Ve středu 10. října dosáhlo Ministerstvo práce a sociálních věcí toho, že byly klipy kampaně Stop sociální reformě staženy ze serveru YouTube. Nejde jen o to, že se ministerstvo domnívá, že politická opatření nelze kritizovat a nelze využívat materiály vzniklé z veřejných zdrojů, ale pozornost si zaslouží i ochota a rychlost, se kterou klipy stáhlo YouTube. Odstranilo je, aniž se obrátilo na tvůrce kampaně a zkoumalo, zda je požadavek ministerstva oprávněný či nikoli.

Tento fakt poukazuje na to, jak moc je svoboda slova křehká a jak moc ji ovlivňují korporace a firmy. V Evropě jsme zvyklí spojovat tento typ cenzury se zeměmi, které nepovažujeme za demokratické, jako je např. Čína. Potom protestujeme a jsme právem znechucení. Když se ale něco obdobného stane v našem prostoru, jsme vůči tomu mnohem vstřícnější — máme přeci demokracii. Někdy máme dokonce i tendence to chápat, protože vlastně ti, co kritizují, mohou být z celé řady důvodů problematičtí a nezapadají do našeho pojetí demokracie.

Osobní vlastnictví nade vše

Ministerstvo práce a sociálních věcí argumentuje tím, že kampaň Stop Sociální reformě Iniciativy ProAlt neoprávněně využila klipy, které jsou ve vlastnictví této instituce. Ano, původní klipy byly využity, ale také doplněny vlastním materiálem, který reaguje na reklamu a zavádějící informace, jež pocházejí pouze z úst ministerstva a najatých herců. Tím vlastním materiálem jsou zkušenosti osob dotčených sociální reformou: nezaměstnanou vyslanou na pobočku České pošty v rámci systému DONEZ, ředitele úřadu práce v Litoměřicích a vozíčkáře, který si jde zkusit vybrat peníze z bankomatu České spořitelny, protože bude brzo nucen využívat sKartu. Části použité z ministerských klipů jsou navíc opatřené jasným označením oficiální klip MPSV, aby nedocházelo k záměně a zdání, že jde o dílo ProAltu.

Ani to však MPSV nestačilo a přišlo s výmluvou zneužívání autorských práv díla. Dílo je přitom hrazeno z veřejných zdrojů, realizované státní institucí a co víc týká se politiky, která ovlivňuje životy statisíců lidí. Jednání ministerstva lze přeložit asi takto: “Do toho, co děláme, jak zacházíme s veřejnými zdroji a jaké politiky a zákony připravujeme, vám nic není. Jste tu jen od toho, abyste poslouchali a řídili se tím, co Vám přikážeme. Vaše názory nepotřebujeme.”

Jakýkoli dialog, nebo dokonce kritika jsou potírány a znemožňovány. Pokud ministerstvo či jiná silná instituce vznese kritiku vztahující se k porušení autorských práv, YouTube či jiný podobný server ochotně poslechne a klipy stáhne (možná to koneckonců odsouhlasíte už při založení účtu). Věc veskrze veřejná je vykládána jako osobní vlastnictví, politika už není věcí veřejnou, ale soukromou — pravděpodobně té strany, která je momentálně u moci. To je něco, co už s demokracií nemá mnoho společného.

Proč takový strach

A proč vlastně ministerstvo práce věnuje takovou energii k potlačení kritiky sociální reformy? Asi proto, že vyšlo najevo, že za sociální reformou stojí i podivné praktiky dlouholetého pobočníka stále ještě aktuálního ministra práce Jaromíra Drábka, Vladimíra Šišky. Kromě toho, že se umenší sociální a lidská práva nezaměstnaných, rodičů či hendikepovaných, jde pravděpodobně také o to, aby si i někdo jiný vydělal a byl posílen soukromý sektor na úkor veřejného.

