V Praze na Václavském náměstí se v sobotu odpoledne konala manifestace uspořádaná muslimskými studenty v České republice. Podobně jako tisíce muslimů po celém světě, kteří nyní na sociálních sítích vystupují a pod heslem Ne naším jménem odsuzují vraždy v Paříži a všechny násilné projevy páchané ve jménu islámu, i oni se připojili se svým Ne naším jménem. Tentýž den se k modlitbě za oběti pařížského vraždění sešli i muslimští studenti na koleji Lékařské fakulty UK v Plzni. 

Nebylo to velké shromáždění, pouhých několik desítek účastníků s transparenty. Nízký počet účastníků byl možná zaviněn i tím, že akce byla svolána narychlo. Možná ale to, že se na politickém jevišti českých dějin pod sochou svatého knížete sešla pouhá hrstka lidí, něco vypovídá o tom, jaké skutečné kontury má nyní tak často zmiňovaný nevyhnutelný konflikt s islámem zde v České republice. Muslimové jsou u nás velmi malou menšinou a s žádnými akty teroru ze strany radikálů se u nás dosud nikdo nesetkal.

S čím se naopak i v českém prostředí lze setkat téměř na každém kroku, je strach z islámu, z muslimů, ze všeho, co je jakkoli spojeno s muslimským prostředím. V diskusích na sociálních sítích se tento strach projevuje mnoha silnými slovy, odsudky i vyhrožováním odsunem či fyzickou likvidací. V poslední době tyto radikální názory zesilují natolik, že se jakoby slévají do jednoho hlasu, který nepřipouští pochyby o tom, že islám jako takový je zlo a muslimové jsou nepřáteli už ze samotné podstaty.

Tento strach není nic výjimečného, ve Francii musí místní mnohamilionová muslimská menšina čelit mnohem konkrétnějším hrozbám, než je „jen“ příval nenávistných slov. Za několik dní od teroristického vraždění v redakci týdeníku Charlie Hebdo a v pařížském košer lahůdkářství se tamní muslimové stali terčem více než desítky útoků zahrnujících střelbu na mešity, bombový výbuch v restauraci přiléhající k mešitě i fyzické napadení.

Ve strachu tak v těchto dnech žijí francouzští židé, kteří zažívají nebývalou vlnu antisemitských útoků, mnohdy ze strany muslimů, ale i francouzští muslimové, kteří jsou za teroristické činy několika z nich na mušce jako celek, i všichni ostatní, kteří žijí v téže společnosti. Strach ochromuje, zastavuje či přímo zakazuje myšlení, nebo naopak dráždí k zoufalým agresivním činům. Strach je tím, co nejvíc potřebují teroristé všeho druhu, zabijáci ve jménu islámu stejně jako lidé jako Breivik hrající si na nové křižáky.

Strach je ale také tím, co teď paradoxně všechny spojuje. Co je potřeba pro to, aby se společně sdílený strach nestal dusící, oslepující a zatemňující silou, ale naopak podnětem, který dokáže všechny ohrožené a obávající se, ať už je jejich vyznání, národnost či barva pleti jakékoli, přivést k tomu, aby překonali nedůvěru, přiblížili se jedni k druhým a lépe se poznali? Aby dokázali vedle sebe či spolu žít v bezpečí a mít čas a prostor pro to objevovat, co všechno mají společné?

Jednou z věcí je pojmenovávat skutečné hrozby a nesnažit se lakovat skutečnost na růžovo. Radikální proudy v islámském prostředí a způsoby, jakým se šíří a získávají nové přívržence, musejí být zřetelně pojmenovány. Zároveň musí být vždy stejně jasně zdůrazněno, že násilní extremisté představují v muslimském prostředí velmi malou menšinu, a svůj hlas a svou tvář by měli dostat ti muslimové, kteří radikalismus odsuzují. Zjednodušování skutečnosti, ať už v jednom či druhém směru, ničemu nepomůže.

Pokud mají dva přijít blíž k sobě, nejlepší je, když pro to oba něco udělají. Na muslimech je, aby se dokázali skutečně distancovat od extremistů hlásících se k islámu, svými slovy i jednáním. Totéž ale platí i pro druhou stranu. Kdokoli, kdo dává najevo souhlas s útoky na muslimy a násilným jednáním vůči nim, by měl být považován za extremistu a potenciální ohrožení pro všechny. Za názory, které k násilí nevyzývají, ale pouze vyjadřují obavy a nedůvěru, by naopak neměl být nikdo peskován.

Hrstka lidí na demonstraci nedokáže přemoci strach rozlezlý ve společnosti. Nebo že by přece jen dokázala? Mnohé události v dějinách začaly jako aktivita hrstky lidí či dokonce jednotlivců; časem se z hrstky stal třeba i mohutný lidský proud. Přejme si, aby v této těžké chvíli velikosti strachu odpovídala velikost odvahy a prozíravosti.

Galerie (9)