Hagia Sofia opět mešitou

Filip Outrata

Změna istanbulského chrámu Hagia Sofia zpět na mešitu ukazuje na nebezpečí nacionalismu spojeného s náboženstvím, ale i na úskalí radikální sekularizace. Prakticky na místě by se však mnoho měnit nemělo.

Hagia Sofia byla vystavěna v šestém století jako největší chrám křesťanského světa a zůstala jím téměř tisíc let. V roce 1453 byla poprvé upravena na mešitu, později opatřenou minarety. Od roku 1934 fungovala jako muzeum. Foto Arild Vågen, WmC

Majestátní chrám Hagia Sofia (Svaté, tedy Boží Moudrosti) je jednou z nejznámějších památek dnešního Istanbulu, někdejší Konstantinopole. Původně centrální chrám byzantského impéria, korunovační místo jeho císařů, se stal po dobytí města Osmany v roce 1453 mešitou, a po 1. světové válce v důsledku radikálních sekularizačních reforem Mustafy Kemala Atatürka, prvního prezidenta Turecké republiky, muzeem.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Když nyní turecká vláda změnila status budovy z muzea na mešitu, jedná se de facto o návrat k tomu, jak Hagia Sofia fungovala po naprostou většinu svých dějin: jako svatostánek toho náboženství, které bylo v dané době v říši s hlavním městem na Bosporu vládnoucí, nejprve křesťanství, potom (sunnitského) islámu.

Dějiny slavného chrámu jsou pohnuté. Zažil několik ničivých zemětřesení, první a nejničivější krátce po svém vzniku. Jeho krásné mozaiky byly odstraňovány a zakrývány nejen muslimy, ale i dávno před osmanským dobytím křesťanskými ikonoklasty. V roce 1204 při barbarském vyplenění Konstantinopole křižáky z latinského křesťanského Západu byl vyrabován, a poté odebrán pravoslavné církvi, sloužil coby katedrála dobyvatelů.

K paradoxům historie patří i to, že po dobytí upadající byzantské metropole osmanským sultánem Mehmedem II. se muslimští dobyvatelé do impozantního chrámu a jeho architektury doslova zamilovali, a velké mešity v Istanbulu i v jiných městech impéria (Adrianopol — Edirne), mnohé z nich postavené proslulým architektem ve službách sultána Süleymana Nádherného Sinanem, nesou rysy svého křesťanského předchůdce.

Sekularizace na turecký způsob

Ze strany dnešního tureckého prezidenta Recepa Erdoğana je rozhodnutí o změně chrámu Hagia Sofia na mešitu součástí jeho nacionalistické „novoosmanské“ politické vize, která chce částečně revokovat a vrátit zpět následky sekularistické kemalistické, tj. Atatürkovy reformy. Ovšem právě jen částečně: dá se říci, že Erdoğan chce z Atatürkova odkazu zachovat turecký nacionalismus, ale bez programově laicistického zaměření zakladatele moderního Turecka.

Zde se dostáváme ke komplexní a složité otázce, jaké vlastně byly důsledky kemalistické reformy Turecka. Je třeba vydat se trochu hlouběji do minulosti. Osmanské Turecko bylo státem, ve kterém se náboženské menšiny (křesťané a Židé) díky systému milletů, jakýchsi náboženských kast, těšily jisté míře zaručených práv a ochrany, byť jejich postavení bylo ve srovnání s muslimy podřadné. Osmanská říše byla vždy, až do svého zániku, mnohonáboženským státem.

A také státem, který se ve druhé polovině 19. století vydal na cestu modernizace ve stylu západní Evropy (tzv. tanzimatské reformy). Mnoho desetiletí před Atatürkem tak Turecko vykročilo na cestu sekularizace, byla deklarována rovná práva všech jeho občanů, stalo se konstituční monarchií s pluralitním stranickým systémem. Tradiční nositelé autority, především náboženství, byli oslabeni, takže rázný úder, který jim pak zasadil Mustafa Kemal, mohl být tak účinný.

Zdrcující porážka osmanské říše coby spojence Německa a Rakouska-Uherska za 1. světové války vynesla k moci armádu, jejíž představitel Mustafa Kemal mohl realizovat — jakožto zachránce Turecka před naprostým zničením a ponížením — své záměry prakticky neomezeně.

