Odškodnění nedobrovolně sterilizovaných žen, rostoucí protiromské nálady a otevřený rasismus, diskriminace cizinců a cizinek v přístupu ke zdravotnímu pojištění, rostoucí chudoba rodičů samoživitelů a jejich dětí, nemožnost svobodně si zvolit místo a způsob porodu… Výčet všech oblastí, kde jsou v České republice porušována lidská práva, by byl rozsáhlý.

Žijeme sice v demokratické zemi, která všem svým občanům a občankám zaručuje jejich ochranu, ale že mezi teorií a reálným životem můžou být propastné rozdíly, netřeba připomínat.

Ani sebelepší zákony navíc nemohou zajistit, aby se obyčejní lidé svých práv také reálně domohli. Nemluvě o tom, že vymahatelnost práva není zrovna silnou stránkou této země. Ochrana lidských práv proto potřebuje silné zastání. A to nejen ze strany lidskoprávních organizací či veřejného ochránce práv, ale také ze strany politiků.

Velmi si proto vážíme toho, že přes počáteční zdrženlivý přístup nakonec budoucí vládní koaliční strany podpořily myšlenku obnovení postu ministra pro lidská práva, menšiny a rovné příležitosti. Teď jen zbývá doufat, že tento plán neztroskotá na rozmarech a osobních antipatiích prezidenta Zemana. Byla by to škoda.

Iniciativa nevládních organizací a osobností, která o zřízení ministerstva pro lidská práva usilovala a nadále usiluje, má dnes již padesát podporovatelů. Sdružuje široké spektrum organizací: lidskoprávních, ženských, romských, organizací pracujících s migranty či hájících práva sexuálních menšin.

Platforma pro lidská práva, jak jsme toto volné uskupení nazvali, by ráda i v budoucnu fungovala jako hlídací pes, který se rozštěká pokaždé, když bude hrozit porušení či omezení lidských práv. Byli bychom rádi, kdyby naše činnost neskončila jmenováním ministra.

A jako správný hlídací pes (nebo fena?) si dobře pohlídáme, aby kromě zřízení ministerské funkce prosazování lidských práv dostalo také skutečný obsah. Protože o ten nám jde především. Jelikož jsme realisté, dobře víme, že bez politické podpory se nic prosadit nedá.

Proto považujeme za důležité, aby lidská práva měl v gesci ministr či ministryně, který je plnohodnotným členem vlády, a nikoliv pouze zmocněnec. Politika je totiž disciplína založená na vyjednávání a zmocněnec v takovém vyjednávání zkrátka nemá co nabídnout.

Aktuálních témat, které by ministr měl řešit, je víc než dost. Česká republika dosud nepodepsala řadu mezinárodních smluv, které s ochranou lidských práv souvisí. Za všechny jmenujme například Istanbulskou konvenci, která se týká odstranění násilí na ženách. Kromě toho je problematické také plnění již podepsaných úmluv. ČR například nevytvořila monitorovací mechanismus k Úmluvě o osobách se zdravotním postižením, který je povinnou součástí této smlouvy.

Dalším velkým úkolem je řešení zoufalé ekonomické a sociální situace romské menšiny, především ve vyloučených lokalitách. Vláda by se také měla jasně vymezit proti anticiganismu, který se pomalu stává běžnou součástí naší společnosti, politiku nevyjímaje.

Podpora inkluzivního vzdělávání, vytvoření koncepce sociálního bydlení, odstranění diskriminace na pracovním trhu, posílení práv migrantů a migrantek, rovnost žen a mužů: to vše jsou témata, která byla dlouhodobě opomíjena a je proto načase vrátit je mezi priority naší politiky. Pevně věřím, že obnovení postu ministra pro lidská práva, menšiny a rovné příležitosti k tomu přispěje.