Se zadržením druhého (a možná i prvního) muže ministerstva tak padají poslední kousky legitimity realizovaných a připravovaných reforem. Už i premiér Nečas se chystá prověřovat sKartu. A i když je Jaromír Drábek skutečně schopným demagogem, věří mu čím dál méně lidí. To mu ale bohužel nebrání v tom, aby ve svých tzv. reformách pokračoval, i po ohlášení svého odchodu z funkce.

Bylo by ale chybou domnívat se, že opatření, která navrhuje ministerstvo práce, jsou dílem jenom Drábka a Šišky. Naopak, jsou politikami, které podporuje celá vláda, které by tu v určité podobě byly, i kdyby ministerstvo řídila ODS nebo Věci veřejné (dnes Lidem). Navíc jde o politiky, které v mnohém zapadají do kontextu dění v Evropské unii nebo USA (konkrétně veřejná služba, omezování sociálních práv a sociálních dávek). Hlavní vina za současné ekonomické problémy je kladena na sociální stát, i když ty skutečné důvody leží v samotném fungování ekonomického systému, neoliberálních politikách a finančních trzích.

Ministerské politiky se navíc vezou na vlně xenofobie a obviňování jakýchsi “nepřizpůsobivých”, kteří nechtějí pracovat a tudíž si žádnou pomoc od státu nezaslouží. Tím současná vláda obhajuje svá neoliberální opatření a bohužel tím sklízí ohlas i u nepatrné části veřejnosti, která zatím naštěstí netuší, že se mohou dotknout i jí. A také u té části veřejnosti, která vlastně o reformách nic neví, ale je přesvědčena, že se něco dělat musí a celý systém je neudržitelný.

sKarta, veřejná služba a ti druzí

Mezi problematická a kritizovaná opatření patří sKarta — karta sociálního systému, která slouží k výplatě sociálních dávek a zároveň slouží jako průkaz pro osoby se zdravotním postižením. Výběrové řízení na provozování sKarty vyhrála na 12 let Česká spořitelna. Hlavním důvodem pro zavedení sKarty je podle ministerstva šetření na poplatcích za odesílání financí. sKarta je povinná a kdo ji nepřevezme, nebude mít nárok na výplatu sociálních dávek. Pravděpodobně dalším - možná zamýšleným, možná nezamýšleným - důvodem je, aby si vydělaly finanční ústavy, které budou sKartu provozovat.

V praxi jde o zcela nesmyslný nástroj. Daná dávka dorazí na účet sKarty a potom si ji každý rozumný a zdravý člověk nechá převést na svůj účet nebo si ji vybere z bankomatu zdarma. Proto jde o zcela zbytečný mezikrok. Všechny ostatní operace jsou bohužel zpoplatněny, stát je tu přeci od toho, aby soukromým subjektům umožnil na sociální pomoci vydělat. Dopady, jaké to bude mít na příjemce sociálních dávek, se budou postupně odkrývat. Nejvíce zasaženi budou pravděpodobně hendikepovaní a důchodci, kterých se sKarta bude pravděpodobně také týkat.

Nejvíce ministerská opatření zasáhla nezaměstnané. Ti jsou vnímání jako přítěž a vláda k nim přistupuje jako k někomu, kdo si za svou situaci může zcela sám bez ohledu na stav ekonomiky. Proto pro ně připravila systém DONEZ (DOcházka NEZaměstnaných), v němž se nezaměstnaní déle než jeden rok musí (pokud jsou vybráni) hlásit na České poště, která jim prý má pomoci hledat zaměstnání a která má také pomáhat kontrolovat, zda nepracují načerno. To, že opatření může přinášet další problémy pro nezaměstnané a zvyšovat jim životní náklady (např. cestovné na CzechPointy České pošty), už nikoho nezajímá.

