O Islámském státě v Iráku a Levantě, zkráceně ISIS či ISIL, slyšel v posledních dnech snad každý. Známo je, že jde o islamistickou džihádistickou entitu, že kromě Iráku působí taktéž v Sýrii a že se ho pro krutost zřekla i Al-Káida. Všechna média také zaznamenala jeho triumfální dobytí Mosulu 6. až 10. června — událost, po níž následoval úprk asi 30tisícové posádky před skupinou 800 až 1300 džihádistů a zároveň útěk přibližně půl milionu obyvatel z 1,8milionového města.

Zaregistrováno dále bylo, že bojovníci ISIS popravili zajatce, zkonfiskovali všechna letadla na mosulském mezinárodním letišti a zabrali opuštěnou vojenskou techniku včetně vrtulníku a tanků, které dostala irácká armáda od Američanů se slevou, aby se právě před džíhádisty lépe bránila. A zaznamenáno bylo též, že ISIS vyraboval z mosulských bank ceniny v hodnotě půl miliardy dolarů, čímž se stal zřejmě nejbohatší organizací svého druhu.

Nyní ovládl ISIS další města a prý si troufá už i na Bagdád. Šiítský režim Núrího Málikího je zjevně zoufalý, neboť vyzbrojuje, koho může, a žádá o vojenský zásah, kde může — včetně Ameriky a Íránu zároveň. Ale i toto se už všeobecně ví.

Čeho je naopak stále pomálu, to jsou odpovědi na otázky důležité pro kontext dění. Například: Jak mohl ISIS vyrůst natolik, že se svými několika tisíci bojovníky nahání hrůzu čtvrtmilionové irácké armádě? Kde bere peníze? A když je tak krutý, proč jej řada Iráčanů podporuje? No a samozřejmě: Jakou hrozbu vlastně realisticky vzato představuje?

Než se naplno rozproudí debata o nové sektářsko-občanské válce, novém zázemí pro teroristy v nedávno „osvobozené“ zemi, či o vině a odpovědnosti, patří se právě u těchto souvislostí zastavit.

Od Saddáma do současnosti

Předně a za prvé, Islámský stát v Iráku a Levantě není tak jednoznačně uchopitelnou entitou jako Tálibán nebo Islámský džihád. Z jistého pohledu se jedná o teroristickou organizaci, z jiného o milici, z dalšího o džihádistickou skupinu a z ještě dalšího o protostátní strukturu. Jeho deklarovaným cílem bylo sice vždy vytvoření podmínek pro vznik islámského chalífátu rozkládajícího se od Sinaje po Perský záliv, v různém období vývoje měl ale různou podobu a používal různé metody.

Ve svých začátcích působil ISIS jako odbojová teroristická skupina. Vznikl ještě za Saddámovy éry z iniciativy proslulého jordánského teroristy Abú Músy Zarkávího, po invazi se stal součástí irácké sítě Al-Káidy a velice záhy i jejím vůdčím tělesem. V letech 2004 až 2006 představoval ISIS v podstatě Al-Káidu v Iráku.

V roce 2006 byl ale Zarkáví zabit a káidisté posléze rozehnání tzv. surge generála Petraeuse — tažením sunnitských kmenových bojovníků vyzbrojených a zaplacených Američany. Káidistické struktury ISIS tak zanikly, zůstaly pouze podzemní buňky.

Oživení ISIS nastalo pak až v souvislosti s arabským jarem — s prvním potlačením sunnitských protestů proti nespravedlnostem šíitské nadvlády v Iráku a také se začátkem občanské války v Sýrii, do níž se ISIS zapojil v roce 2011. To už byl ovšem jiný ISIS — nikoliv síť buněk, ale zárodek džihádistické armády.

V Sýrii se začalo organizaci dařit. Ovládla několik velkých měst a posléze i plynová pole, z nichž dosud získává surovinu za statisíce dolarů týdně. Pohltila několik menších organizací, zájemců o členství přibývalo. Na jaře 2013 už byla nejsilnější protiasadovskou skupinou v zemi a v létě otevřeně bojovala i s ostatními odbojovými uskupeními — včetně těch, které jsou ovládány Al-Káidou přímo.

Úspěchy ISIS v Iráku přišli o něco později — spolu s tím, jak se rokem 2012 počínaje začal vymezovat vůči sunnitským kmenovým náčelníkům. Pod vedením Ibrahíma Alího Badrího, známého jako Abú Bakr Bagdádí, ISIS hlásal, že dosavadní sunnitské protesty byly šíitskému establishmentu jen pro smích a že je třeba bojovat. ISIS se zde stal radikálnější alternativou tradičních sunnitských struktur a nemálo sunnitů se s ním ztotožnilo.

Na začátku arabského jara disponoval ISIS asi tisíci muži. V roce 2012 jich měl už 2500.

Na jaře 2013 se ISIS definitivně rozešel s Al-Káidou. Oficiálně se tak stalo proto, že postbinládinskému vedení organizace v čele s Ajmánem Zavahírím vadil způsob, jakým ISIS likviduje své konkurenční souvěrce v Sýrii. Zavahírí sám se ovšem vymezil nejprve vůči irácké větvi ISIS, kterou nařídil rozpustit v lednu 2013 — pochopitelně bez úspěchu. Syrské větve se Al-Káida otevřeně zřekla až v únoru 2014.

V Iráku ISIS ovládl nejprve území na středozápadě země a velkou část irácko-syrské hranice v provincii Anbár. Poté zaútočil na proslulou věznici Abú Ghraíb, čímž získal další slávu, a část osvobozených vězňů zapojil do svých řad. Následovaly tuhé boje, při nichž dle OSN zemřelo na devět tisíc Iráčanů. V prosinci 2013 se ale už k ISIS hlásilo pět tisíc ozbrojenců a organizace pronikala do dvou sunnitských měst, která otevřeně povstala proti šíitské vládě: do Fallúdže a Ramádí. Obě města pak irácká armáda několikrát znovu dobyla a znovu ztratila, na západ od nich se ale už na delší dobu neodvážila.

ISIS prohlásil v únoru 2014 území svého působení — tedy oblast od syrského Aleppa po iráckou Fallúdžu — za nový samostatný stát. Ozbrojenci ISIS se od té chvíle vnímají jako armáda této entity.