O Islámském státě v Iráku a Levantě, zkráceně ISIS či ISIL, slyšel v posledních dnech snad každý. Známo je, že jde o islamistickou džihádistickou entitu, že kromě Iráku působí taktéž v Sýrii a že se ho pro krutost zřekla i Al-Káida. Všechna média také zaznamenala jeho triumfální dobytí Mosulu 6. až 10. června — událost, po níž následoval úprk asi 30tisícové posádky před skupinou 800 až 1300 džihádistů a zároveň útěk přibližně půl milionu obyvatel z 1,8milionového města.

Zaregistrováno dále bylo, že bojovníci ISIS popravili zajatce, zkonfiskovali všechna letadla na mosulském mezinárodním letišti a zabrali opuštěnou vojenskou techniku včetně vrtulníku a tanků, které dostala irácká armáda od Američanů se slevou, aby se právě před džíhádisty lépe bránila. A zaznamenáno bylo též, že ISIS vyraboval z mosulských bank ceniny v hodnotě půl miliardy dolarů, čímž se stal zřejmě nejbohatší organizací svého druhu.

Nyní ovládl ISIS další města a prý si troufá už i na Bagdád. Šiítský režim Núrího Málikího je zjevně zoufalý, neboť vyzbrojuje, koho může, a žádá o vojenský zásah, kde může — včetně Ameriky a Íránu zároveň. Ale i toto se už všeobecně ví.

Čeho je naopak stále pomálu, to jsou odpovědi na otázky důležité pro kontext dění. Například: Jak mohl ISIS vyrůst natolik, že se svými několika tisíci bojovníky nahání hrůzu čtvrtmilionové irácké armádě? Kde bere peníze? A když je tak krutý, proč jej řada Iráčanů podporuje? No a samozřejmě: Jakou hrozbu vlastně realisticky vzato představuje?

Než se naplno rozproudí debata o nové sektářsko-občanské válce, novém zázemí pro teroristy v nedávno „osvobozené“ zemi, či o vině a odpovědnosti, patří se právě u těchto souvislostí zastavit.

Od Saddáma do současnosti

Předně a za prvé, Islámský stát v Iráku a Levantě není tak jednoznačně uchopitelnou entitou jako Tálibán nebo Islámský džihád. Z jistého pohledu se jedná o teroristickou organizaci, z jiného o milici, z dalšího o džihádistickou skupinu a z ještě dalšího o protostátní strukturu. Jeho deklarovaným cílem bylo sice vždy vytvoření podmínek pro vznik islámského chalífátu rozkládajícího se od Sinaje po Perský záliv, v různém období vývoje měl ale různou podobu a používal různé metody.

Ve svých začátcích působil ISIS jako odbojová teroristická skupina. Vznikl ještě za Saddámovy éry z iniciativy proslulého jordánského teroristy Abú Músy Zarkávího, po invazi se stal součástí irácké sítě Al-Káidy a velice záhy i jejím vůdčím tělesem. V letech 2004 až 2006 představoval ISIS v podstatě Al-Káidu v Iráku.

V roce 2006 byl ale Zarkáví zabit a káidisté posléze rozehnání tzv. surge generála Petraeuse — tažením sunnitských kmenových bojovníků vyzbrojených a zaplacených Američany. Káidistické struktury ISIS tak zanikly, zůstaly pouze podzemní buňky.

Oživení ISIS nastalo pak až v souvislosti s arabským jarem — s prvním potlačením sunnitských protestů proti nespravedlnostem šíitské nadvlády v Iráku a také se začátkem občanské války v Sýrii, do níž se ISIS zapojil v roce 2011. To už byl ovšem jiný ISIS — nikoliv síť buněk, ale zárodek džihádistické armády.

V Sýrii se začalo organizaci dařit. Ovládla několik velkých měst a posléze i plynová pole, z nichž dosud získává surovinu za statisíce dolarů týdně. Pohltila několik menších organizací, zájemců o členství přibývalo. Na jaře 2013 už byla nejsilnější protiasadovskou skupinou v zemi a v létě otevřeně bojovala i s ostatními odbojovými uskupeními — včetně těch, které jsou ovládány Al-Káidou přímo.

