V průběhu letošního roku se společnost v mém okolí a veřejný prostor jako takový rozdělil do dvou skupin. Jejich vzájemné vymezení nijak silně nespočívá v odlišných ideologiích ani v názorech na českou společnost. Obě skupiny definují svou identitu spíše na základě svého vztahu k prezidentovi Zemanovi.

Jedna skupina mu věří, zastává se ho a má ho velmi ráda, druhá skupina mu nevěří, nevynechá příležitost k tomu se vůči jeho činům vymezit a ráda ho nemá vůbec. V důsledku rozdílu mezi těmito skupinami mezi nimi během letošního roku vyrostla vysoká zeď.

Je jasné, že takové rozdělení znamená velké nebezpečí pro současné i pro budoucí směřování. Na první pohled se zdá, že základy pro tuto zeď vznikly v průběhu druhého kola prezidentské volby. Podle mě tato událost byla spíše nešťastným zakončením dlouhodobého procesu, který se v naší republice odehrával už od doby, kdy se k moci dostala vláda Mirka Topolánka.

Tehdejší premiér označil svou vládu jako vládu nulové tolerance. Definoval tím styl, kterým vládla jeho pravicová vláda do svého pádu. Další pravicová koalice, která nastoupila po Fischerově úřednické vládě, v tomto stylu pokračovala. Jedním z mnoha příkladů, ale podle mě tím nejlepším, je angažmá bývalého poslance Romana Pekárka.

Nulová tolerance tedy znamenala, že názory, které se lišily od názorů představitelů stran, které ve Sněmovně tvořily většinu, neměly žádnou váhu. Nemělo cenu o nich mluvit ani jinak diskutovat a nezáleželo na tom, jestli těmi diskutujícími byl sto tisícový dav na Václavském náměstí nebo poslanci opozice řečnící před zpola vyprázdněnou Sněmovnou. Na důležitost diskuze se prostě zapomnělo.

Chápu proto důvody, které vedly občany sdílející názor opačný k tomu, aby si za svého prezidenta zvolili právě Miloše Zemana. Když si vzpomenu na Kubiceho zprávu, která předcházela volby v roce 2006 a řeckou lež před volbami v roce 2010, chápu Zemanovi voliče i v tom, že překousli způsob, kterým vedl svou kampaň.

Proces rozdělení společnosti z mého pohledu potom vyvrcholil tím, že se do druhého kola spolu se Zemanem dostal ministr obou předchozích vlád. Jedna strana tehdy měla pocit, že volí jasně mezi dobrem a zlem, zatímco ta druhá mezi příslušníkem bývalých vlád a člověkem, který konečně zajistí, aby ve společnosti byly brány v potaz jejich názory.