↗

Martinu Buberovi se podařilo chasidské spiritualitě dát univerzální podobu a vtáhnout ji do dialogu s ostatními náboženskými a filosofickými tradicemi. Foto Boris Carmi, WmC

Religionista Pavel Hošek podniká pravidelně a systematicky výpravy po stopách velkých příběhů, které utvářely a utvářejí imaginaci generací čtenářů všech věkových kategorií. Po knihách věnovaných Jaroslavu Foglarovi, Ernestu Thompsonu Setonovi, Johnu R. R. Tolkienovi a C. S. Lewisovi se tentokrát dostalo na chasidská vyprávění a autory chasidismem ovlivněné a z chasidismu jakožto svébytného směru v rámci židovství vycházející.

Provyprávět se ke spáse

Chasidské příběhy, vyprávění chasidů, je pozoruhodný a jedinečný fenomén náboženské, a šířeji vzato spirituální a obecně lidské tradice. Krátké, anekdotické texty spojené s postavami cadiků — „spravedlivých“, světců, duchovních učitelů chasidského hnutí, v sobě skrývají mimořádnou sílu a hloubku. Jako by rabíni, kteří v nich vystupují, chtěli každým svým slovem a činem, i tím zdánlivě nejbanálnějším, zachránit svět.

A právě o to v chasidismu jde. Tento směr židovství, jehož zakladatelskou postavou byl ve 30. letech 18. století Izrael Ben Eliezer, zvaný Baal Šem Tov, spojoval mystické zanícení a univerzální záběr židovské mystické tradice, luriánské kabaly, s posvěcováním všedního života. Doba, ve které chasidismus jakožto spirituální hnutí v rámci východoevropského židovstva vznikl, byla bouřlivá, poznamenaná vystoupeními falešných mesiášů, kteří zklamali své početné stoupence přestoupením k islámu, případně ke katolictví.

Specifická chasidská spiritualita jako spojení mystických prvků, náboženského konzervatismu a nezkrotné touhy po životě včetně bouřlivých oslav s nemírnou konzumací alkoholu, tak vznikla pod tlakem těžké vnější situace. Možná do určité míry jako únik, ale únik nikoli pryč či směrem „nahoru“, ale „dolů“ či „doprostřed“, do jádra lidského života v jeho každodenní, navenek nijak posvátné či vznešené podobě.

Uspíšit příchod Mesiáše, to znamenalo dívat se jinak na život jako celek, včetně jeho nejnižších a nejobyčejnějších součástí. V tomto zaměření se chasidismus shoduje s mystickými tradicemi jiných světových náboženství, které také, každé svým specifickým způsobem, ruší či přinejmenším znejasňují hranici mezi posvátným a profánním. Chasidská vyprávění jsou jakýmisi momentkami, zhuštěnými portréty zachycujícími tento okamžik zrušení všech hranic.

I čtenář či posluchač nenábožensky formovaný musí pocítit sílu těchto okamžiků, kdy jako by nebe sestupovalo na zem, či země vystupovala na nebe, nebo ještě spíše se odhalila hluboká jednota obojího. Hrdinové chasidských vyprávění, svatí rabíni, cadikové, museli nesmírně silně působit na své okolí a své učedníky. Tak silně, že část této podmaňující a formující síly zůstala i v textech zachycených v jiném jazyce, jiném kulturním prostředí a jiné mentalitě.

Svět chasidů jako takový zanikl v období ještě bouřlivějším a strašnějším, než byla doba jeho vzniku. Většina chasidských komunit se nacházela na území „krvavých zemí“ (Timothy Snyder), v dnešním Polsku, Bělorusku a na Ukrajině. Většina chasidů se stala obětí nacistického vraždění. Ti, kteří přežili, měli za úkol přesadit chasidskou tradici do zcela jiné půdy a souvislostí. Hoškova kniha je z větší části věnována právě jim.

Když se mystika mění v literaturu

Jádrem knihy je srovnání „sedmera vypravěčů“, osobností, kterým se podařilo učinit ze zbožných vyprávění jedné židovské sekty či hnutí v rámci židovstva součást světové kultury v širším smyslu, zdaleka nejen té židovské. Všichni, až na prvního z nich, svérázného tvůrce „náboženských pohádek“ rabiho Nachmana z Braclavi (1772-1810), žili ve 20. století a jejich životní osudy byly více či méně poznamenány tragédií holokaustu.

Dvojici filosofů a náboženských myslitelů, Martinu Buberovi a Abrahamu Joshuovi Heschelovi, se podařilo chasidské spiritualitě dát univerzální podobu a vtáhnout ji do dialogu s ostatními náboženskými a filosofickými tradicemi. Není divu, že vliv obou myslitelů je srovnatelný, ne-li snad dokonce větší, mimo hranice židovství než v jeho rámci. Buberova filosofie dialogu (Já a Ty) a Heschelův humanismus (Kdo je člověk?) z náboženství vycházejí, ale jeho hranice zřetelně překračují.