Úspěchy ISIS v Iráku přišli o něco později — spolu s tím, jak se rokem 2012 počínaje začal vymezovat vůči sunnitským kmenovým náčelníkům. Pod vedením Ibrahíma Alího Badrího, známého jako Abú Bakr Bagdádí, ISIS hlásal, že dosavadní sunnitské protesty byly šíitskému establishmentu jen pro smích a že je třeba bojovat. ISIS se zde stal radikálnější alternativou tradičních sunnitských struktur a nemálo sunnitů se s ním ztotožnilo.

Na začátku arabského jara disponoval ISIS asi tisíci muži. V roce 2012 jich měl už 2500.

Na jaře 2013 se ISIS definitivně rozešel s Al-Káidou. Oficiálně se tak stalo proto, že postbinládinskému vedení organizace v čele s Ajmánem Zavahírím vadil způsob, jakým ISIS likviduje své konkurenční souvěrce v Sýrii. Zavahírí sám se ovšem vymezil nejprve vůči irácké větvi ISIS, kterou nařídil rozpustit v lednu 2013 — pochopitelně bez úspěchu. Syrské větve se Al-Káida otevřeně zřekla až v únoru 2014.

V Iráku ISIS ovládl nejprve území na středozápadě země a velkou část irácko-syrské hranice v provincii Anbár. Poté zaútočil na proslulou věznici Abú Ghraíb, čímž získal další slávu, a část osvobozených vězňů zapojil do svých řad. Následovaly tuhé boje, při nichž dle OSN zemřelo na devět tisíc Iráčanů. V prosinci 2013 se ale už k ISIS hlásilo pět tisíc ozbrojenců a organizace pronikala do dvou sunnitských měst, která otevřeně povstala proti šíitské vládě: do Fallúdže a Ramádí. Obě města pak irácká armáda několikrát znovu dobyla a znovu ztratila, na západ od nich se ale už na delší dobu neodvážila.

ISIS prohlásil v únoru 2014 území svého působení — tedy oblast od syrského Aleppa po iráckou Fallúdžu — za nový samostatný stát. Ozbrojenci ISIS se od té chvíle vnímají jako armáda této entity.

V rozporu s líčením agentur ovšem není celé toto území pod nezpochybnitelnou kontrolou džihádistů. Mimo města lze narazit spíše jen na hlídky na strategických místech, nebo na jednotky vynucující pořádek či likvidující ty, kdo jim odporují.

Pouze ve městech, kde působí déle, ISIS zřizuje kromě pořádkových stanovišť i vlastní školy, soudy, základní veřejné služby a, jak připomíná Mark Tran v Guardianu, dokonce i určitý systém ochrany spotřebitele, když kontroluje například ceny nebo nezávadnost potravin.

↗

Nahoře oblast pod kontrolou ISIS dle běžné agenturní interpretace (repro z vysílání ČT). Dole přesnější znalecký pohled (práce analytiků vydavatelského domu McClatchy)

Irácký novinář Mušrek Abbás uvádí, že bojovníci ISIS nezabíjejí ty, kdo se jim ihned podřídí. ISIS celkově se snaží v Iráku před bojem zpravidla vyjednávat a jenom zřídkakdy usmrcuje duchovní. Vůči odpůrcům se ale chová tak nemilosrdně, jak to jen jde.

V Mosulu osvobodil ISIS minulý týden 2400 vězňů a v Tikrítu další. Tři sta tikrítských bylo sunnitů, kteří si zároveň odpykávali trest za terorismus.

Kvalifikované odhady uvádějí, že Islámský stát v Iráku a Levantě nyní disponuje silou sedm až deset tisíc mužů ve zbrani a dík kvapnému stažení irácké armády i novou těžkou technikou.

Důvody úspěšnosti

Dva z důvodů úspěchů ISIS byly již představeny v běžném zpravodajství. Jde jednak o několikaleté soustavné zneýhodňování sunnitů šíity, jež vedlo část sunnitské šestimilionové menšiny k podpoře protestů a po jejich potlačení k podpoře ISIS jako úspěšné ozbrojené alternativy, a jednak o žalostný stav irácké armády.

