Zažít upřímnou a nefalšovanou radost z události na naší politické scéně je rarita, pro niž nenacházím srovnání. A přesto jsem ji uplynulý týden zažil. To když Táňa Fischerová vyhlásila svoji kandidaturu na úřad české prezidentky. A aby ta radost byla něčím vyvážena, nestačil jsem se divit, kolik nevole tato zpráva vzbudila u lidí, od nichž bych bezmála právem očekával opak.

Charakterizovat Táňu Fischerovou a brát v počet její úsilí o nápravu české společnosti je pro lidi, jejichž srdce bije pro druhé, nošením dříví do lesa. Pro ostatní, bohužel, skoro marnost. Vystačme si s tím, že Táňa Fischerová je statečný a vzácně charakterově čistý člověk, který se v politice i veřejném prostoru aktivně pohybuje snad po celá polistopadová léta. Je rovněž člověkem duchovním, což si dovoluji považovat za podmínku pro veřejné působení nutnou. Existuje snad ještě nějaký důležitější charakterový rys, jímž by měl zastánce prezidentského úřadu být vybaven? Myslím, že ne.

A přesto, jako by toto vše bylo málo. Málo pro ty, kteří jsou se stavem české společnosti a jejího směřování hluboce nespokojeni a sotva je lze podezřívat z neinformovanosti. Je tu ve hře snad jakési neporozumění, údiv nad odvahou jednoho ze svých, nebo snad intelektuálská pýcha, jíž je nejlépe, když může s něčím nesouhlasit?

Táňa Fischerová, jak se ostatně sama vyjádřila, je kandidátkou občanské společnosti. Co je vlastně občanská společnost? Je to společnost všech občanů, anebo jenom některých? Byla-li by to společnost všech občanů, pak je výraz občanská společnost nadbytečný. Nadto by byli kandidáty za občanskou společnost úplně všichni uchazeči a sousloví občanská společnost by neznamenalo žádnou odlišnost.

Z toho, jak je výraz již delší dobu užíván, je však zřejmé, že jde o občany, kteří se vědomě a hlavně nezištně zajímají o veřejné věci. Podstatné je, že tento zájem nepodmiňují členstvím v politických stranách. Vzhledem k tomu, že naše parlamentní strany mají v součtu 170 tisíc členů (1,7 % obyvatel při trvale sestupném trendu), přičemž drtivá většina z nich hraje roli pouhého křoví, je jasné, že mají-li občané při řízení státu uplatňovat svoji vůli, může být politické stranictví pouze jednou z možností, jak se občansky projevovat. Protože důvěra ve schopnost stran spravovat zájmy občanů všude na Západě klesá, je stále zřejmější, že se občanský princip, jenž má charakter hnutí s důrazem na prvky přímé demokracie, postupně stává hybnou silou společnosti.

Hnutí jako Proalt, Alternativa zdola a mnohá další svojí životaschopností, která se tolik liší od jepičích životů někdejších Impuls 99 či Děkujeme odejděte, jsou důkazem, že občanská společnost už u nás existuje. Táňa Fischerová, jejíž podpis u výzev k občanské kuráži nikdy nechyběl, je reprezentantkou lidí nezávislých, kriticky přemýšlejících, lidí dobré vůle, zkrátka lidí obdařených občanskými ctnostmi par excelence.

Protože Táňa Fischerová, podobně jako Václav Havel, vyzdvihovala vždy důstojnost a nedotknutelnost člověka nad nároky moci, bývá povrchními pozorovateli k Václavu Havlovi přirovnávána, a tudíž předurčena k politické nepoužitelnosti. Tak především: být spojován s Václavem Havlem není žádná ostuda. Václav Havel není viníkem rozkladu české společnosti. Nebyl to on, kdo jí vtiskl destruktivního ducha peněz v první řadě a nebyl to ani on, na rozdíl od většiny svých souputníků, kdo majetkovým lákadlům propadl. Lze mu snad jedině vytknout neochotu přetavit svůj výjimečný společenský kredit v politickou sílu, toť vše.

Přesto Táňa Fischerová není druhým Václavem Havlem. Už proto ne, že její sociální cítění, křesťanský mravní étos a kritický postoj vůči kapitalismu ji od pomyslných brýlí, skrze něž se Václav Havel na svět díval, podstatně liší. Působení Táni Fischerové na postu prezidenta by se od toho Havlova lišilo už proto, že by vstupovala do úřadu v situaci, která je s rokem 1989 a vším, čím byla havlovská léta utvářena, naprosto nesrovnatelná. Navíc o pevnosti charakteru Táni Fischerové nelze mít nejmenších pochyb.

Je s podivem, jak málo lidí — těch, kteří stranictví sice nijak neholdují, avšak občanský princip je nechává lhostejnými — Táňu Fischerovou hlouběji zná. Mají ji za hodnou tetičku z Adventních koncertů a snad ještě tak trochu za bezvýznamnou a utopickou političku. Jak smutné. Přitom byla poslankyní Parlamentu ČR, je předsedkyní politické strany Klíčové hnutí, na ČRO 2 je možno ji pravidelně, i když zřídka, slyšet v pořadu „Jak to vidí“ a je přispěvatelkou do Deníku Referendum. Netřeba zdůrazňovat, že její články na Referendu i na stránkách jejího Klíčového hnutí jsou nejen kritické k současnému stavu společnosti, ale ukazují i cestu k nápravě. Sám jsem měl dvakrát možnost s Táňou Fischerovou mluvit. Jednou na Pražském arcibiskupství při příležitosti vystoupení francouzského komisaře Rady Evropy pro sociální otázky a jednou při protestním shromáždění Proaltu na náměstí Republiky. Dojem, jímž na mne do té doby výhradně z medií a svých článků zapůsobila, se mi více než potvrdil. Táňa Fischerová je tím, čím by prezident, jehož symbolický význam je nemalý, měl být: mravně integrovanou osobností a občanským vzorem.

Žádné dobro se neprosadí bez jednotné vůle dostatečného počtu občanů. Pokud ti, kteří jsou současným stavem znepokojeni a přejí si zásadní změnu, budou na kandidátech, kteří svojí integritou žádoucí změnu zosobňují, hledat důvody, jak je odmítnout, zvítězí nakonec ti, kteří budou především jednotní. Jak známo, tam, kde jsou ideály obhajovány namyšlenými a neústupnými vyznavači vlastních pravd, jsou spolehlivějším jednotícím prvkem zájmy a účely, než ideály samotné. Za takových podmínek je jedno jisté: v prezidentském úřadu stane znovu česká malost, jedno pod jakým jménem.

Nechceme-li se jako společnost nadále řídit pravidlem nejnižšího společného jmenovatele, podle něhož na vrcholu stanou vždy ti, kteří nejméně vadí, budeme muset odložit své výhrady vůči nedokonalosti lidí, kteří nám mohou být společným jmenovatelem nejvyšším. Prostě tím, že se v nich snoubí to lepší v nás s jejich odvahou a ochotou ke službě i oběti. Táňa Fischerová je z tohoto pohledu kandidátkou k nepřehlédnutí.