Čerstvá maminka paterčat včera prostřednictvím článku na Novinkách sdělila, že svoje děti nikdy neukáže světu. Vzhledem k nemalé vlně nenávisti, které jejich narození, nebo spíš informace o tom, že jde o Romy, provázelo, se o ně bojí. Podnikatelce, která zmíněné mamince věnovala kočárky a ještě se „opovážila“ napsat o tom na facebookovou stránku velmi rázné vysvětlení, se na hlavu sesypala nenávistná kritika. Nabourání mailové adresy, blogu nebo dokonce Pay Palu zase čelila autorka blogu, ve kterém reagovala na vlnu závisti i nenávisti vůči matce paterčat. Případ sám o sobě za poslední dobu snad nejkřiklavěji poukazuje na některé rysy smýšlení české společnosti. Bohužel to není případ jediný.

Křiklouni i mlčící masa

V diskusích se často objevuje námitka, že mimo nenávistných vzkazů se přece na internetu objevily i desítky a stovky těch, které mladý pár podporují, a že ty přece mnohem spíš reprezentují onu pověstnou mlčící většinu, než ty hlasy křiklounů. Při pohledu na výsledky některých šetření, např. výzkumu CVVM, který vyšel v dubnu, a jeho tématem je právě soužití Romů a „ostatních v ČR“, to ale není tak jisté. Podle 87 procent dotázaných je toto soužití spíše nebo velmi špatné.

Velmi zajímavé jsou také odpovědi v baterii otázek, která se týká možností Romů v různých oblastech života v porovnání s majoritou. Dozvídáme se nepřekvapivě, že celých 61 procent dotázaných má za to, že Romové mají těžší podmínky v hledání práce. Daleko zajímavější jsou ale údaje o kategoriích, ve kterých to Romové podle respondentů mají snazší než majorita: ohledně shánění bydlení si to myslí 51 procent dotázaných, 59 procent dotázaných má za to, že pro Romy je snazší jednání s úřady a pro 52 procent dotázaných jsou Romové zvýhodněni v hájení vlastních zájmů. Poukazují právě tyto údaje na potvrzování mýtů o „nadržování“ Romům, které nemusí být jen záležitostí křiklounů v internetových diskusích? Z čeho vůbec takové mýty pramení? To jsou pochopitelně zásadní otázky, na které je třeba se nejen ptát, ale i hledat odpovědi.

Já jsem tolerantní, ale…

O tom, jak „tolerantní“ (to slovo má stejně pejorativní nádech) je česká společnost, jsme se nepřesvědčili jen u tak nechutného případu, jakým slovní útoky na novorozence a jejich matku rozhodně jsou. Nejsme sice — na rozdíl od některých jiných zemí — silně ovlivněny náboženským smýšlením, a téma jako potraty nebo rozvody se v České republice příliš neřeší (koneckonců nikomu nepřijde ironické, že se předseda strany, která se často označovala za konzervativní a to i v oblasti rodiny, rozvádí), ale co se například práv homosexuálů nebo rovných příležitostí týče, jedná se o progres spíše deklarovaný nebo dokonce přímo odmítaný.

Pro ilustraci tu mám další výzkum CVVM, který se zabývá právě otázkou práv homosexuálů. V souvislosti s krátkou debatou nad návrhem zákona, který by umožnil adopci dítěte jednoho z partnerů i tomu druhému, jsou tyto otázky pochopitelně namístě, nicméně vycházejí ne zcela pozitivně. Právo na adopci by homosexuální páry mít jistě nebo spíše neměly podle 57 procent dotázaných, i když se ve výzkumu nespecifikuje, o jakou formu adopce by mělo jít. Mezi nejčastější argumenty proti pak obvykle patří ty o právu dítěte na výchovu v tradiční rodině s oběma vzory.

Navzdory deklarovaným ideálům i některým právním normám Česká republika v některých ohledech až příliš okatě dává najevo, že určité skupiny jejích obyvatel jsou si rovnější než jiné. Některé se sebou už od kolébky nesou „dědičný“ hřích, další tratí na tom, že společnost není schopná reflektovat vývoj například v uspořádání rodiny.