Mystifikátor Jan Macháček z Respektu

Tomáš Tožička

Jan Macháček ve svém pravidelném Auditu Jana Macháčka pod názvem „Až Hrad začne zvažovat, že by se Drulák mohl hodit“ píše nepravdy. Je otázkou, zda z neznalosti či s nějakým ideologickým záměrem.

Jan Macháček, který je prominentním komentátorem týdeníku Bakaly Respekt, se ve svém článku Až Hrad začne zvažovat, že by se Drulák mohl hodit věnuje české zahraniční politice. Zjevně tak činí bez elementárních znalostí, neboť jinak by se nemohl dopustit tak banální lži, jakou má hned v úvodu článku. Píše: „Česká zahraniční politika se ocitá pod trojím tlakem aneb Privatizace, ideologizace, ekonomizace.“

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Tato formulace navozuje nepravdivý dojem, že nová politická garnitura na Pražském hradě a na ministerstvu zahraničí mění politiku jím naznačeným směrem, zatímco předchozí vlády a prezidenti se chovali jinak. Bohužel, není tomu tak. Macháček to samozřejmě nemůže vědět, protože se této problematice nikdy nevěnoval a k podpoře porušování lidských práv ze strany bývalých prezidentů a ministrů zahraničí se nikdy nevyjadřoval. Alespoň můžeme-li tak soudit podle předchozích článků.

Ekonomizace politiky byla přítomna již od začátku, stejně jako ideologizace a privatizace — použijeme-li Macháčkovy termíny. Můžeme vzpomenout například na prezidenta Václava Havla, který s sebou na návštěvu saudsko-arabského totalitního režimu vzal do letadla vybrané české podnikatele. Tato návštěva byla hlavními médii vyzdvihována jako úspěšná a kritika českých lidskoprávních organizací se v nich neobjevila.

Václav Klaus také bral na své cesty podnikatele, památná je jeho cesta do Turecka, na kterou s ním letěl podnikatel Mirek Topolánek, bývalý stranický kolega a bývalý předseda vlády.

Polemika s prvním náměstkem MZV Petrem Drulákem se vede o podobu koncepce transformační spolupráce, která ale není primárně lidskoprávní. Foto archiv PISM, Flickr

Při jednání o prodeji armádního radaru VĚRA do Číny se také neobjevila žádná kritika ze strany Jana Macháčka, ani zprávy o tehdejších demonstracích proti české vládě. Kritika vlády se v pravicových médiích naopak ozvala, až když se podařilo jeho prodej zastavit. Kritika spolupráce s Čínou se objevovala jen v souvislosti s Tibetem, ale nikdy v souvislosti s naším oficiálním postojem, který je už dvě dekády stejný a ani současná vláda na něm nic nezměnila. Bohužel.

Český vývoz zbraní do nebezpečných oblastí a násilným autoritářským režimům nikdy nebyly problémem ani pro politiky — jak to jasně řekl Karel Schwarzenberg, ale ani pro novináře.

Pokud jde o mýtus, že česká zahraniční politika byla až do nástupu Petra Druláka zaměřena na lidská práva, je třeba jej také uvést na správnou míru. Celá česká lidskoprávní agenda spočívala a dosud bohužel spočívá především v rétorice.

Polemika s prvním náměstkem MZV Petrem Drulákem se vede o podobu koncepce transformační spolupráce, která pochází z roku 2005. Tento dokument ovšem není primárně lidskoprávní, ale především se zaměřuje na takzvanou transformační spolupráci, což v normální řeči znamená změnu nedemokratických režimů na demokratické. Otázka lidských práv je tam sice zmíněna, ale není nijak konkretizována.

Pokud se Drulákovi podaří do dokumentu prosadit jakýkoli konkrétní lidskoprávní obsah, především navázaný na mezinárodní lidskoprávní úmluvy, nebude se jednat o rozšíření lidskoprávní agendy, půjde o její vůbec první uvedení do oficiálních dokumentů České republiky.

Je s podivem, že novináři, kteří se nyní tak vehementně zasazují o lidská práva, nikdy před tím nevystoupili aktivně s požadavkem, aby Česká republika konečně přijala opční protokol k mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 

Ano, je to onen mezinárodní pakt, na nějž se odvolává hned první věta prohlášení Charty 77. Ale smutným faktem zůstává, že se dosud nepodařilo prosadit ratifikaci opčního protokolu, který by umožnil našim občanům plně využívat práv, garantovaných tímto paktem. Dokud nedosáhneme ratifikace, bylo by lepší o našich tradicích nemluvit a na Chartu 77 se neodvolávat. Museli bychom se totiž stydět.

Pro zaměstnance Bakalových či Babišových novin nejsou fakta důležitá, stačí, když plní zaměstnavatelovo zadání. Pro Jana Macháčka z Respektu není evidentně žádný problém, ani když při tom lže.

