že žijeme i v tržní politice, má kandidát Fischer další zprávu — politika se řídí i strukturou nabídky a poptávky, přičemž pro politika Fischerova typu je cílem kandidátského úsilí jediné: vystihnout místo střetu křivek nabídky a poptávky a zjistit tak optimální politickou polohu.

To už ale do titulků novinové inzerce nepatří. Ani zadarmo.