Mezi sunnity podporují v současnosti ISIS jak nespokojení radikálové, tak část kmenových vůdců (přestože právě vůči nim se ISIS původně vymezoval) a zřejmě i část důstojníků bývalé Saddámovy armády. Pomoc kmenových vůdců byla zřejmá při dobývání Mosulu a zvláště pak dalších měst. Vidět byli zejména jako prostředníci, kteří předávali armádním velitelům ultimata nebo přesvědčovali odpovědné důstojníky, aby raději utekli. I díky vlivu kmenových vůdců projely konvoje s bojovníky ISIS řadou checkpointů i celých měst bez zastavení, resp. bez nutnosti likvidovat odpor.

Rozsah zapojení důstojníků Saddámovy armády je naopak stále sporný. Téměř žádní ze znalců nepochybují, že vedení ISIS jich několik radí, avšak prominenti strany Baas, z nichž se někdejší armádní velení rekrutovalo, zrovna nepatřili k zastáncům islamistických vizí. Velká část expertů se domnívá, že ISIS si některé generály prostě koupil — ostatně stejně jako část kmenových vůdců, kteří po dubnových (a šíity opět ovládnutých) volbách naznali, že režim o spolupráci s nimi nestojí.

Pokud jde o iráckou armádu, připomínají znalci, že problém není pouze v nedostatku výcviku, ale také ve zkorumpovanosti. Hodnostmi generálů a pozicemi velících důstojníků byli až příliš často odměňováni členové prominentních rodin a stran, anebo známí známých. Tito pak vzali při poslední ofenzívě do zaječích většinou dříve než jejich vlastní vojáci.

K nesporným zkušenostem ISIS v boji získaným v Sýrii je nutné připočíst dále strach, jenž ozbrojenci šíří, a kombinaci klasického válečnictví s urbánní guerillou, bombovými útoky a sebevražednými atentáty. Pozorovatelé si pak ještě všímají vysoké mobility oddílů ISIS využívané jak strategicky, tak takticky. Do Tikrítu například vpadly v šedesáti vozech různých typů ze čtyř různých směrů zároveň.

Obecným důvodem úspěšnosti ISIS v Iráku je nesporně rozklad celého státu. V souvislosti s posledním děním vyšlo najevo, že premiér Núrí Málikí žádal již v březnu Američany o novou vojenskou intervenci v podobě leteckých úderů s odůvodněním, že irácká armáda podobný úkol nezvládne. Spojené státy tehdy odmítly a slíbily dodat pouze další zbraně. Irácká armáda následně nasadila při znovudobývání Fallúdži dělostřelectvo, a to i v rezidenčních čtvrtích.

Současný bagdádský režim navíc nemá ani dost stálou politickou základnu. Premiér Málikí a jeho oblíbení ministři se v posledních letech snažili obcházet parlament, jak se dalo. A nyní dva měsíce po volbách nedají dohromady nejen většinovou vládu, ale ani státotvornou většinu poslanců. Ostatně když se Málikí snažil vyhlásit po pádu Mosulu v provincii Ninive výjimečný stav, tři pětiny zákonodárců vůbec nedorazily na zasedání.

Konečně nelze pominout ani hlavní prapříčinu — původní destabilizaci regionu, kterou způsobila invaze Spojených států a koalice ochotných v roce 2003. Mezi analytiky se teď pravděpodobně rozproudí debata, zda-li napáchala rozhodující zlo invaze samotná, nebo až to, co se dělo po ní. Jedno je ale jisté: Jedinou účinnou obranou proti islamistickým extrémistům se v prostředí Blízkého východu ukázal být silný stát — ať už demokratický, nebo nikoliv. A intervence v Iráku tento silný stát zničila, aniž by se její aktéři následně postarali o vybudování nového.

Nefunkční stát, korupce, ohromné množství zbraní, znevýhodňování až útlak náboženské menšiny a krvavé potlačování její protestů — to vše vytvořilo prostředí, v němž se Islámskému státu v Iráku a Levantě přirozeně daří.

Otázka hrozby