V průběhu letošního roku se společnost v mém okolí a veřejný prostor jako takový rozdělil do dvou skupin. Jejich vzájemné vymezení nijak silně nespočívá v odlišných ideologiích ani v názorech na českou společnost. Obě skupiny definují svou identitu spíše na základě svého vztahu k prezidentovi Zemanovi.

Jedna skupina mu věří, zastává se ho a má ho velmi ráda, druhá skupina mu nevěří, nevynechá příležitost k tomu se vůči jeho činům vymezit a ráda ho nemá vůbec. V důsledku rozdílu mezi těmito skupinami mezi nimi během letošního roku vyrostla vysoká zeď.

Je jasné, že takové rozdělení znamená velké nebezpečí pro současné i pro budoucí směřování. Na první pohled se zdá, že základy pro tuto zeď vznikly v průběhu druhého kola prezidentské volby. Podle mě tato událost byla spíše nešťastným zakončením dlouhodobého procesu, který se v naší republice odehrával už od doby, kdy se k moci dostala vláda Mirka Topolánka.

Tehdejší premiér označil svou vládu jako vládu nulové tolerance. Definoval tím styl, kterým vládla jeho pravicová vláda do svého pádu. Další pravicová koalice, která nastoupila po Fischerově úřednické vládě, v tomto stylu pokračovala. Jedním z mnoha příkladů, ale podle mě tím nejlepším, je angažmá bývalého poslance Romana Pekárka.

Nulová tolerance tedy znamenala, že názory, které se lišily od názorů představitelů stran, které ve Sněmovně tvořily většinu, neměly žádnou váhu. Nemělo cenu o nich mluvit ani jinak diskutovat a nezáleželo na tom, jestli těmi diskutujícími byl sto tisícový dav na Václavském náměstí nebo poslanci opozice řečnící před zpola vyprázdněnou Sněmovnou. Na důležitost diskuze se prostě zapomnělo.

Chápu proto důvody, které vedly občany sdílející názor opačný k tomu, aby si za svého prezidenta zvolili právě Miloše Zemana. Když si vzpomenu na Kubiceho zprávu, která předcházela volby v roce 2006 a řeckou lež před volbami v roce 2010, chápu Zemanovi voliče i v tom, že překousli způsob, kterým vedl svou kampaň.

Proces rozdělení společnosti z mého pohledu potom vyvrcholil tím, že se do druhého kola spolu se Zemanem dostal ministr obou předchozích vlád. Jedna strana tehdy měla pocit, že volí jasně mezi dobrem a zlem, zatímco ta druhá mezi příslušníkem bývalých vlád a člověkem, který konečně zajistí, aby ve společnosti byly brány v potaz jejich názory.

Díky vyhrocenosti celých voleb a lžím, kterých se Zeman, i podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dopustil, bylo celé rozdělení dokonáno a proces stavby zdi v naší společnosti začal nabírat na rychlosti.

Myslím, že k celé situaci přispěla i neschopnost médií reflektovat situaci v naší společnosti směrem dozadu. Některá tak hodnotila Zemanovi voliče poměrně necitlivě a společnost opravdu popisovala jako rozdělenou na tu lepší část, která volila Karla Schwarzenberga a na tu křupanskou, která volila Miloše Zemana.

V tom vidím i důvod, proč tolik lidí, především mladých, z nichž velká část ještě ani volit nemohla, ještě několik měsíců po volbách stále hrdě nosilo placky „Volím Karla“. Prostě se cítí být součástí té skupiny, která prosazuje dobro.

První práce na stavbě zdi byly zahájeny ihned po vyhlášení výsledků prezidentské volby, když na sociálních sítích začaly vznikat skupiny typu „Stydím se za svého prezidenta“. To rozhodně nebyl úplně nejšťastnější způsob reakce této skupiny lidí na výsledky demokratických voleb.

Zeman po svém vítězství sice prohlásil, že hodlá být prezidentem dolních deseti milionů, ale jestli plánoval dolních deset milionů potěšit tím, v jakém stavu dorazil ke korunovačním klenotům, odmítáním jmenovat M. C. Putnu profesorem nebo snad tím, že se rozhodl nepozvat na státní obřad předávání vyznamenání některé rektory českých univerzit, tak mám pocit, že se do vkusu své cílové skupiny moc netrefil.

