Blíží se datum 6. listopadu, kdy by mělo být jasné, kteří kandidáti se budou ucházet o naše hlasy v klání o Hrad. Již dnes je ovšem jisté, kteří kandidáti by společnost spíše rozdělovali, a kteří by měli šanci ji naopak stmelovat.

Lze jenom těžko předpokládat, že by společnost mohl sjednocovat někdo, kdo chce mocensky a protiústavně vstupovat do výsledků voleb a o své vůli rozhodovat, koho nechá vládu sestavit, a koho ne. Dalším handicapem pro funkci prezidenta republiky je hra na nacionalistickou a xenofobní strunu. Společnost nemůže sjednocovat ten (ta), kdo jakoukoli skupinu osob (Romové, vyznavači islámu, gayové a lesbičky) stereotypizuje a všechny její příslušníky cpe do jednoho pytle.

Do třetice by společnost zásadně rozdělil takový kandidát, který by chtěl vystoupit z Evropské Unie, ať už by kandidoval za KSČM, či se opíral o neoliberální hodnoty. Ke konsensu ve společnosti by nepřispěl ani kandidát, který by bojkotoval sociální problémy a nekriticky protlačoval jednostranné recepty na „blahobyt“, ať už v podobě církevní restituce ve stávající vládní podobě, či (ze všech stran kritizovaný) druhého pilíře tzv. penzijní reformy, nebo pohrdání odbory a občanskou společností.

Toliko k rovině obecné — a teď se podívejme na jednotlivé kandidáty. Svérázný novoroční projev má přichystaný L. Jakl. „Ne, Evropská unie nevzkvétá. Evropská unie není prostorem spolupráce a harmonie, ale prostorem rostoucího společenského napětí mezi sociálními vrstvami i národy," říká Jakl v úvodu svého projevu.

„Dnes dopoledne jsem poslal jménem České republiky dopis předsedovi Evropské rady, že Česká republika dnešním dnem vystupuje z Evropské unie a stává se opět nezávislým, svobodným státem," prohlašuje Jakl na videu. „Čas bruselského diktátu skončil," dodává prezidentský kandidát v závěru projevu.

Podobně jako Jakl se k Unii staví i Jana Bobošíková. Dobře — vystoupíme — a co potom? Přimkneme se k Rusku a k Číně pod značkou odporu vůči „falešnému dalajamismu“? A co zbude občanům, kteří z Unie vystoupit nechtějí, a kteří by takový krok považovali za osudový? Ti se zkrátka mohou někam vystěhovat.

Takovouto radu by patrně některým z nás nabídl i Tomio Okamura. Stačí si přečíst na jeho blogu pasáž v článku Hon na Bátoru, ostuda politiků a novinářů: „…Strana (Národní strana) podle médií vystupuje proti EU, přistěhovalcům a Romům. Jeden z jejích členů zveřejnil Konečné řešení otázky cikánské, která mimo jiné obsahuje myšlenku vystěhovat Romy do Indie. Kontroverzní spis o konečném řešení cikánské otázky jsem četl. Nepropagoval žádné vystěhovávání romských spoluobčanů do Indie. Navrhoval v kontextu s dřívějšími vystěhovaleckými vlnami Romů do zahraničí koordinaci vystěhovalectví nejlépe do některého ze státu Indie. Podpora vystěhovalectví samozřejmě jen pro ty, kdo sami chtějí, se státní podporou na založení nové existence v zahraničí a navíc po oboustranné dohodě s cílovým státem či provincií…“ Názornější příklad bagatelizace nesnášenlivosti vůči skupině osob lze těžko najít.

Jan Fischer sice správně říká, že chybou není demokracie, ale již nedodává, že selhává systém, ne pouze jednotlivci uvnitř systému. Na jednu stranu by chtěl zavést možnost odvolatelnosti prezidenta a volá po institutu lidové iniciativy, v němž by padesát tisíc hlasů mělo umožnit občanům podat návrh zákona, kterým by se Sněmovna ČR musela zabývat (otázkou je, jak silné by měla veto). Na stranu druhou však touží ovlivňovat výsledky voleb, v nichž svůj názor vyjádří více než padesát tisíc lidí: „Když by mi osoba pověřená sestavením vlády přinesla návrh, který by znamenal vládnutí s KSČM, zkrátka a dobře bych jej neakceptoval," řekl jasně a srozumitelně Fischer. Jinými slovy: „Já rozhoduji, kdo je či není demokrat“.

Soudy však KSČM nezakázaly — a je třeba dodat, že nezakázaly ani KSČ, jež má v programu nástroj třídního boje (na rozdíl od KSČM).

