Ministr Chovanec předvedl v nedělních Otázkách Václava Moravce elegantní piruetu nad kluzkým ledem migrační politiky. Otázku poskytnutí azylu syrským uprchlíkům delegoval na každého z nás: „Jedná se o závažnou věc, tudíž by o ní měli rozhodnout občané“.

Když Chovanec používá slovo „závažná“, může to znamenat prakticky cokoli. Pokud se však nad závažností uvažuje v souvislosti s referendem, pak se situace jeví závažnou pro ty, kteří by se v referendu měli vyjádřit. Při tom se pak snadno zapomene, že mimořádně závažná je teď především situace syrských uprchlíků.

V čem pro nás tedy závažnost celé situace spočívá? A na co podle ministrových slov dosud „nejsme připraveni“? Tyto otázky by měl zodpovědět sám pan ministr. Problém je, že nám nemůže nabídnout žádnou uspokojivou odpověď, aniž by se svezl po kluzké plošině k islamofobii.

Jak se dotkne „běžného Čecha“ jednoprocentní nárůst počtu azylantů? Zátěž pro sociální stát, problémy s integrací, oslabení trhu práce… všechny tyto problémy jsou samy o sobě problémy celé české společnosti. Pokud bychom kladli důraz na ně, ztratil by samotný problém uprchlíků v celé debatě svou mimořádnost.

Vláda by vyhlášením referenda delegovala svou zodpovědnost za fungování sociálního státu na jeho vzájemně si konkurující klienty: „Sociální stát už takhle šetří na potřebných, to poslední, co potřebujeme, jsou další hladové krky!“

V jiné perspektivě by se referendum o uprchlících mohlo stát referendem o xenofobii. Ona „závažnost“ by pak odkazovala k nárůstu kriminality, stavění mešit, ohrožování bezpečnosti záludným nošením šátků a nakonec bychom se touto cestou propracovali až k starému dobrému zániku naší západní kultury.

Obě perspektivy by v referendu vedly ke shodnému závěru: uprchlíky nechceme — lidské právo na azyl by v následné veřejné kampani nemohlo nabídnout jiné pozitivum než svou vlastní inherentní hodnotu. Záporná odpověď je tedy Chovancem přímo podsunuta v samotném momentu vyhlášení takového referenda.

Chovancova kachna

Pojďme si nyní trochu zašpekulovat. Co je realitou Chovancova spektáklu? K čemu mohla posloužit jeho nečekaná „nedělní kachna“ o referendu? Představme si situaci, kdy ministr vnitra, toho času prodloužená ruka premiéra Sobotky, dostane na neděli domácí úkol: strhnout na sebe pozornost od rozhodnutí vlády, které má přijít následující den. Uprchlíci jsou nepříjemným tématem, ale tentokrát už kolem něj nejde chodit po špičkách, vláda musí zaujmout jasné stanovisko, které ministr do Bruselu poveze.

Předpokládat, že Milan Chovanec o odmítavém pondělním stanovisku Sobotkovy vlády nevěděl, by bylo za hranicí veškeré naivity. Jakoby pravá ruka Chovanec nevěděla, co dělá levá Sobotka. Ministr vnitra se přesto v neděli vysloví k možnosti konání referenda o přijetí syrských uprchlíků. Poté, co ji média náležitě přežvýkají, je v pondělí do celého toho shonu bez větší pompy vypuštěna zpráva, že vláda posílá Chovance na Radu rovnou se záporným stanoviskem i bez referenda.

Realitou Chovancova spektáklu je tedy strategie, ze které těží jak vláda, které Chovanec příhodně rozostřil pozornost médií, tak sám ministr vnitra, který vyklouznul z pasti nepopulárního rozhodnutí tím, že jej aspoň do pondělka „delegoval na občany“.

Bída českého (ne)zájmu

Jenomže je v tomto případě vůbec co delegovat na občany? A má vůbec smysl bavit se na úrovni národních států o problémech spojených s mezikontinentální migrací? Lidé prchají ze Sýrie, aby si zachránili holý život. V takové situace vůbec nemůže záležet na něčem tak marginálním jako je český zájem o uprchlíky. Do popředí musí vystoupit vyšší mravní zájem, a tím je v tomto případě evropské odhodlání ztělesňovat hodnotu solidarity v rámci globálního uspořádání.

Ocitáme se v době hořícího sporu mezi lidskoprávními přístupy a především v době, kdy celá Evropa, jíž se snažíme být důstojnou součástí, loví v propasti svých krizí svoje zakládající principy a hodnoty. Spíš než že by se však česká vláda rozhodovala mezi různými pojetími lidských práv, pro jistotu dává na vědomí, že se nás globální spravedlnost netýká vůbec.