V úterý večer jsem, letos poprvé, dorazil do Istanbulu. Právě sněžilo, což se tu děje výjimečně, nanejvýš několik dní za zimu. Měl jsem radost: vždycky jsem si přál to zažít, staré snímky města se sněhem v ulicích mají jedinečnou atmosférou.

Ve středu jsem se vrhl do práce. Porada vedení, videokonference s kolegy z Tel Avivu (a s Jonathanem uvízlým v Jeruzalému kvůli sněhové bouři), schůzka s tureckým týmem k energetické kampani, agenda s personalistkou, příprava na posouzení nových projektů. Na oběd nebyl čas, ve chvíli volna jsem aspoň na dvacet minut vyběhl do ulic v okolí, abych vyfotil tureckou chumelenici.

Teprve navečer se dozvídám o teroristickém útoku v Paříži — děs. Zároveň mě přátelé informují o sebevražedném atentátu, který večer předtím spáchala zatím neznámá žena v Sultanahmet, historické části Istanbulu.

Venku pořád chvílemi sněží, což si nemohu nechat ujít. Z práce proto jdu rovnou pěšky ze čtvrti Beyoğlu dolů k Bosporu a pak přes galatský most, kde nadšenci rybaří i v mrazivém větru a ve skupinkách se ohřívají u improvizovaných ohňů.  

Pokračuji nahoru na Sultanahmet, kde mezi stejnojmennou mešitou (přezdívanou též „modrá“) a byzantským Chrámem boží moudrosti (Hagia Sophia) ještě stíhám z nebe padajících posledních pár vloček, letos možná posledních.

Po návratu domů rozmrzám, dávám první fotku na facebook, kde si se mnou začne povídat Ismail z vesničky Yırca, v níž jsme na podzim vybojovali důležitou bitvu za olivové sady a proti nové uhelné elektrárně. Trénuji s ním chvíli svoji mizernou turečtinu, ale ještě se musím připravit na další den, práce je nad hlavu.

Nedá mi to ale, vlastně jsem na to musel myslet celý večer, a ještě rychle procházím zpravodajství a sociální sítě. Napadá mě tisíc věcí, ale mám pocit, že se k tomu teď vyslovuje každý, vyhrocená stanoviska na obou stranách, místo dialogu jen boj zatvrzelých názorů, nikdo se nesnaží pochopit ty druhé, jen se vůči nim vymezuje. Je mi z toho zle. Nakonec sdílím povzdech své kolegyně Safy z Jordánska:

„Takže jsem napsala tweet #‎CharlieHebdo vyjadřující solidaritu s oběťmi, abych pak celý den čelila útokům jak muslimských extrémistů, tak extrémistů z Evropy s jejich arabskými/islámskými stereotypy. Nenávistné vzkazy z obou táborů, jen doufám, že jsou ti i ti v menšině.

Kolik z nás tak snadno zapomene, že jsme přece všichni lidské bytosti, najednou se zvířecí vášní propadáme extrémismu a nesmyslům. Každý má přece právo věřit, žít, psát, milovat a kreslit — a nikdo ho za to nesmí soudit nebo dokonce vraždit. Lidi zešíleli.”

A venku za okny je krásně zasněžené prastaré město, v němž vedle sebe stojí kostely, mešity i synagogy jako připomínka lepších časů.