V úterý večer jsem, letos poprvé, dorazil do Istanbulu. Právě sněžilo, což se tu děje výjimečně, nanejvýš několik dní za zimu. Měl jsem radost: vždycky jsem si přál to zažít, staré snímky města se sněhem v ulicích mají jedinečnou atmosférou.

Ve středu jsem se vrhl do práce. Porada vedení, videokonference s kolegy z Tel Avivu (a s Jonathanem uvízlým v Jeruzalému kvůli sněhové bouři), schůzka s tureckým týmem k energetické kampani, agenda s personalistkou, příprava na posouzení nových projektů. Na oběd nebyl čas, ve chvíli volna jsem aspoň na dvacet minut vyběhl do ulic v okolí, abych vyfotil tureckou chumelenici.

Teprve navečer se dozvídám o teroristickém útoku v Paříži — děs. Zároveň mě přátelé informují o sebevražedném atentátu, který večer předtím spáchala zatím neznámá žena v Sultanahmet, historické části Istanbulu.

Venku pořád chvílemi sněží, což si nemohu nechat ujít. Z práce proto jdu rovnou pěšky ze čtvrti Beyoğlu dolů k Bosporu a pak přes galatský most, kde nadšenci rybaří i v mrazivém větru a ve skupinkách se ohřívají u improvizovaných ohňů.  

Pokračuji nahoru na Sultanahmet, kde mezi stejnojmennou mešitou (přezdívanou též „modrá“) a byzantským Chrámem boží moudrosti (Hagia Sophia) ještě stíhám z nebe padajících posledních pár vloček, letos možná posledních.

Po návratu domů rozmrzám, dávám první fotku na facebook, kde si se mnou začne povídat Ismail z vesničky Yırca, v níž jsme na podzim vybojovali důležitou bitvu za olivové sady a proti nové uhelné elektrárně. Trénuji s ním chvíli svoji mizernou turečtinu, ale ještě se musím připravit na další den, práce je nad hlavu.