Dnes se uzavírá přípravná část prezidentské předvolební kampaně. Dvacet poslanců, deset senátorů nebo navrhující občan s peticí 50 tisíc občanů odevzdávají na Ministerstvo vnitra kandidátní listinu s údaji dokládajícími způsobilost kandidáta a ministerstvo zahajuje proces registrace. Po týdnu rozhodne, kdo je registrován a kdo odmítnut, a pokud nebude toto jeho rozhodnutí napadeno u Nejvyššího správního soudu a dále přezkoumáváno, nastane ostrá část kampaně, kdy už bude jasno, mezi kým se budeme rozhodovat v prvním a velmi pravděpodobně i ve druhém kole volby v lednu.

Sestavil jsem si provizorní žebříček, na němž na nejvyšším místě je kandidát, o kterém je už teď zřejmé, že podporu získal a na dalších místech jsou možní kandidáti, pro které bych byl ochoten hlasovat ve druhém kole, kdyby se do něj „můj“ kandidát nedostal. Na nižších příčkách bez ohledu na již jistou nebo zatím nejasnou podporu zákonodárců nebo ostatních občanů jsou ti, kterým v žádném případě nedám hlas. Pokud mne nepřiměje taktická úvaha jít do druhého kola a podpořit špatného kandidáta proti kandidátovi katastrofálnímu a zcela nepřijatelnému, patrně do druhého kola nepůjdu a špatným kandidátům hlas nedám.

Poslední krajské a senátní volby ukázaly, jak nespolehlivé jsou průzkumy volebních preferencí. Můžeme se dohadovat, že jsou nespolehlivé jejich metody a můžeme vyslovit i podezření, že některé agentury chtějí výsledek volby spíše ovlivnit než předpovědět. S jistou rezervou proto berme odhad, že do druhého kola postoupí Jan Fischer a Miloš Zeman. Z neformálních debat si pamatuji argumenty pro jednoho nebo pro druhého, které jsem sám zvažoval.

Zeman se prezentuje jako autentická levice. Předkládá sociálně demokratická řešení a ujišťuje nás, že on je na rozdíl od sociálních demokratů prosadí. Pro Fischera mluví to, že se statečně přihlásil v naší rasově a nábožensky nesnášenlivé společnosti v době, kdy byl předsedou úřednické vlády, ke své židovské příslušnosti, že hájil zájmy různých menšin a že jím řízený státní aparát důsledně stíhal rasistické a fašistické delikty.

Můžeme uvěřit ujištění šéfa české pobočky Lukoilu Martina Nejedlého, že Zemanovu prezidentskou kampaň nefinancuje tento ruský ropný gigant, ale že darem ve výši několika set tisíc korun přispěl sám z vlastních prostředků Nejedlý. Nemohou nám však uniknout veřejně vyslovované urážky Miloše Zemana na adresu islámu. Krajně nesnášenlivé Zemanovo výrazivo použité vůči tomuto původem arabskému náboženství silně připomíná nenávistné projevy k jinému, též semitskému etnickému a náboženskému společenství, totiž k Židům ze strany nacistů.

Na mezinárodní konferenci Evropa sjednocená a svobodná se o islámu vyslovil takto: Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog. Zdá se, že se tím dostává do kolize s § 355 trestního zákona, kde se mimo jiné říká: Kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Dvě podoby antisemitismu, antijudaismus a antiislamismus mají stejné nacionalistické a populistické podhoubí. Miloš Zeman s tímto agresivním postojem nahrávajícím možnému budoucímu velkému civilizačnímu konfliktu je nevolitelný.

Jan Fischer se veřejně hlásí k tomu, že jeho kampaň financuje Tomáš Chrenek. Nikdo nedementoval zprávu médií z konce července, že tento privatizátor severomoravských a slezských nemocnic věnoval na Fischerovu prezidentskou kampaň devět milionů korun. Nedávno přinesly sdělovací prostředky Fischerovo vyjádření, že penzijní reforma spojovaná s ministrem Kalouskem je příliš měkká. Vyslovil se tak navzdory tomu, že zařadil do své kampaně výstižný výrok režiséra Zdeňka Trošky: Tato vláda je nejasociálnější ze všech, které jsme měli od druhé světové války. Kampaň pro Fischera se dostává do rozporu sama se sebou. Spoléhá se kandidát na to, že každý si přečte to, co v kampani chce vidět, a přehlédne opak?

Stejně do rozporu se sebou se Fischer dostává sdělením, že by jako prezident neakceptoval vládu s účastí nebo podporou komunistů. Ač byl sám členem KSČ v období a v situaci, kdy lze předpokládat zištný motiv, a opustil ji, až když byla na konci roku 1989 poražena, označil nástupnickou KSČM za extremistickou. S vlastním členstvím ve zřejmě tedy extremistické organizaci se budoucí možný vrchní velitel ozbrojených sil České republiky, tedy i armády, policie a tajných služeb, nikdy nevyrovnal.

