Premiér Bohuslav Sobotka se rozhodl pověřit jednoho z ministrů nově vznikající vlády problematikou lidských práv a rovných příležitostí. Ministr pro lidská práva by tedy měl být členem vlády opět takřka po třech letech. Džamila Stehlíková, Michael Kocáb. To byli v historii českých vlád jediní dva „lidskoprávní“ ministři.

Oba působili za Topolánkovy vlády a o vznik této pozice se zasloužila především Strana zelených. Veřejností byli vnímání rozporuplně, avšak je potřeba jim přiznat jedno — dokázali téma lidských práv dostat do veřejné diskuse a probudit o ně zájem mimo tradiční okruhy odborníků a aktivistů.

Pravicová vláda Petra Nečase toto téma značně upozadila — žádný z ministrů se jimi přímo nezabýval a pozice tak zůstala obsazena pouze na úřednické úrovni zmocněnkyní Monikou Šimůnkovou. Nyní nastává zcela zřetelně obrat k lepšímu. Jmenováním ministra pro lidská práva dá vláda jednoznačně najevo, že je problematika pro ni prioritou.

Víc než úředník

Úřad zmocněnec pro lidská práva existuje jako poradní orgán vlády v naší republice už přes patnáct let. O jeho vznik se zasloužil nezdolný občanský aktivista a novinář Petr Uhl, který byl také prvním zmocněncem. Uhl si díky svým kontaktům a výrazné osobnosti dokázal na sklonku devadesátých let vybojovat přístup přímo k členům vlády, ač sám ministrem nebyl. Podařilo se mu tak řadu věcí, o které jako zmocněnec usiloval, také prosadit.

Od dob Petra Uhla však úřad zmocněnce začal být obsazován lidmi, kteří typickou Uhlovou tvrdošíjností nedisponovali, na veřejnosti byli takřka neznámí (bývalý evangelický kněz Svatopluk Karásek či disident Jan Litomiský) a své návrhy museli nejprve složitě obhajovat u některého z členů vlády, aby je vůbec dostali na vládu, případně do Parlamentu.