Nedělám si iluze. Těch voličů, kteří si budou vybírat příštího prezidenta podle zahraničněpolitických priorit a postojů k Evropské unii, bude nejspíš velmi málo. Přesto byla debata, která 8.listopadu proběhla na Institutu ekonomických studií UK, velmi zajímavá. Připravilo ji sdružení Evropské hodnoty a evropských hodnot se skutečně týkala. Přítomní kandidáti přitom na sebe řekli mnohem víc, než jen jak vnímají dnešní EU.

Jiří Dienstbier (ČSSD) vyzdvihl původní záměr otců integrace zajistit mírovou spolupráci jednotlivých zemí. Konstatoval, že pro Českou republiku coby středně velkou zemi není jiná cesta než se spoléhat na předivo mezinárodních vztahů. Připomněl, že to chápali již Masaryk a Beneš. Opačnou možností je  závislost na evropských mocnostech. Podle Dienstbiera potřebujeme více Evropy — z hlediska naší bezpečnosti, hospodářského a sociálního rozvoje. Je si vědom toho, že prezident nemá překračovat své pravomoci. Kdyby Dienstbier kohabitoval s euroskeptickou vládou, přesvědčoval by ji o své pravdě, ale respektoval by její vůli a ratifikoval to, co by dojednala, třeba včetně vystoupení z EU. Vyslovil se též pro reformu Evropského parlamentu, aby byl plnohodnotnou institucí. Zamlouvá se mu přitom varianta dvou komor: jedné dnešní, přímo volené, a druhé, skládající se ze zástupců parlamentů národních států.

Jan Fischer soudí, že integrace má smysl. Není prý ani eurooptimista, ani euroskeptik. Podle Fischera je jen jedna horší věc než existence EU: její neexistence. Má „problém“ s federací, zvlášť když nevidí evropskou identitu, ani evropský národ. Všímá si ale evropských a globálních problémů — například energetiky, dopravy, telekomunikace. Je pro „pružnou integraci“, při níž si každý zvolí svoje tempo. „Není nutné integrovat, kodifikovat všechno, používejme soft-power a hledejme si spojence k prosazení našich zájmů,“ radí Fischer a akcentuje potřebu jednoho hlasu v zahraniční .politice.