Otázkou je, jak by společnost dokázal sjednocovat kandidát KSČM (ať již Vladimír Remek, Jiří Dolejš či někdo další). Na příkladě senátních voleb v Praze 8 bylo možné sledovat, že část populace volí proti kandidátovi KSČM jenom proto, že pro ně je tato stranická etiketa něčím jako rudým šátkem pro býka. A jak by kandidát KSČM formuloval svou politiku třeba ve vztahu k EU?

Roli sjednotitele nezaručuje ani uchazeč o Hrad za TOP 09, Karel Schwarzenberg, který je neodmyslitelně spjat s vládou Petra Nečase a který v boji s korupcí selhal na svém vlastním ministerstvu. Nadační fond proti korupci nedávno ocenil bývalého ředitele IT odboru na ministerstvu zahraniřních věcí, J. Klouzala. „Bylo pro mě zklamání, že se ty věci neřeší… Hlavně ze strany ministra Schwarzenberga, který je mi jinak sympatický, to považuji za selhání profesionální i lidské. Jezdí za disidentkou Su Ťij, ale doma má někoho, komu vyhrožují,“ shrnul svůj postoj bývalý šéf ministerského odboru.

Společnost by silně rozděloval i představitel Klausovy kupónové privatizace Vladimír Dlouhý. Je pro mnohé symbolem současného neutěšeného stavu české společnosti a českého hospodářství.

Navíc je u kandidáta na funkci prezidenta morálním handicapem, byl-li za normalizace členem KSČ. Tím dává najevo, že preferoval osobní kariéru před vyššími hodnotami. Co není v případě řadového občana třeba více komentovat, to je nezbytné zdůraznit u kandidáta na Hrad. Něco jiného je být v KSČ v době Pražského jara, a něco jiného v době normalizace.

Přihlížet budou voliči dozajista i k postoji potenciálního prezidenta k hrozícím válečným konfliktům. Kdo nechce nechat eskalovat násilí na Blízkém a Středním Východě, a identifikuje se např. s levicovou výzvou SPaSu, nemůže souhlasit s postojem Miloše Zemana: „Slova jsou krásná věc, ale někdy jsou daleko důležitější skutky. Evropská unie opakuje chybu appeasementu, usmiřovací taktiky, tehdy vůči Hitlerovi, dnes vůči islámským fundamentalistickým teroristům. Appeasement, a to souvisí s tím preventivním úderem, se dlouhodobě nikdy nevyplácí."

Zuzana Roithová zase není schopna překročit svůj homofobní stín — a proto není kandidátkou, která by mohla být vnímána jako prezidentka všech (více k tomu Ravel Pávek zde) viz článek P. Pávka na DR ze dne 12. 6. 2012: Bude Roithová pokračovatelkou hradní homofobie?).

Přemysl Sobotka je stranický kandidát, který se v boji o Hrad diskvalifikuje už svou bezprecedentní adorací bratrů Mašínů (nemluvě o podpoře současné podoby církevních restitucí z vládní dílny či o jeho postoji k čemukoli levicovému).

Jako možný sjednotitel společnosti se nabízí Jiří Dienstbier. Politik, který odmítl pletichy na pražské radnici, osobnost, která se hlásí k dodržování ústavy, má vnímavost pro problémy sociální i environmentální, rozumí významu občanské společnosti, muž, jenž odmítá potlačování svobody projevu, a proto se zastal třeba Romana Smetany. Tento kandidát nevede s nikým žádnou svatou válku, není financován žádným příslušníkem ekonomických elit, který by mohl mít zájem na tom či onom politickém kroku, nikoho nenálepkuje. Zajímá se o práva všech občanů, o práva sociální, o práva lidská. Nesklouzává k jednoduchým řešením, nehledá zástupné viníky.

Uvědomme si, jaké hodnoty chceme hájit a jaké politické klima v naší společnosti podporovat. Pokud dojdeme k závěru, že Dienstbier je vhodným kandidátem levice, podpořme ho, a nehledejme zbytečně ještě o chlup lepší kandidáty s tím, že nakonec nepostoupí ani jeden z nich. V opačném případě se totiž může stát, že ve druhém kole si to mezi sebou nerozdají Zeman s Dienstbierem či Zeman s Fischerem, ale například Bobošíková s Okamurou.

Varovným příkladem nám mohou být senátní volby v Praze 8. Někteří z nás, kteří jsme sympatizovali s Lenkou Procházkovou, jsme si po volbách jistě říkali, zda by nebylo lepší, kdyby hlasy pro Procházkovou šly rovnou Martinu Potůčkovi. Možná by dnes paní Filipiová senátorkou nebyla. „Kdyby“ ale historie nezná.