Izrael a Palestina: účast náboženství na konfliktu a možném smíření?
Ivan ŠtampachVýzva papeže Františka k dialogu a smíření mezi Palestinci a Izraelem je stejně tak sympatická a správná jako bez sebemenší naděje na příznivý ohlas.
Papež František reagoval před čtrnácti dny při společné modlitbě Anděl Páně na nové násilné střety mezi Izraelci a Palestinci výzvou k dialogu. Pokračuje tím v sérii tradičního žádoucího, ale bohužel marného komentování válečných událostí napříč světadíly, nebo mají v tomto případě tři zúčastněná abrahámovská náboženství specifickou roli?
Papež připomněl střet, při němž v Jeruzalémě zahynul izraelský chlapec a mnoho dalších bylo zraněno. Téhož dne v Nábulusu zemřel při ozbrojených střetech palestinský chlapec.
Po desetiletích konfliktu pořád není možné dospět k míru a ke vzájemnému uznání zúčastněných etnických a náboženských komunit. V Izraeli i v politické reprezentaci Palestinské samosprávy se spíše prosazují radikální směry.
Tři zúčastněná náboženství, judaismus převažující u Židů, jejichž část v Izraeli i v diaspoře je však sekulární, islám většinový u izraelských Arabů a Palestinců, jakož i křesťanství u stejné komunity menšinové, a navíc rozdělené do různých vyznání, by nemusela být příčinou izraelsko-palestinského konfliktu. Nejde koneckonců převážně o rozpory v náboženském přesvědčení.
Judaismus tradičně přijímá z Talmudu noemovskou smlouvu. Pokud jiné společenství přijímá sedm zásad, stručně shrnuto zákaz modloslužby, vraždy, cizoložství, krádeže, krutého zacházení se zvířaty a rouhání a pokud ustavilo soudy, které dodržování těchto pravidel střeží, má naději na požehnání budoucího věku, které je izraelskému lidu slíbeno, bude-li dodržovat Tóru. To by se mělo vztahovat i na křesťany a muslimy.
Už před několika lety v jedné diskusi na DR k témuž tématu pan Kubička - poté co uvážlivě a diferencovaně analyzoval nároky a pozice všech zúčastněných stran - konstatoval, že "ani pro dohlednou dobu nevidím žádné možnosti vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu". A bohužel - sotva je dnes možno právem prohlásit něco jiného.
Je sice samozřejmě správné pozdravit a ocenit všechny iniciativy snažící se o utlumení - krvavého - konfliktu; nicméně jsou to právě národnostní konflikty, které bývají pravidelně nejobtížněji řešitelné. Vzpomeňme třeba na Belgii, kde - přes všechny sofistikované institucionální mechanismy vzájemného vyrovnání - je tamější národnostní konflikt daleko spíše pouze utlumený, nežli vyřešený; tím méně je pak vyřešený konflikt mezi Katalánci a Španělskem. Ani u nás se nepodařilo udržet společný stát Čechů a Slováků - a to přesto že tento stát vznikl nikoli v prostředí vzájemného konfliktu, nýbrž naopak ze společného boje za národní emancipaci. Jak by tedy bylo možno doufat v ukončení izraelsko-palestinského konfliktu, který se zrodil z boje na život a na smrt, a kde vzájemná nedůvěra, a mnohdy přímo nenávist se už tři čtvrtě století dědí z generace na generaci? A která je znovu a znovu živena novými střety, znovu prolitou krví?...
K vyřešení takto hluboko ukotveného konfliktu by snad skutečně bylo zapotřebí nějakého božího zázraku.
Případnou - a reálnější - alternativou by ovšem mohl být například naprostý klimatický kolaps daného regionu, který by všem zúčastněným stranám s dramatickou názorností ukázal, že společné přežití je možno zabezpečit pouze spojenými silami, nikoli vzájemným bojem.