    Diskuse
    December 7, 2014 v 11.54
    Není Havel jako Havel
    poznamenávám k textu Tomáše Tožičky. Do listopadu 1989 s menšími odchylkami sledoval Havel zahraničněpolitické postoje Charty 77, které často prosazovali jeho přátelé, například Jiří Dienstbier st. nebo Jaroslav Šabata. Viz například Pražská výzva z roku 1985 volající po sjednocení Německa, solidarita s nikaragujskou levicí, odpor vůči apartheidu, problematičnost jaderné energetiky nebo vztah k feminismu a „zelené“ politice. Havel byl tehdy rozhodným odpůrcem války. Už v listopadu 1989 se ale jeho postoje začaly měnit, stále více pochopení měl pro zahraniční politiku USA, až bohužel skončil přímou podporu bombardování Jugoslávie a válečného tažení v Iráku. Dokonce kritizoval i to, že se o důvodech propagace války nemluví pravdivě, například se ujišťuje, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení, a že se tolik usiluje o postup, aby to bylo v souladu s Chartou OSN. Husajn byl to diktátor, a bylo správné zničit jeho moc, zvláště jeho porušování lidských práv, říkal, když už byl v prezidentském důchodu.
    Havel se změnil v Antihavla. Neokonzervativní intelektuálové, zvaní „pražská kavárna“, navazují ovšem na Antihavla, ne na Havla, který byl levicový a značně zelený liberál se silnými antikapitalistickými postoji. Přitom více než dvacet let – s výjimkou čtyř let, kdy ministrem zahraničí byl Jan Kavan, byla česká zahraniční politika tak selektivní, že to zavánělo až karikaturou selektivnosti. Přípustné bylo jen to, co vyhovovalo zájmům momentální americké „administrativy“, jejím postojům k Izraeli, ke Kubě, k Saudské Arábii, ke Gruzii i k Rusku.
    Předchůdci „pražské kavárny“, hlavně Člověk v tísni a Respekt s novinářem Janem Macháčkem, vybrali tři země, Bělorusko, Kubu a Barmu, aby to bylo geopoliticky vyvážené, a všechnu energii soustředili na kritiku porušování „lidských práv“ v těchto zemích. Práva člověka zúžili na práva občanská a politická, jako kdyby práva sociální, hospodářská, kulturní a také – jak správně dodává Petr Drulák – environmentální a džendrová základními právy nebyla.
    December 7, 2014 v 17.18
    Přiznání
    Stal jsem se tedy mrzkou lůzou. - Pro amerikofily (a že v Americe je i co milovat, podrobnosti u E. Koháka): Ich bin im abscheulich Pöbel.
    PM
    December 7, 2014 v 18.16
    Přečetl jsem odvedenou práci pana Macháčka
    a domnívám se že jde o dezorientační text na objednávku privátního plátku, který svou argumentační neobratností dokumentuje nervozitu jedné frakce neokonzervativní elity.
    Pan ministr financí nakupuje levné pracovní síly......saprlot.
    MF
    December 7, 2014 v 23.17
    A do jaké cenové skupiny patříš ty, Pavle?
    Pořád jsem čekal, kdy nazveš Petra Uhla něčím - agentem Putina, čí něčím podobným. Asi přece jen v tobě něco zůstalo z původní, nerozložené osobnosti, ze slušného člověka, ale ne na dlouho. Bohužel jsem se dočkal, přece jen si to nevydržel.

    Pokud pan Uhl patří do 4. cenové skupy, ty patříš už jenom pod most... nebo rovnou do tej řeky. Snad by bylo lépe, kdybys tam skočil... anebo navštěvoval psychoterapii. Kdybys tam skočil, tak tě vytáhnou a pošlou na stejné místo. Tak je lépe si to chladné vykoupáni v Isaře ušetřit.
    MH
    December 8, 2014 v 10.57
    "Bombardování Jugoslávie" Petra Uhla je ve skutečnosti míněna vojenská operace NATO na ukončení série balkánských válek, schválená mj. německými vládními Zelenými i českou vládní ČSSD. S "Jugoslávii" to nemá moc společného, je to jen hra na city které se zúčastní manipulátoři nebo neznalí, aniž bych chtěl hádat do jaké z těchto kategorii pan Uhl patří.

    Intervence byla totiž vedena proti "Svazové Republice Jugoslávii", tedy zbytku z nacionalistického projektu "Velkého Srbska" devadesátých let, které nemělo nic společného s historickým pojmem "Jugoslávie" z dob "socializmu"). Pokud intervenci NATO v Kosovu (a proti vojenským objektům v Srbsku) pan Uhl dává do stejné roviny jako válku v Iráku pod prokazatelně vylhanou záminkou, pak pozici Respektu značně usnadňuje.

