Papež František reagoval před čtrnácti dny při společné modlitbě Anděl Páně na nové násilné střety mezi Izraelci a Palestinci výzvou k dialogu. Pokračuje tím v sérii tradičního žádoucího, ale bohužel marného komentování válečných událostí napříč světadíly, nebo mají v tomto případě tři zúčastněná abrahámovská náboženství specifickou roli?

Papež připomněl střet, při němž v Jeruzalémě zahynul izraelský chlapec a mnoho dalších bylo zraněno. Téhož dne v Nábulusu zemřel při ozbrojených střetech palestinský chlapec.

Po desetiletích konfliktu pořád není možné dospět k míru a ke vzájemnému uznání zúčastněných etnických a náboženských komunit. V Izraeli i v politické reprezentaci Palestinské samosprávy se spíše prosazují radikální směry.

Tři zúčastněná náboženství, judaismus převažující u Židů, jejichž část v Izraeli i v diaspoře je však sekulární, islám většinový u izraelských Arabů a Palestinců, jakož i křesťanství u stejné komunity menšinové, a navíc rozdělené do různých vyznání, by nemusela být příčinou izraelsko-palestinského konfliktu. Nejde koneckonců převážně o rozpory v náboženském přesvědčení.

Judaismus tradičně přijímá z Talmudu noemovskou smlouvu. Pokud jiné společenství přijímá sedm zásad, stručně shrnuto zákaz modloslužby, vraždy, cizoložství, krádeže, krutého zacházení se zvířaty a rouhání a pokud ustavilo soudy, které dodržování těchto pravidel střeží, má naději na požehnání budoucího věku, které je izraelskému lidu slíbeno, bude-li dodržovat Tóru. To by se mělo vztahovat i na křesťany a muslimy.

Muslimové se ve vztahu k náboženstvím drží Koránu a praxe prvotní obce. K judaismu a křesťanství jsou tam rozporná stanoviska. O křesťanech Bůh muslimům v Koránu zjevuje, že jsou nejlepšími přáteli věřících — to jest muslimů — a zároveň varuje před tím, brát si přátele mezi Židy a křesťany. Obecně platí, že jde o dvě náboženství Knihy. Jejich zakladatelé jim předali obsah nestvořené božské Knihy, i když si k Božímu zjevení něco přidali. Židé navíc bývali počítáni do ummy, tedy do širokého svazku všech muslimů.

Křesťanství vystoupilo nejprve v židovském prostředí a pochopitelně se vůči němu vymezilo. V Novém zákoně, zejména v Listu apoštola Pavla Římanům najdeme vděčnost Židům a povědomí o hlubší jednotě s nimi, ale ve Zjevení Janově, poslední knize křesťanské Bible je o nich řeč jako o synagoze Satanově. V evangeliích najdeme Ježíšův výrok: „Kdo není se mnou, je proti mně,“ (Lk 11, 23), ale i tolerantně znějící: „Kdo není proti nám, je s námi“ (Lk 9, 50).

Dnešní vyjádření většiny křesťanů, oficiální katolická stanoviska i podněty Světové rady církví, judaismus a islám respektují, vyjadřují k nim úctu, vybízejí k překonání dědictví historických rozepří, ke společnému studiu minulosti a ke spolupráci ve službě lidstvu. Někdy vydávají všechna tato tři monoteistická náboženství Západu společná stanoviska, i když se to ovšem děje spíše mimo Izrael.

Izraelsko-palestinský konflikt nemá náboženské kořeny. Začíná snad sionistickým hnutím, které na evropský spíše rasový antisemitismus reagovalo hledáním domova pro Židy, tedy prostoru pro jejich stát. Nešlo hned o území, které historicky obývali.

Šlo o sekulární, nacionální a levicové hnutí, ke kterému se až později připojil náboženský motiv. Náboženský sionismus zdůrazňuje jednotu národa, náboženství a země. Země izraelská podle haláchy, židovského náboženského práva, není svým územním vymezením totožná s dnešními politickými hranicemi. Některé židovské komunity světský stát Izrael odmítají a očekávají budoucí mesiánskou říši.

