Nedělám si iluze. Těch voličů, kteří si budou vybírat příštího prezidenta podle zahraničněpolitických priorit a postojů k Evropské unii, bude nejspíš velmi málo. Přesto byla debata, která 8.listopadu proběhla na Institutu ekonomických studií UK, velmi zajímavá. Připravilo ji sdružení Evropské hodnoty a evropských hodnot se skutečně týkala. Přítomní kandidáti přitom na sebe řekli mnohem víc, než jen jak vnímají dnešní EU.

Jiří Dienstbier (ČSSD) vyzdvihl původní záměr otců integrace zajistit mírovou spolupráci jednotlivých zemí. Konstatoval, že pro Českou republiku coby středně velkou zemi není jiná cesta než se spoléhat na předivo mezinárodních vztahů. Připomněl, že to chápali již Masaryk a Beneš. Opačnou možností je  závislost na evropských mocnostech. Podle Dienstbiera potřebujeme více Evropy — z hlediska naší bezpečnosti, hospodářského a sociálního rozvoje. Je si vědom toho, že prezident nemá překračovat své pravomoci. Kdyby Dienstbier kohabitoval s euroskeptickou vládou, přesvědčoval by ji o své pravdě, ale respektoval by její vůli a ratifikoval to, co by dojednala, třeba včetně vystoupení z EU. Vyslovil se též pro reformu Evropského parlamentu, aby byl plnohodnotnou institucí. Zamlouvá se mu přitom varianta dvou komor: jedné dnešní, přímo volené, a druhé, skládající se ze zástupců parlamentů národních států.

Jan Fischer soudí, že integrace má smysl. Není prý ani eurooptimista, ani euroskeptik. Podle Fischera je jen jedna horší věc než existence EU: její neexistence. Má „problém“ s federací, zvlášť když nevidí evropskou identitu, ani evropský národ. Všímá si ale evropských a globálních problémů  — například energetiky, dopravy, telekomunikace. Je pro „pružnou integraci“, při níž si každý zvolí svoje tempo. „Není nutné integrovat, kodifikovat všechno, používejme soft-power a hledejme si spojence k prosazení našich zájmů,“ radí Fischer a akcentuje potřebu jednoho hlasu v zahraniční .politice.

Také Zuzana Roithová (KDU-ČSL) vyzývá, abychom byli spolehlivým partnerem. Evropská ekonomika je největší ekonomikou světa a podle Roithové musíme mít jasno, zda chceme být v jádru nebo stát na okraji. Zároveň ale podtrhuje, že EU není jen hospodářský projekt, ale stojí též na hodnotách soudržnosti a solidarity. Unie bude podle ní tak silná, jak silné budou jednotlivé státy. Roithová coby europoslankyně sleduje i aktuální dění v Bruselu a Štrasburku. Přimlouvá se například za to, aby připravovaný rozpočet EU na příští rok obsahoval i přírůstové aspekty.

Karel Schwarzenberg (TOP 09) stejně jako Roithová akcentoval, že Evropská unie není jen hospodářský projekt. Jde o projekt politický, který není ustálený, ale který se nepřetržitě vyvíjí. Schwarzenberg, jenž hájí své setrvávání v Nečasově vládě tím, že se ministři blíží evropské myšlence, se domnívá, že EU směřuje k federaci. S tím souhlasí, nicméně dodává, že nikdy nebudeme jednotní jako USA. Za důležitá ale pokládá, že nemůžeme nikoho znásilnit, nemůžeme federalizaci uspěchat.

Přemysl Sobotka (ODS), pasující se na eurorealistu, připomněl čtyři svobody, na nichž EU stojí. Ty chce prohlubovat, ne z EU vystupovat. Na to ale Jiří Dienstbier namítá, že volný pohyb osob není jen mezivládně uzavřená schengenská dohoda (o prostupnosti hranic), ale také právo se usadit, užívat sociální systém apod. Přemysla Sobotku dále znepokojuje údajná krize politických elit v Bruselu. Sobotka je pro rozšíření unie o další státy. Nepochybuje o tom, že bude-li silná ekonomika v jednotlivých státech, bude silná i EU. Dnes je ale podle něj problémem „solidarita zodpovědných s nezodpovědnými“. Sobotkovi vadí jak bankovní unie, tak i evropská bezpečnostní politika („jsme už přeci členy NATO“).

Miloši Zemanovi (SPOZ) imponují tři v Evropě zakořeněné hodnoty: diverzita, tolerance a hédonismus (radost ze života). Vyslovil se pro jednotnou evropskou bezpečnostní a zahraniční politiku. Nepotřebujeme ale podle něj jednotné evropské koblihy, plastové řeznické špalky apod. Sobotkovi zase vadí eurožárovky.

Podobné rychlosoudy ale provokují Zuzanu Roithovou. Ta upozorňuje, že největší nesmysly se rodí na národní půdě a že v rámci Evropské rady mohou čeští politici kdykoli se záměry Evropské komise vyjádřit nesouhlas.

Na popud publika byla ale otevřena i další témata. Proto též víme, že hradní adepti vítají nedávné vstřícné gesto německého prezidenta Gaucka v Lidicích a sami jsou kritičtí k excesům na německém obyvatelstvu, k nimž došlo v rámci tzv. divokého odsunu po druhé světové válce. Pouze Miloš Zeman výslovně odmítl rovnítko mezi Lidicemi a Pohořelicemi (Ústím nad Labem či dalšími místy, na nichž tekla krev), protože rozlišuje mezi systémovým násilím, proviněním státu na straně jedné a individuální vinou na straně druhé. Naopak Zuzana Roithová připomněla, že čs. stát sice vraždy neprováděl, ale toleroval je a byl liknavý při vyšetřování.

Tolik alespoň pár sklíček do mozaiky. Vzato kolem a kolem, mezi hlavními prezidentskými uchazeči lze rozlišit jednoznačnou vstřícnost k Evropě (Roithová, Dienstbier, Schwarzenberg) a opatrnost (Fischer, Zeman, Sobotka). Některým je blízká národní nota (Sobotka, Zeman), jiní zdůrazňují nutnost evropského či globálního řešení problémů (Dienstbier, Roithová). Rozlišit bychom je ale mohli též podle toho, jak ofenzivně prosazují své pohledy na zahraniční politiku. V tomto směru vedle europoslankyně Roithové vyniká zejména Miloš Zeman, přísný jak na evropské Kosovo (s jeho reprezentací by si ruku nepodal), tak na mimoevropský Írán, na který by nejraději rovnou preventivně zaútočil.

I přes verbální exhibice některých prezidentských kandidátů nám ale zůstává jedna jistota: na ostudy, skandály či extempore dosluhující hlavy státu nikdo navázat nechce. Aspoň v něčem si Václav Klaus může skutečně zakládat na jedinečnosti a neopakovatelnosti.