Záhy uvidíme, jak úspěšná ve sbírání podpůrných petičních hlasů byla další zatímní kandidátka Táňa Fischerová. Byl jsem vděčný za příležitost podporovat ji při volbě do senátu před šesti lety, kdy se v jednom z pražských obvodů umístila ve druhém kole se zaokrouhleně 40 procenty hlasů za vítěznou Danielou Filipiovou. Mám ji tentokrát ve svém žebříčku vysoko, i když nakonec po debatách se soudnými přáteli a po vlastní úvaze není mou kandidátkou pro první kolo. Sama připouští možnost, že neshromáždí dostatek podpisů a pokud ano, že se nepropracuje do druhého kola, kde bych ji podpořil např. proti Fischerovi nebo Zemanovi.

Vyslovila se, že vnáší do předvolební kampaně nová témata. Činí to zřejmě při setkáních s voliči, to jsem neměl příležitost zjistit. Rozhodně však je jejím politickým manifestem kniha koncipovaná ještě před ohlášením prezidentské kandidatury, která se teď vhodně objevuje v knihkupectvích. Jsou to rozhovory Radomila Hradila s Táňou Fischerovou pod názvem Láska nevládne, láska tvoří s podtitulem Hledání cest k proměně společnosti (Hranice, Fabula, 2012).

Hned první větou v kapitole Nemoc současného systému nahrává Hradil Fischerové na smeč: Všeobecné znechucení politikou je čím dál více patrné. Na druhý Hradilův vstup Fischerová přichází s tvrdou diagnózou současnosti: Ve společnosti, která je postavena na soutěži každého s každým, se nutně začnou vylupovat ty nejhorší vlastnosti člověka, protože jsou nejen žádány, ale dokonce vyhlášeny za jedinou cestu k úspěchu nebo přežití. Jakýkoli náznak soudržnosti je likvidován, a kdo tato pravidla nepřijme, jde ke dnu.

Když jsem r. 2006 mluvil s Fischerovou, zaujala mne tím, že nechtěla vést kampaň proti žádnému ze svých protikandidátů. Na každém byla ochotna, a to zrovna po čtyřech létech strávených v parlamentních lavicích, vidět něco dobrého. Chtěla postupovat spíše s nimi. Po dalších šesti letech už nezůstává nit suchá na žádném ze stoupenců jiných politických směrů nalevo i napravo od hypotetického zdravého středu. Zřejmě je to znechucení politikou po nasbírání dalších zkušeností. Kdyby u toho zůstalo, bylo by to smutné. Fischerová společně s Hradilem nabízejí v knize po nemilosrdné diagnóze milosrdnou terapii a nadějnou prognózu.

Fischerová objevila jako inspiraci obraz trojčlenného sociálního organismu, se kterým zřejmě poprvé přišel asi před stoletím Rudolf Steiner. To umožňuje překonat tendenci politiky pouze umravňovat. Mám na mysli nešťastné havlovské dědictví politického moralismu. V jeho smyslu sám jsem vždy měřítkem mravnosti a věci veřejné se změní tím, že budu jiným, údajně méně morálním kázat, jak se mají chovat. V pojetí trojčlennosti nejde o únik od ekonomiky a politiky do spirituality a morálky.

Hradil na s. 161 říká: V sociálním organismu však nejde o prvenství, nýbrž o vzájemnost — ekonomika, stejně jako kultura a jako právní život včetně politiky v něm mají své nezastupitelné místo a všechny tři sféry musí mít nezbytnou míru autonomie a zároveň se musí v nezbytné míře prolínat a vzájemně se nejen doplňovat a obohacovat, ale vůbec i vzájemně umožňovat svou existenci.

Duch v tomto pojetí, tedy v sociálním vyjádření kultura a spiritualita jsou prostorem svobody, v oblasti právní a politické má platit především rovnost a v ekonomické se musí prosazovat solidarita. Když se totéž najde v programu Socialistické internacionály, jsou to prý prázdné fráze. Socialistům se připíše, aniž by se jich kdo zeptal, že neuznávají existenci ničeho duchovního a božského (s. 86 — 89).

Mé osobní zkušenosti se sociálně demokratickými politiky to nepotvrzují. Jsou si vědomi provázanosti ekonomické, politické a kulturní oblasti života. Ano, je v jejich prostředí co napravovat a s čím vést zápas, ale děje se to uprostřed reálného politického dění. Východiskem pro nápravu poměrů není totální odsouzení všeho a všech, ale spíše objevení a podpora všeho, co je kde dobrého.

Ať Fischerová v dalším procesu prezidentských voleb bude dál postupovat jakkoli, podařilo se jí to, co si stanovila, snad jako minimum. Vnáší do politické rozpravy mimo jiné téma rovnováhy volnosti s rovností a bratrstvím. Úkolem prezidenta není zajišťovat fiskální politiku, podporovat podnikání a řešit stranické rozepře. Na příkladu protichůdného ideového působení Václava Havla a Václava Klause na českou veřejnost v jejich prezidentských epochách je zřejmé, že prezident vnáší do veřejného života témata a podporuje vize, postoje a hodnoty. Nemá-li česká prezidentská funkce být zcela vyprázdněná a zmařená, bude třeba navázat na dobré Havlovo dědictví a napravit, co pokazil, třeba s využitím podnětů Táni Fischerové, a bude třeba rychle zapomenout na otřesné a zahanbující dědictví jeho nástupce.