Většina ze sedmera vypravěčů v Hoškově knize jsou nicméně spisovatelé, kteří převedli chasidská vyprávění a chasidský svět do podoby příběhů, s nimiž se může identifikovat a prožít je kdokoli, do formy vynikajících literárních děl. To platí o Eliem Wieselovi, který zpracovával vlastní zkušenost koncentračního tábora v dialogu s kořeny v chasidské tradici, o Chaimu Potokovi, který se snažil skloubit chasidské zázemí s velkoměstským životem Spojených států, a v nejvyšší míře o zřejmě nejslavnějším z nich, nositeli Nobelovy ceny za literaturu Isaacu Bashevisovi Singerovi.

Singer byl v době po holokaustu, která vyzývala k pietní připomínce zavražděných židovských obcí, pod tlakem kvůli tomu, že obraz chasidismu a chasidů v jeho knihách není pouze oslavný, ale otevřeně popisuje i stinné stránky života chasidů, čímž napomáhá antisemitským stereotypům. Bránil se tomu s tím, že si odmítá nechat předepisovat antisemity, jak má psát.

Cítil, že jeho integrita jako autora spočívá právě v tom, že nebude chasidský život a odkaz přikrášlovat, ale vyprávět o něm tak, aby si mohl za svým podáním zcela a bezezbytku stát. Vlastně je to odraz radikality původních chasidských vyprávění a jejich vášně pro Boží věc a pro pravdu. Není divu, že se Singerovi dostalo označení „cadik židovské literatury 20. století“.

Chasidský odkaz dnes

Jedno jméno ze sedmera vypravěčů ještě nezaznělo. Poněkud paradoxně se jedná o autora českého. Paradoxně proto, že české země chasidské hnutí víceméně minulo. Tedy až na několik výjimek. S českým prostředím je pochopitelně spojen legendární pražský Maharal, rabi Jehuda Löw ben Becalel, jenž se mezi chasidy těšil neobyčejné úctě. V dnešním jihomoravském Mikulově, Nyklšporku (Nikolsburgu) pak působil jediný chasidský rabín na území českých zemí, Šmelke z Mikulova.

Oním sedmým vypravěčem je Jiří Mordechaj Langer, pražský rodák, intelektuál z asimilované židovské rodiny a bratr spisovatele a dramatika Františka Langera. Pro Jiřího Langera byla výprava do haličského Belzu, sídla jedné z proslulých chasidských dynastií, cestou k vlastním kořenům, určujícím zážitkem, který změnil jeho život. Svědectvím o tom je kniha Devět bran, zcela jedinečné vykreslení chasidismu a zároveň stejně jedinečné dílo české literatury.

Devět bran je dílo zcela okouzlující svým stylem a jazykem. Bohatstvím a až mazlivou hrou s českým jazykem připomene jiného židovského intelektuála Langerovy generace, Pavla Eisnera s jeho ódou na český jazyk v díle Chrám i tvrz. Langerovi se nicméně podařilo nádhernou češtinou zpřítomnit a předat naléhavost chasidské spirituality. Ta se jen v jeho případě „oblékla“ do nové a jedinečné podoby.

Do nových podob se odívá i sám chasidismus. Není uzavřenou kapitolou dějin, pokračuje i v současnosti, a stojí proto za to se alespoň velmi stručně podívat, jak dnes toto hnutí vypadá. Existují „dvory“ navazující na východoevropské chasidské dynastie (Belz, Ger, Višnice, Satmar), ale i volnější směry, jako jsou následovníci proslulého rabiho Nachmana z Braclavi a lubavičští chasidé.

Právě Chabad, lubavičské chasidské hnutí, je celosvětově asi nejznámějším představitelem chasidských tradic v židovství dnes. Jeho největší postavou byl rabín Menachem Mendel Schneerson, rodák z ukrajinského Mykolajivu (1902-1994), který patřil k nejvlivnějším židovským postavám 20. století vůbec a podařilo se mu chasidskou tradici prosadit jako jeden z významných a stále rostoucích směrů v rámci celosvětového židovství.

Chasidismus je živý i v tom, že je různorodý. Dobře je to vidět na jeho vztahu k sionismu a otázce Palestiny. Jeden z dnešních chasidských směrů či sekt, Satmar (původem z maďarského města Szatmár, dnešního rumunského Satu Mare), je od svého založení Joelem Teitelbaumem v roce 1928 nesmiřitelným odpůrcem židovského státu jako takového. Antisionistické chasidské skupiny (Šomer Emunim, Toldos Aharon) působí i v Jeruzalémě.

Mnozí jiní chasidé moderní doby, včetně zmíněného Menachema Schneersona, měli a mají k sionismu a státu Izrael vztah výrazně pozitivnější. I tato rozmanitost patří k chasidské tradici, která je živá právě proto, že se nespokojuje s povrchními postoji, protože její živé spirituální jádro a vášeň pro pravdu jí to prostě nedovoluje.

Nejživějším a nejtrvalejším odkazem chasidismu, přinejmenším z pohledu zvenčí, jsou ale samotné příběhy. Ukazují nevyčerpatelný potenciál vyprávění jako terapeutické disciplíny. Vždyť vyprávět příběhy, to znamená udržovat život, udržovat svět pohromadě.

Pavel Hošek: Chasidské příběhy. Mezi židovskou mystikou a krásnou literaturou. Brno, CDK, 2022.