Po téměř roce fungování je více než jasné, že hlavním cílem DONEZ je šikanovat nezaměstnané (ti se často z evidence úřadů práce odhlašují a zdravotní pojištění si tak musí hradit sami, což je pro ně ekonomicky zatěžující, stát však ušetří) a dát vydělat České poště. "Na České poště se pracovní místa uchazečům o zaměstnání nenabízí. Co se ale nezaměstnaným nabízí, a podle sdělení pracovnice pošty povinně, je možnost poskytnutí úvěru," hodnotí DONEZ pro kampaň Stop Sociální reformě jedna z uchazeček o práci zařazená do tohoto systému.

Jako o nejhorším z nejhoršího lze hovořit o veřejné službě, která zcela mění principy fungování sociálního systému a podpory v nezaměstnanosti. Veřejná služba znamená, že nezaměstnaní déle než dva měsíce mohou být úřadem práce vysláni na veřejnou službu do rozsahu 20 hodin týdně — tedy až do výše polovičního úvazku. A to v podstatě zdarma — za podporu v nezaměstnanosti, za dávky hmotné nouze nebo jen za uhrazení zdravotního pojištění. Nestačí tedy, že si hradíte sociální pojištění, které má zajistit podporu v nezaměstnanosti, ale ještě musíte na základě libovolného výběru úředníka či úřednice úřadu práce nastoupit na veřejnou službu a pracovat zdarma.

Realita ukazuje, že nezaměstnaní míří často do těch odvětví, kde chybí peníze díky rozpočtovým škrtům — sociální služby, mateřská centra, jídelny, knihovny, stranou nezůstávají ale ani stavební firmy či společnosti zajišťující komunální služby. Vedle toho, že jsou lidé nuceni pracovat zdarma, se také ukazuje, že dochází i k šikaně a snižování důstojnosti lidí na veřejné službě a to jak ze strany koordinátorů veřejné služby, tak ze strany zaměstnavatelů.

Jedna z žen, které byly nuceny absolvovat veřejnou službu, uvedla, že si musela napracovat pracovní konkurz při hledání nového, placeného zaměstnání. „Asi po dvou návštěvách jsem pochopila situaci v mateřském centru, které má problémy s financováním svého provozu. Pracovnice si postěžovaly, že jim byly sníženy platy a úvazky. Hned první den mě překvapilo, že jedna z pracovnic po mně požadovala, abych vysála celé tamější prostory. ... V průběhu výkonu veřejné služby tam nastoupila tzv. koordinátorka z úřadu práce, která tam dělala spíš chaos. Sama přesně neměla vymezené kompetence a nevěděla, co s námi. Mluvím v množném čísle, protože jsem zjistila, že každý den tam chodí 3 - 5 žen, které se střídají a vykonávají pracovní činnost za zaměstnankyně. Zaměstnankyně (v počtu čtyř) byly zřejmě naštvané na celou situaci, že mají nízký plat, že je zřejmě zřizovatel (město Vsetín) zruší, tak se rozhodly, že nepopulární činnosti za ně budou vykonávat právě ti z veřejné služby. K nepopulárním činnostem patřily úklidové práce typu mytí záchodů, utírání prachu, umývání hraček, vysávání, úklid kuchyně, mytí oken aj. Koordinátorka měla tolik drzosti, že nás k těmto činnostem povzbuzovala slovně — jde se makat, pořádně, pořádně….,“ uvádí paní T., která si prošla veřejnou službu v mateřském centru.

Nelze říct, že kritikové sociální reformy tvrdí, že vše, co dělá Ministerstvo práce a sociálních věcí, je nutně špatné (jak se snaží sugerovat řada odrážečů kritiky). Reforma dětských a kojeneckých ústavů je toho jistě příkladem. sKarta, DONEZ a veřejná služba si však odmítnutí a zrušení zaslouží, protože jen přispívají k vytváření a reprodukci chudoby a namísto politiky zaměstnanosti jsou politikou nezaměstnanosti — přesně jak to nově definuje MPSV.