Stály jsme ve frontě před školní knihovnou. Bylo nám oběma sedmnáct let a obě jsme byly ve škole nové. Ona se jmenovala Amel a přijela před čtrnácti dny z Alžírska, já z České republiky. Seznamovaly jsme se.

„Co dělají tví rodiče?“ ptala jsem se. „Máma je knihovnice,“ odpověděla. Nevarovalo mě to a položila jsem další otázku: A co táta?

„Tátu před třemi týdny zastřelili,“ řekla dutým hlasem. Časem jsem se dozvěděla víc. Jejího tátu zavraždili islámští fundamentalisté. Vyhrožovali mu a rodina požádala Francii o politický azyl. Oba rodiče měli v nové vlasti už i domluvenou práci, otec měl učit v Grenoblu na univerzitě. Jenže Francie tehdy azyl zamítla a rodina neodjela. Krátce na to otce zastřelili, když šel s Amel po ulici. Ovdovělá matka s dvěma dětmi pak azyl dostala.

Amel mě vzala k sobě domů a seznámila mě se svou rodinou. S mámou, bráchou a se všemi lidmi, kteří k nim chodili. Byla to veselá společnost. Věřící i ateisté ze všech arabských zemí světa. Básnířky a spisovatelé, i lidé obyčejných profesí. Všechny spojovalo jedno: žili v cizí zemi a s láskou i bolestí vzpomínali na svou původní vlast, kde nemohli nebo nesměli žít.

Jednou mi Amel vyprávěla, jak se tlak fundamentalistů v její zemi postupně zvyšoval. Islámská fronta spásy nařídila, aby všechny ženy a dívky chodily zahalené. „Schválně jsme si s holkama vzaly minisukně, namalovaly se a šly do školy,“ popisovala mi. Cestou ale najednou ucítila, jak za ní někdo jde. Zrychlila krok a ten za ní taky. Dala se do běhu, přesvědčená, že už ji mají. Byl to jen její kamarád. „Strašně mě vyděsil. Měla jsem strach, ale snažila jsem se ho překonat, protože to je to, co oni chtějí. Abychom měli strach,“ vysvětlovala mi vážně.

Kamarádství s Amel i celým společenstvím mi hodně dalo. Když mi jednou řekla, že si uvědomila, jaká je kráva, když se lituje, protože na světě je mnohem větších neštěstí, než je to její, zabila i poslední zbytky mé vlastní lítosti nad svým osudem.

Pochopila jsem, že patřím k privilegované části světa, která má to štěstí, že může žít normálně a beze strachu. Také jsem si tehdy uvědomila, jak moc máme k sobě kulturně blízko, i když máme úplně jiný osud a pocházíme z různých zemí.

Po maturitě jsem ztratila Amel z dohledu. Potkaly jsme se až po mnoha letech znova v Marseille, kde ona bydlí a kam já občas jezdím. Ve městě, které má hroznou pověst, a které obě milujeme. Ona tam našla nový domov a cítí se v něm dobře. 

Teroristický útok nejen na svobodu, ale i na naději. Foto Ondřej Mazura, DR

Teroristický útok na redakci týdeníku Charlie Hebdo byl také útokem na novou naději, kterou dostali lidé jako Amel a její přátelé, ať už věřící, nebo nevěřící. O to víc mě děsí reakce, které vidí řešení v tom, že kolem naší země vytvoříme zeď. Nebo ty, které spatřují řešení v dočasném omezení našich svobod.

To vše je motivované strachem. Když se mu poddáme, děláme přesně to, co útočníci chtěli.