Dnes je veřejný prostor napěchován kritikou, zesměšňováním a urážkami na Zemanovu adresu. Nechci hodnotit, co z toho si demokraticky zvolený prezident zaslouží. Reakce obou skupin jsou pak naprosto odlišné. Jedna skupina každý pokus o další a další kritiku Zemana vítá. Spousta autorů se v podstatě stala veřejně známými díky své schopnosti se co nejdůmyslněji vymezovat proti všemu, co prezident udělá.

Druhá skupina každou kritiku, ať je více či méně spravedlivá, odmítá. Naopak se v jejím důsledku ještě více zatvrzuje a vymezuje se proti autorům těchto urážek, případně i proti těm, kteří tyto urážky schvalují. Obě skupiny získaly pocit, že jsou ochránci dobra proti zlu.

Každý den někdo na tuto zeď přihodí nějakou tu cihlu. A nejen, že její růst nabírá na rychlosti, ale také je stále těžší se po ní pohybovat pro ty, kteří ani do jedné z obou skupin nepatří. Často se stane, že člověk se sice snaží hodnotit nějakou situaci objektivně a bez negativních emocí, ale jedna ze stran se i tak cítí uražená a shodí ho ze zdi na druhou stranu jako příslušníka druhé skupiny.

Jedním z problémů této zdi je fakt, že postupně vyrostla tak vysoko, že se přes ni obě skupiny už nevidí ani neslyší. To znamená zaprvé to, že neslyší z druhé strany přicházet ty argumenty, které jsou položeny na racionálním základě a snaží se bez emocí vysvětlit, že přihazování dalších cihel na zeď situaci v naší republice v žádném případě nezlepší. Za druhé pak to, že nevidí problémy, kterými skupina na druhé straně trpí.

Neznalost toho, co se odehrává na druhé straně, stejně jako neznalost problémů té druhé skupiny vede k chaosu. Jeho důsledkem je naprostý opak toho, co by si přáli ti, kteří podle svého názoru bojují za dobro a snaží se tak prosadit identitu své skupiny jako tu správnou.

Největší hrozbou našeho rozdělení podle mě je, co se stane, až zmizí to, co je základem identity obou skupin. Napadá mě podobnost s tím, co by se odehrálo se skupinou několika dětí, které se dají dohromady díky odporu k jednomu jejich spolužákovi. Jejich odpor může pramenit například z jeho špatného chování k nim nebo z chování, se kterým oni nesouhlasí.

Tato skupina společně může poměrně dobře fungovat, základem její identitou se stane právě odpor k tomuto spolužákovi. Jenže spolužák se jednoho dne s rodiči odstěhuje do jiného města a ze životů této skupiny zmizí. Díky tomu, že fungoval jako základ identity jejich party a pojil je tak dohromady, jejich skupina se rozpadne. Podobný scénář se dá očekávat i v tom případě, když taková parta nějakého spolužáka obdivuje a vytvoří se proto, že si užívá jeho společnosti.

Miloš Zeman jednou svůj úřad opustí. Může to být za necelých čtyři a půl roku nebo se může stát, že, pokud mu to zdraví a voliči dovolí, svou funkci může vykonávat ještě o dalších pět let déle. Vzhledem k tomu, že identita, která vzniká rozdílem mezi oběma skupinami, je tvořena na základě vztahu k jeho osobě, obě skupiny se jednou rozpojí a zeď mezi nimi spadne.

To se sice může zdát jako dobrá věc, ale musíme si uvědomit, že spadne na nás. A my se jejím kusům nebudeme moci vyhnout jinak než, že se rozutečeme. Čím vyšší bude, tím víc se rozptýlíme a důsledkem bude to, že jednota mezi občany nebude už vůbec žádná. A bude trvat opravdu dlouhou dobu, než se nějaká vytvoří.

Proto nemyslím, že řešením je dnes čekat na to, až nám ta zeď spadne na hlavu. Neměli bychom proto definovat naši identitu na základě nějaké nenávisti nebo toho, co nechceme být. Naopak základem identity naší skupiny by mělo být to, co být chceme a co je naším cílem. Tímto způsobem zeď mezi námi nyní můžeme postupně rozebrat. A musíme to udělat sami, protože nikdo, koho si zvolíme jako svého zástupce ani žádný odborník, to za nás neudělá.

Způsobem, kterým toho můžeme dosáhnout, je snaha o to založit naší identitu na plnohodnotné diskuzi. Je nutné, aby jejím tématem bylo to, co chceme a proč to chceme, ne vztah k osobě a chování prezidenta nebo jakéhokoli jiného politika. Je třeba vybudovat naší identitu na diskuzi například o otázkách evropských, ekonomických, ekologických, kulturních či sociálních. A na tom máme možnost a musíme se podílet všichni společně.