    Ostatně, jeden z mála světlých bodů který bych na Respektu dokázal vyjmenovat bylo, že jejích komentátor dění na Balkáne, Filip Tesař, jako jeden z mála v médiích ČR, ne-li zcela osamocený, do detailů znal nejen místní reálie v celém regionu, ale i společensko-historický a mediální kontext vedoucí od roku 1987 neodvratně k válkám, masovým vraždám a dokonce i genocidě.

    A podotknu: K válkám ukončeným až v roce 1999 intervencí NATO, díky osobní angažovanosti především M. Albrightové, ale i Václava Havla. Jak by dnes vypadalo Kosovo a Balkán bez intervence NATO, bez S. Miloševiče v Haagu, to by nejspíš nechtěl vědět ani Petr Uhl.

    A nakonec, citace bývalého prezidenta Bosny, Stjepana Kljujiče z dne úmrtí V. Havla: "Především bych podotkl, že V. Havel jako velký humanista významně podpořil Bosnu pozváním předsednictva do Prahy. To se stalo ještě daleko před jeho návštěvou Sarajeva. A musím podotknout, že se jednalo o jistý incident v české politice, protože tehdejší premiér Václav Klaus byl přítel S. Miloševiče a nepřál si příjezd delegace BaH, takže nás Havel v podstatě přijal soukromě. Byli jsme ubytováni v jeho soukromé rezidenci 40 km daleko od Prahy. Předseda vlády se s námi nechtěl ani sejít".

    Zkrátka, být Petrem Uhlem, přečetl bych si předchozí odstavec dvakrát, a popřemýšlel, zda chci být na straně S. Miloševiče a V. Klause, tedy lidí kteří po tři roky obklíčili a snažili se "vyhladovět" Sarajevo, a to není ani jejích nejvýznamnější z mnoha zločinů, nebo na straně V. Havla a S. Kljujiče. Mezitím totiž není prostřední cesta, nelze prosazovat a požadovat poloviční obklíčení, poloviční ostřelování civilistů, poloviční vyhladovění měst ani poloviční genocidu, stejně jako nešlo v roce 1999 statisíce lidí na Kosovu ochránit nijak jinak, než vojenskou intervencí.
    MP
    December 8, 2014 v 10.59
    Pavlovi Kolaříkovi
    Nemám ve zvyku se odvolávat na kodex diskuse a myslím, že by měl být používán výjimečně a s mírou maximálně tolerantní.. Nicméně myslím, že jste tu míru překročil.
    ??
    December 8, 2014 v 16.15
    Mily p. Franek a p. Profant.
    Na rozdil od vas jsem poprve prispevkem p. Kolarika potesen. Jezto jako elektrikar z ostravskeho dolu, jsem navzdy a neodvolatelne zarazen mezi luzu ze ctvrte cenove, ocitl jsem se razem v lepsi spolecnosti. Dekuji pane Kolarik.

    p.s. Tomu kavarnikovi Uhlovi nakonec neuskodi, kdyz na chvilku zkusi, jak se zije socce a luze ze IV cenove. -:)
    VK
    December 8, 2014 v 20.39
    Malá korekce. Ich bin ein abscheulicher Pöbel. Řekl bych.

    Těší mne, vítejte na palubu.
    MP
    December 8, 2014 v 21.39
    Milému p. Kuchejdovi
    Nejde o to, jaké veřejné místnosti navštěvujeme. Mám sice rád kavárny, ty ale už v Praze bohužel prakticky vymřely. A než bych chodil do těch podniků, které se tu dnes za kavárny vydávají, ostatně pochybují, že bych v nich potkal Petra Uhla, to půjdu vždycky raději do poctivé hospody. Čtvrtá cenová mi nevadí, ale taxování lidí, jejich zařazování podle vyjádřeného postoje. To, že pan Kolařík nahrazuje myšlenkovou práci s jiným názorem denunciací toho, kdo ten názor vyřkl. Prostě sprosťáctví.
    MF
    December 8, 2014 v 22.1
    Pavel Kolařík
    Ale Pavel Kolařík se tak chová už dosti dlouho. Ovšem útok na Petr Uhla je už trochu silná káva.
    Nakonec i na Štampacha, jež byl jím označen za Putinova agenta (nebo KGB, už nevím). Já jej označuji za odpadlého kněze, což je, ale nedovolil bych si kritizovat jeho politické postoje, postoje člověka, který byl v 70.letech z politických důvodů zavřen v kriminálu.

    P.S. Co se týče kaváren, navštěvuji Caffé Louvre, dobře vedený podnik, chodí tam i Karel, a pak Kavárnu u Vojtěcha.
    + Další komentáře