Hagia Sofia opět mešitou
Filip OutrataZměna istanbulského chrámu Hagia Sofia zpět na mešitu ukazuje na nebezpečí nacionalismu spojeného s náboženstvím, ale i na úskalí radikální sekularizace. Prakticky na místě by se však mnoho měnit nemělo.
Majestátní chrám Hagia Sofia (Svaté, tedy Boží Moudrosti) je jednou z nejznámějších památek dnešního Istanbulu, někdejší Konstantinopole. Původně centrální chrám byzantského impéria, korunovační místo jeho císařů, se stal po dobytí města Osmany v roce 1453 mešitou, a po 1. světové válce v důsledku radikálních sekularizačních reforem Mustafy Kemala Atatürka, prvního prezidenta Turecké republiky, muzeem.
Když nyní turecká vláda změnila status budovy z muzea na mešitu, jedná se de facto o návrat k tomu, jak Hagia Sofia fungovala po naprostou většinu svých dějin: jako svatostánek toho náboženství, které bylo v dané době v říši s hlavním městem na Bosporu vládnoucí, nejprve křesťanství, potom (sunnitského) islámu.
Dějiny slavného chrámu jsou pohnuté. Zažil několik ničivých zemětřesení, první a nejničivější krátce po svém vzniku. Jeho krásné mozaiky byly odstraňovány a zakrývány nejen muslimy, ale i dávno před osmanským dobytím křesťanskými ikonoklasty. V roce 1204 při barbarském vyplenění Konstantinopole křižáky z latinského křesťanského Západu byl vyrabován, a poté odebrán pravoslavné církvi, sloužil coby katedrála dobyvatelů.
K paradoxům historie patří i to, že po dobytí upadající byzantské metropole osmanským sultánem Mehmedem II. se muslimští dobyvatelé do impozantního chrámu a jeho architektury doslova zamilovali, a velké mešity v Istanbulu i v jiných městech impéria (Adrianopol — Edirne), mnohé z nich postavené proslulým architektem ve službách sultána Süleymana Nádherného Sinanem, nesou rysy svého křesťanského předchůdce.