Myšlenku státu Izrael přijaly mocnosti v nově vzniklé Organizaci spojených národů v roce 1947 jako jistou, pokud je to vůbec možné, kompenzaci Židům za genocidu, která v Německu a na jím ovládaných územích vyvraždilo kolem devadesáti procent tamní židovské diaspory. Podle Balfourovy deklarace, textu britského premiéra již z roku 1917, měla být zřízena židovská domovina v oblasti historické Palestiny při respektování občanských a náboženských práv nežidovského obyvatelstva tohoto území.

Valné shromáždění OSN rozhodlo rezolucí číslo 181/1947 o vzniku států Izraele a Palestiny a o nezávislém statusu Jeruzaléma. Liga arabských států tento plán odmítla a arabský stát Palestina s muslimským a křesťanským obyvatelstvem nevznikl.

Vojska sousedních zemí (Jordánska, Egyptu, Iráku, Libanonu a Sýrie s přispěním dalších států) vpadla na území Izraele s deklarovaným cílem nový stát zlikvidovat. Izrael se tehdy i s pomocí dobrovolníků z Československa ubránil. Rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN a Jeruzalém prohlásil za své hlavní město.

Palestinci se stali obyvateli tohoto regionu bez izraelské občanské příslušnosti a tím se značně omezenými právy. Arabští obyvatelé Izraele jsou obyvateli státu, který se definuje jako židovský, tedy na etnickém spíše než občanském principu. Jsou tedy v jistém smyslu na vedlejší koleji. Někdy se však poukazuje na paradox, že jejich občanská práva jsou silnější než práva obyvatel v sousedních arabsky mluvících zemích.

Palestinci se společně izraelskými občany arabského jazyka dovolávali toho, že celé toto území je po staletí jejich domovem. Židovskou přítomnosti a izraelský politický útvar pokládali a dosud většinou pokládají za okupaci.

Politika Evropské unie zastává politické a obchodní partnerství s Izraelem. Probíhá volný obchod pro průmyslové zuboží a obchod zemědělskými produkty za zvýhodněných podmínek. Na ministerské úrovni existuje Rada evropsko-izraelského partnerství. To unie kombinuje s programy humanitární a jiné pomoci Palestincům na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Ani tato politika však nepřispívá dostatečně k překonání izraelsko-palestinského konfliktu.

Tím méně ovšem mohou uspět výzvy papeže. Ano, je hlavou organizace s více než miliardou členů. Církev, již se suverénní autoritou řídí, je zastoupena i na dotčeném území. Část Palestinců a izraelských Arabů je jejími členy. Podílí se s jinými církvemi, především s ekonomicky v Izraeli velmi silnou pravoslavnou církví (Jeruzalémským patriarchátem) a s církvemi arménskou, koptskou a etiopskou na správě míst posvátných pro křesťany.

Zúčastněné strany násilného politického konfliktu mohou myslet podobně jako kdysi Stalin, když ho na konci války vyzvali západní spojenci k přizvání Svatého stolce k mírovým jednáním. Prý měl vyslovit cynickou otázku, kolik má Vatikán divizí.

Jistá malá naděje je v tom, že se oživí židovské, křesťanské a islámské náboženské iniciativy. Bylo by třeba, aby papeže a jeho výzvy ke smíření a dialogu byli ochotni sdílet katoličtí biskupové arabského jazyka v regionu. Pomoct by mohlo, kdyby se v Izraeli více prosadili Rabíni pro lidská práva, kteří pracují ve prospěch dobrého soužití s Palestinci, ať muslimy nebo křesťany, a podobné organizace. Zhruba stejně velkou palestinskou, resp. arabskou komunitu jako křesťané tvoří nábožensko-etnická komunita Drúzů, kteří jsou loajální Izraeli a dobrovolně slouží v izraelské armádě.

Pokud by se do Izraele přenesla fungující spolupráce židovských, křesťanských a muslimských komunit ze západního světa, pokud by se zúčastněná náboženství reálně rozvzpomněla na mír, jako svůj deklarovaný motiv, byla by naděje, že zúčastněná náboženství se svobodně připojí k papežově výzvě, ba snad pomohou nastolit na celém území spravedlivý mír.