Tahle země není pro všechny
Kateřina KňapováNavzdory deklarovaným ideálům i některým právním normám Česká republika v některých ohledech až příliš okatě dává najevo, že určité skupiny jejích obyvatel jsou si rovnější než jiné.
Čerstvá maminka paterčat včera prostřednictvím článku na Novinkách sdělila, že svoje děti nikdy neukáže světu. Vzhledem k nemalé vlně nenávisti, které jejich narození, nebo spíš informace o tom, že jde o Romy, provázelo, se o ně bojí. Podnikatelce, která zmíněné mamince věnovala kočárky a ještě se „opovážila“ napsat o tom na facebookovou stránku velmi rázné vysvětlení, se na hlavu sesypala nenávistná kritika. Nabourání mailové adresy, blogu nebo dokonce Pay Palu zase čelila autorka blogu, ve kterém reagovala na vlnu závisti i nenávisti vůči matce paterčat. Případ sám o sobě za poslední dobu snad nejkřiklavěji poukazuje na některé rysy smýšlení české společnosti. Bohužel to není případ jediný.
Křiklouni i mlčící masa
stavíte vedle sebe dva jevy, diskriminaci na základě etnicity a odpírání adopce dětí homosexuálním párům, které spolu nesouvisí. Vysvětlím proč.
Diskriminovat někoho proto, že má jinou barvu kůže než většina, jinak našikmené oči, mluví jinou mateřštinou apod., zkrátka proto, že je nějak odlišný v tom, co jej dělá také člověkem, je ohavnost a zlo. Všichni lidé jsou si rovni, protože jsou všichni dětmi Božími a všichni jsou nositeli důstojnosti, kterou jim vtiskl Bůh. A proto jim jí žádný člověk nesmí odebírat, a to ani tehdy, jsou-li po právu trestáni, neboť žádný člověk nestojí nad Bohem.
S homosexualitou je to úplně jinak. Je to nemoc (i když v některých případech je to záměrná vypěstovaná sexuální nezřízenost), jako je např. nemocí epilepsie či podobně. Na nemoci není z principu nic dobrého. S některými nemocemi lze žít, ale vždy to představuje nějaké omezení. Je jistě správné, že epileptik nemůže dostat řidičský průkaz, nemůže pracovat v nebezpečných provozech, nemůže přebírat odpovědnost za jiné, apod. Jde o ochranu jeho i těch ostatních.
S homosexualitou je to podobné, i když ne úplně ve všech aspektech. Homosexuální pár nemůže dobře vychovávat děti prostě proto, že by jim vštěpoval model „rodiny“, který je uzavřen vzniku nového života. (Pomiňme tragikomické situace v nichž by dítě mluvilo o dvou maminkách či dvou tatíncích, případně o mamince rodu mužského, atd.) Rodina je ovšem základní a nejdůležitější buňkou celé společnosti a svazek muže a ženy je stavem, jemuž Bůh uděluje svoje požehnání. Právě proto, že tu vzniká možnost dalšího života. Života, který je darem z lásky (duchovní a následně i té tělesné, která dává život). Boží požehnání, to má, prosím, nějakou váhu. Všimněme si zde jedné paralely mezi Božským a lidským. Jako Bůh stvořil člověka z lásky, tak také člověk má z lásky tvořit své potomstvo. Jaký další život může vzniknout z lásky homosexuálního páru?
Zákaz adopce dětí homosexuálním párům tedy není žádnou diskriminací, ale ochranou řádu, který člověk nestanovil, a proto jej nesmí rušit. (Podobně jako je to s řádem lidské důstojnosti, jak uvedeno výše.) Pokud bychom adopci dětí homosexuálními páry chápali jako diskriminaci, co by nám za pár let bránilo vnímat sexuální zneužívání jedenáctiletých holčiček jako další druh diskriminace? Tentokrát jako diskriminaci těch, které to příjemně vzrušuje a tudíž na to mají právo. Nikdo je jejich právech přece nesmí omezovat, není-liž pravda? Byla by to přece netolerantnost a diskriminace k tomu. Ano, takhle se přemýšlí, když chybí ukotvenost v absolutních hodnotách a vše se stává relativním, závislým jen a jen na lidské vůli a lidském rozmaru.
Přeji vše dobré a krásný večer
Jiří Vyleťal