Litografie zachycující interiér Hagie Sofie ve druhé polovině 19. století, v době, kdy fungovala jako plnohodnotná mešita. Zdroj Britishmuseums.org

A reformy to byly opravdu radikální. Sultanát byl zrušen, úřad chalífy, v osmanském Turecku od 16. století spojený s osobou sultána, byl nejprve osamostatněn a brzy poté rovněž zrušen. Zde je na místě poznámka, že turecké vzdání se chalífské hodnosti uvolnilo cestu Saúdům, fundamentalistickým wahhábistickým spojencům Britů na Arabském poloostrově, aby si s pomocí svého imperiálního patrona nárokovali právo na to být hlavou sunnitského islámu.

Ale Atatürkova sekularistická reforma se zdaleka neomezovala jen na náboženské úřady. V Turecku byla zavedena latinka a zakázána výuka arabštiny, čímž došlo k faktickému odříznutí od dosavadní tradice a vzdělanosti. Kromě oficiálních struktur islámu byly zakázány i ty neoficiální, třeba súfijské mystické řády. A zapovězena byla ve 30. letech dočasně třeba i tradiční turecká hudba. Pozápadnění včetně „laiklik“, laicity, mělo být absolutní.

Islám sice zůstal verbálně základem nového státu, ale jeho reálné formy a projevy byly coby zpátečnické a nepřátelské pokroku a modernizaci zakazovány a omezovány. Je celkem logické, že takovýto způsob sekularizace musel vyvolat silný odpor ze strany náboženských struktur, odpor, který postupně sílil v té míře, v jaké naopak slábl étos sekularistického nacionalistického kemalismu.

Nový osmanismus a jeho symbol

Dnešní turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan pochopil, že dynamika vývoje v celém islámském světě dlouhodobě směřuje k posilování fundamentalistického náboženství jako základu státní identity, a postupně začal usilovat o revizi sekulární podoby Turecka. Jeho politika je postavená na několika pilířích — mimojiné i na vypjatém nacionalismu a tvrdém postoji ke Kurdům coby fakticky jediné zbývající národnostní menšině na území Turecka.

Dále jsou zde autoritářské metody vlády, které vedly k masovým čistkám ve školách, na úřadech a v médiích, k šikanování politicky jinak smýšlejících. A konečně konzervativní výklad náboženství. Právě v tomto leží důvody pro změnu statusu chrámu Hagia Sofia. Erdoğanovi se nesouhlasné a rozhořčené reakce ze strany západních států a církví na tento krok hodí, protože mu umožňují hrát před nacionalisticky zaměřenou většinou turecké společnosti roli vůdce, kdo se nepodvolí zahraničnímu nátlaku, který má za cíl diktovat Turkům, co mají a nemají dělat.

Změna chrámu Hagia Sofia v mešitu, kterou ovšem už jednou po více než čtyři staletí byl, je samozřejmě citlivá a dotýká se zejména pravoslavných křesťanů. Na druhé straně, není důvod nevěřit turecké vládě, že změnou z muzea na mešitu se v chodu památky a jejím zpřístupnění pro návštěvníky nic podstatného nezmění (kromě toho, že se nebude platit vstupné). 

Pohled do hlavní kopule chrámu měl evokovat věřícím bránu nebes. Foto Ronan Reinart, WmC

Takto fungují ostatní istanbulské mešity včetně těch nejslavnějších (Süleymanova mešita, Fatihova mešita, Modrá mešita) a také včetně těch, které byly původně rovněž křesťanskými kostely. Další bývalé kostely přeměněné po dobytí Osmany v mešity mají nadále status muzeí (například chrám Spasitele v Chóře — muzeum Kariye s nádhernými mozaikami a freskami).

Turecká vláda slibuje, že křesťanské mozaiky v Hagia Sofia budou zakrývány pouze po dobu modliteb, které jsou poprvé naplánovány na 24. července. Je otázka, zda se podaří přesvědčit UNESCO, které už vyjádřilo politování nad tím, že změna byla provedena bez předchozí konzultace, a obavy o to, aby nebyla poškozena univerzální povaha památky.

Status chrámu Hagia Sofia jako muzea podle organizace „odráží univerzální povahu jejího dědictví a činí z ní působivý symbol dialogu“. Namísto symbolu dialogu bude staronová mešita Ayasofia bohužel zřejmě symbolem nového osmanismu jakožto postupně upevňované nové identity Turecka, spojující „opravený“ nacionalismus Atatürkovy reformy s islámem. Fascinující místo, na jehož návštěvu člověk nikdy nezapomene, to bude nepochybně stále.

    Diskuse